Přijela Lucie na venkov přivézt svého ženicha, ale ten jí hned dal podmínku…
Patriku se rozzářily oči, když zahlédl na prašné cestě vesnice blížící se autobus. Pustil míč a rozběhl se k zastávce, až mu rozepnutá kostkovaná košile vlála a světlé vlasy mu nadouval vítr. Maminka, maminka přijela! vířilo mu v hlavě při běhu.
Ale Lucie nevystoupila z autobusu sama. Vedle ní šel zavalitý muž ve světle šedém obleku; kráčel vedle ní důležitě, mával aktovkou a byl celý jako šéf. Patrik běžel k matce, chytil ji za ruku a šťastně jí pohlédl do očí.
Ahoj, synku, sklonila se třicetiletá Lucie a políbila ho do vlasů.
Nazdar, mladej! zahřměl muž, hned vrazil Patrikovi svou velkou dlaň do vlasů a až se kluk zapotácel od toho vřelého pozdravu.
Pojďte dál ke stolu, zvala s úctou paní Alena, maminka Lucie.
Děkujeme, děkujeme, maminko, pronesl důležitě pan Jaroslav, rozhlížejíc se po bohatě prostřeném stole.
To se jen tak na venkově vidí! máchl ke stolu. V Praze všechno na příděl, samý reformy, ale tady každý pěstuje a chová svoje domácí maso.
A taky mléko čerstvé, tvaroh, zelenina ze zahrádky…, skoro zpívala paní Alena.
Dokud máme sílu, držíme své, zapojil se pan Josef, tatínek Lucie, málomluvný, hubený muž, co běhal celý život po družstvu s traktorem.
No jo, i my nejsme žádní žabaři, příděly nepříděly, já občas něco zařídím přes kamarádku na skladu, dostanu i delikatesy, tím zásobuji Lucku, neodpustil si chlubení Jaroslav, přejel si po ustupujících vlasech, tož mám přece známosti.
Patrik pozoroval neznámého strýce a přemýšlel, jakou záminku najít, aby k němu šel blíž. Ve městě, kde bydlel s matkou, chodil do školy a hrál si se spolužáky na hřišti, často pozoroval tátové svých kamarádů. A představoval si, jaké to asi je mít otce třeba jako má Petr Novotný nebo Lukáš Konečný, nebo úplně jiného.
A najednou tady s mámou seděl tenhle kulatý pán. A Patrik si pomyslel, že když sem přijel, tak už s nimi bude bydlet a bude jeho otcem.
Patrik popadl dřevěné letadlo, které mu děda Josef vyráběl s láskou a pečlivě vyřezával a brousil křídla, aby vypadalo jako opravdové. Přišel k uchvácenému Jaroslavovi a nesměle řekl: Podívejte, jaký letadýlko!, podávaje mu hračku.
No teda, Jaroslav popadl letadlo a silně zatočil vrtulí, kterou děda sestavil, aby se točila. Vrtule se však místo roztočení ulomila a odlétla na zem. Nějaký chatrný to máš, vrátil Jaroslav letadýlko klukovi.
Patrik zvedl vrtulku ze země a podíval se na dědu.
To opravíme, ujistil ho děda Josef.
Jaroslav u nás dělá šéfa dopravy na fabrice, vskočila Lucie do rozpaků.
Jaroslav se zatvářil ještě důležitěji a shovívavě přikývl: Tak už to je.
Pro Lucii, švadlenu z továrny, to byla vůbec první svatba. Měla radost, že má ženicha s postavením, staršího a určitě rozumnějšího. Nandávala Jaroslavovi blíž talíře, nabízela mu smaženého kapra i palačinky se zakysanou smetanou.
Když vyšli na zápraží, Jaroslav rozpažil ruce a zvolal: To je krása! A ten vzduch!
Líbí se ti tu, Jardo?
To se ví, že jo.
Tak tady si užijeme, odpočineme, a zítra zpátky do města, vezmeme i Patrika, potřebujeme koupit školní uniformu.
Hele, Lucko, proč bys brala kluka zpátky? Tady není škola?
Je tu základka, ale…
No tak co, rok to tu odchodí, vy zatím opravíte byt, koupí se nový nábytek, protože tam máš všechno staré a on aspoň poroste na zdravém vzduchu. A tvoji rodiče na něj dohlídnou, ve městě na něj stejně nebudeš mít čas. Co, Lucie? Líbí se ti to?
Pan Josef podmračeně brnkal knírem: To není návrh, to je podmínka, zamručel.
Druhý den, když Lucie vysvětlovala, proč nechává Patrika na venkově, kluk tiše kýval, ale beze slova. Když Jaroslav s Lucií odešli na autobus, Patrik zmizel. Paní Alena hledala v kůlně, na půdě; nikde nic.
Kam se poděl, vždyť tu byl a kolo stojí na místě.
Najde se, hraje si někde, mávl Jaroslav rukou.
Lucie ještě jednou úzkostlivě projela očima dvůr a vyšla ven.
Patrik se celou dobu schovával v uhlárně a pozoroval vše škvírou. Moc si přál vyběhnout k mámě a chytit ji za ruku, ale zůstal. Dětskou intuicí vycítil, že s příchodem tohoto plešatého pána je najednou zbytečný.
V ruce svíral rozbité letadélko, slzy mu kanuly po tvářích. Patrik nebyl uplakaný, ani když mu děda jednou našupal za to, že sám rozvázal loďku a pokusil se plout. Věděl, že děda je spravedlivý. Ale teď, když ho nikdo netrestal, se slzy nedaly zadržet, a on je utíral pěstičkami, aby se rychle zbavil všech těch slz.
Našel se! zvolala babička, když už byl autobus dávno pryč. Neboj, maminka se vrátí za měsíc, jak slíbila. A my ti tady koupíme školní uniformu, vždyť se ti u nás líbí.
Patrik sklonil hlavu, světlé vlasy mu padly do čela. Vybavily se mu děti ze třídy, kamarádi z města a chtělo se mu tam moc zpět. I když měl rád i děