Víš, já svého manžela nikdy nemilovala.
A kolik jste spolu byli?
No, počítej brali jsme se v roce sedmdesát jedna.
A jak to, že jsi ho nemilovala?
Na lavičce u hrobu seděly dvě ženy, které se znaly jen letmo. Každá přišla uklidit na jiný hrob, a tak se po práci daly do řeči.
Manžel? ukázala na fotku na náhrobku žena v šedém baretu.
Manžel. Už je to rok… Pořád si nezvykám, je mi smutno, pořád ho postrádám, není ve mně síla. Jen sem chodím… Hodně jsem ho milovala, přitáhla si konec černého šátku.
Chvíli mlčely, pak ta druhá, co přišla později, povzdechla:
Já svůjho nikdy nemilovala.
Ta první na ni pohlédla, zaujalo ji to:
A kolik jste spolu byli?
No Brali jsme se v sedmdesátém prvním.
A jak to, že jsi s ním byla, když jsi ho nemilovala?
Ze vzdoru jsem si ho vzala. Měl se mi líbit jeden kluk, ale on dal přednost mojí kamarádce, tak jsem si řekla provdám se dřív než oni. A zrovna přitom Jirka takový tichošlápek, pořád se kolem mě motal, líbila jsem se mu, no a
A co?
No! Já málem z vlastní svatby utekla. Vesnice slaví, já brečím. Říkám si, že je po mládí. Když jsem se na ženicha podívala, chtělo se mi křičet mrňous, koutky plešaté, uši trčely, sako na něm viselo, jako by bylo na krávě sedlo. Usmíval se, šťastný, vůbec mě nespouštěl z očí A já jen myslím, že si za to můžu sama.
A pak?
Začali jsme bydlet u jeho rodičů. Ti, jako on oprašovali mě. Byla jsem holka krev a mlíko, modré oči, hustý cop, šaty mi praskaly u prsou. Každý věděl, že se k sobě nehodíme. Ráno jsem vstala, boty už vyčištěné Jirkova máma ho nutila. Já byla protivná, v jejich baráku jsem poroučela, dokonce na tchyni jsem křičela. A vše jen proto, že jsem se litovala. Nemilovala jsem ho No, nezapadla jsem kdo by to vydržel?
Jednou Jirka říká: Pojď na stavbu železnice do Vysočiny, vyděláme si a osamostatníme se. Mně to bylo fuk. Jen ať se něco děje! Měla jsem v hlavě vítr. Tehdy zrovna do celého Československa verbovali lidi na práce pro republiku! Sama bych to nevyřídila, ale Jirka to zařídil, prošli jsme výběrem, jelo se nejdřív do Brna, pak až na sever Čech.
Cestovali jsme zvlášť ženské vagóny zvlášť, muži taky zvlášť. Jirka zůstal bez jídla, mně matka napekla do tašky, ale mezi vagóny tehdy nešlo přecházet.
Ale mě to netrápilo, rychle jsem se spřátelila, zábava, vše jsme dávaly na stůl, všechno bylo společné. Myslela jsem si, že on si nějak poradí. I ty koláče, co jeho matka pekla, jsem rozdala holkám.
A on pak na zastávce přiběhl, ptal se po jídle a mě to zahanbilo. A já řekla, že jsme snědly všechno, nebylo nic. Viděl, že mi je trapně, tak mě uklidňoval. Že prý je dobře, že jsme si daly, protože i tam mají všeho dost, klidně prý je najedený
A rozběhl se zpátky do svého vlaku.
Já vím, že lže. On se neuměl družit, byl uzavřený, ostýchavý, ani krajíc by si od nikoho nevzal. Jen mě chtěl uklidnit Za minutu jsem na něj zapomněla.
Dorazili jsme a rozdělovali nás do ubytovny třicet pět ženských v jedné místnosti, a chlapi jinde. Prý je to provizorní, rodiny dostanou pokoj. A mně to bylo jedno. Kamkoliv by po mně Jirka šel, kroutila jsem nosem a dělala, jako bych byla v jednom kole. A ženské už mě napomínaly: Je to tvůj muž, a ty
Stával pod okny, čekal, až vykouknu. Byla syrová mlha, já nebyla vůbec zvědavá.
Už jsem se rozhodla rozvedu se. Děti jsme neměli, ani po dvou letech, a láska nikde. Jen jsem párkrát u něj přespala z lítosti.
Pak se objevil Grigor, vysoký, tmavovlasý, s vlnitou hřívou. Pracovali jsme hodně, padali únavou, já byla u betonářek, ale žilo se tam vesele. Bylo dost jídla, české pivo, pomeranče, salám, co jsem doma nikdy neviděla. Koncerty, tancovačky
Grigora mi představily holky. Ony ho okukovaly, on se upřeně koukal na mě.
Zamilovala jsem se. Šíleně!
Jirka mě prosil, domlouval mi. Ale já už v hlavě měla jen lásku. Řekla jsem: Rozvádím se s tebou.
Tehdy jsme už dostali malý pokoj. Ale já tam pak za ním nechodila.
Jirka byl stále nablízku. Šla jsem s Grigorem a cítila jsem, že za námi Jirka je. Ale o něj jsem už nestála Jen láska s Grigorem existovala.
Žena v černém poslouchala úplně bez dechu.
A jak to všechno snesl?
No, snášel to… Protože mě miloval. Jenže Grigor to zahodil začal si s Katkou, účetní, a mě odkopnul. Řekl, že jsem těhotná? Tak mě veřejně urážel před všemi, že prý jsem se na něj pověsila, protože mám slabého muže.
Jirkovi to někdo donesl. A vypadalo to, jako by mu ta jeho láska odebrala rozum. Pustil se do Grigora. Bylo to někde za nádražím, ani jsem netušila. Až mi dali vědět, že Jirka skončil v nemocnici. Šla jsem tam, nadávala mu celou cestu s řidičem Sašou Blázen, napadnout Grigora Co si myslel? A Saša mlčel, bylo znát, že mě soudí.
Jak jsem do nemocnice přišla, rozbrečela jsem se. Ležel tam, úplně modrý, opuchlý, nohu v sádře.
Proč jsi to dělal? řekla jsem.
A on
Kvůli tobě
A mně bylo sebe líto, fakt líto. Těhotné tam ze stavby posílali pryč. Děti tam nikdo nechtěl. Takže mě čekala cesta na venkov, všichni by věděli, že to není Jirkovo. Co by si o mně mysleli? Jasné, co A vlastně jsem ani jistá nebyla, čí dítě to je. S Jirkou jsem taky chvíle měla
Chodila jsem mu do nemocnice s balíčky. Ale ne z lásky, spíš z jakési povinnosti.
Pamatuju si, když začal chodit o berlích, přišla jsem stáli jsme u okna, měl nemocniční starou pyžamu, jinak zestárl žalem. Dívá se ven a povídá:
Nerozváděj se. Odjedeme odsud, děcko bude moje a žádný jiný.
A já místo abych poděkovala, říkám:
Nač ti to je?
Protože tě miluju.
A já jen: Tak jak chceš.
Otočila jsem se a šla chodbou pryč, cítila jsem, že na mě kouká, čeká, že se otočím Neotočila. Přitom jsem měla radost, že nemusím zpátky na venkov, s děckem to bude lehčí spolu.
Stěhovali jsme se pak na Hanou. Jirka byl klidný, ale v práci si ho všimli. Vyučil se na strojárně a hned mu to přišlo vhod. Dělával mistra, jezdil po štacích, ale domů vždy dovezl dobrůtky, nikdy nic sám nesnědl, vždy přivezl rodině.
Mám ženu a čekáme dítě, chlubil se. Já uhýbala pohledem. Pak jsme dostali svůj pokoj v domě, mě vzali za účetní.
V porodnici mi bylo jasné je to Grigora syn, tmavovlasý. Ale Jirka si nic nedal znát, díval se na něj s úsměvem, málem mu tekla slza, když nás vezl domů.
Matýsek byl těžký Od narození těžký. Jak bych neřekla z hříchu zplozený. Dělal problémy, pořád vřeštěl. I Jirka padal únavou, usínal ve stoje. Ale ani slovo
Za rok jsem měla s Jirkou druhé dítě Marušku. Po jeho mámě jsme ji pojmenovali. Tehdy jsem si řekla, že jsem jim to jeho rodičům dala vyžrat zbytečně, aspoň že teď bude tchýně ráda.
Jirkovi jsem tehdy necítila zhola nic. Ani lásku, ani zášť. Když jsou děti malé, člověk řeší jen přežít další den. Jen jsem čekala, že pomůže. A on vyžehlil, uklidil, nechal mě vyspat.
Jednou šel máchat prádlo, a já mu skoro musela vyrvat lavor z ruky. Co by řekli že šéf máchá ženské kalhotky? A on:
Voda je ledová. Bude lepší, když onemocní žena? Povídej si, co kdo chce!
Sotva jsem mu ten lavor vyrvala, byla jsem vzteklá, že se chová jak ženská.
Jeho až přehnaná láska mě začala jednoho dne vytáčet.
A Matěj, asi ve třinácti, už měl záznam na policii. Chodila jsem tam a seznámila se s vedoucím pro mladistvé. Hodný chlap, svobodný, chytrý, měl pochopení pro Matěje. Taťku neposlouchal, Jirka byl slabý, nedokázal rázně zakročit. Já byla jsem tvrdá. Jak jinak, když kluk kradl po krámcích? Ale Jirka mi v tom bránil.
Pak Jirku poslali služebně na školení. Už jsme žili v Novém Jičíně, dostali pěkný byt. Jeho poslali do Prahy.
Říkal: Řekni, že nemám jet, zůstanu.
Cítil, že to u nás není dobré.
Odpověděla jsem: Jeď.
Odjel s hořkostí. A ten policajt, hned na mě nech ho, rozveď se, stejně ho nemiluješ A já
Žena zmlkla, setřela listí ze stolu.
A co ty? teď už obě přešly na tykání, jejich rozhovor je sblížil.
Vypravěčka se zadívala do dálky, v obličeji vráska, bylo vidět, že tohle není snadné.
Pořád jsem přemýšlela Do toho Jirka napsal dopis, mám ho dodnes schovaný. Nikdo neví, ale já ano. Psal, že už to pochopil že jsem ho nikdy nemilovala, jen jsem ho snášela. Psal, že když mu napíšu, že už není třeba se vracet, tak zpátky nepřijede. Ale že děti neopustí půl platu nám bude posílat, že vše bude moje, že nám přeje štěstí a ať se mi vše daří. Krásný dopis. Nebylo v něm ani špetky výčitek. Všechnu bolest nechal u sebe, ale mě nechal žít.
Ze stromů padalo listí, byl hezký, teplý podzimní den, nebe modré. Žena v šátku si tajně utírala slzy.
Co brečíš? ptala se jí vypravěčka.
Ále Je to život, když si člověk vzpomene, má slzy na krajíčku. Vyprávěj Odejít? Opravdu jsi k tomu policajtovi odešla?
Ach! Tehdy jsem nespala celé noci. I Matěj, ten už zlobí, a já byla úplně ztracená. Ten dopis jsem si pořád pročítala. V práci jsme měly mistrovou, starší ženskou, spřátelily jsme se. Říká mi: Lidko, jsi blázen! Takových mužů si má člověk považovat.
A jednou ráno mi to došlo říkám si, co to vlastně dělám! Ten člověk kvůli mně obětoval celý život, a já
Vzpomněla jsem všechno. Jak za mnou běhal, jak mi pomáhal. Byla jsem jednou v nemocnici po ženské operaci, špatně to dopadlo, už jsem myslela, že nepřežiju. Doktoři taky. Dali mě na pokoj, žlutý, bez energie. A tam Jirka čekal. Jinak potichu, ale tam všechny postavil do pozoru, zajišťoval všechno, platil i ošetřovatelku, sháněl léky.
Bez něj bych to nezvládla
Jednou jsme omylem místo své převzali cizí balík z helikoptéry z kraje. Byla vánice, zásilky naházeli do sněhu a spletli to. Doma jsme poznali, že je to cizí. Jirka se do bouře vydal balík vrátit do vedlejší vsi. Odrazovala jsem ho neposlechl. Prý lidé čekali, spolehli se, byli by zklamaní. Vrátil se s omrzlýma tvářema, ještě nastydl
A tehdy jsem vše pochopila nepotřebuju nikoho jiného než jeho.
Písemně mu to dát? To by nepochopil. Tolik let jsem mu ukazovala nezájem. Jak mu napsat svoje city?
Věděla jsem, že už to Jirka chtěl ukončit, že už se rozhodl odejít.
Byl takový podzim teplý, krásný. Dobře si to pamatuju. Děti byly zařízené, práce srovnaná, vydala jsem se na nádraží. Sama jsem jela za ním do Prahy.
Jela jsem tím vláčkem děsně pomalu, nejradši bych vyběhla napřed. Chtěla jsem ho vidět, vybavovala si jeho pohled, známý a zachraňující. Milovala jsem i tu jeho pleš, i ty uši, i bříško, prostě vše na něm
Na koleji mi řekli, že je na vyučování, dali mi adresu. Jede se metrem, celou dobu jsem ho vyhlížela mezi lidmi.
Dovnitř mě nepustili, čekala jsem na schodech, oči všude. A ani jsem ho nepoznala vyšel s kolegy, vypadal jinak, v saku, klobouku, s aktovkou pod paží. Já úplně zkoprněla, jak mě najednou přepadla láska k vlastnímu muži.
Šli kolem, já nic neřekla. Už byli kus za mnou, pak jsem na něj zavolala.
Otočil se, zastavil, díval se na mě, nemohl uvěřit. Stáli jsme, dívali se na sebe, a mezitím padalo listí jako dnes.
Kolegové koukali nechápavě. A my k sobě najednou vyběhli, aktovka spadla, sešity se rozlétly a my se objali a nebylo co říct.
Co bys taky řekl?
Kolegové se smáli: Tak tohle je láska! Tolik let spolu a takové shledání!
Šátek mojí nové známé byl promočený slzami. Vysmrkala se.
Takže jste spolu zůstali až do konce, že?
Do jakého konce?
No přece mávla rukou ke hrobu, kde vypravěčka uklízela, Vždyť tam leží on?
Ne Ne. Tam leží náš Matýsek, syn. Umřel brzy, ani čtyřiceti se nedožil. Měl těžký život, i do vězení se dostal, hodně jsme si s Jirkou užili. Pak pil, no a
Tak manžel žije? zaradovala se druhá žena.
Žije, žena se pokřižovala, Díky Bohu! Dovezl mě sem, abych si tu poklidila, a pak zařizoval, co bylo třeba. Pomáháme dceři Jo, támhle jde, jde pro mě. Už jsme se zakecaly. Nechceš někam svést?
Ne, já tu ještě chvíli zůstanu. Děkuju.
K nim přišel starší, kulatější muž v černé bundě a kožené čepici. Sympatický a měkký v pohledu. Pozdravil vlídně.
Unavený, Jirko? Utahaný si byl, že jo? žena mu oklepávala ze zad jehličí.
Všechno ze synova hrobu sám posbíral, ale těžší odpad mu žena vzala sama, aby mu neublížila záda.
A šli spolu ruku v ruce po žloutnoucí aleji krajem hřbitova.
Na rohu žena v šedém baretu mávla na známou, a za ní mávl i manžel.
Druhá žena se dívala na fotku svého muže na náhrobku a přemýšlela, že štěstí člověka není žádné samozřejmé, že je tu jen tehdy, když ho člověk pustí do srdce.
A je jen jedno jediné opravdové štěstí milovat a být milován.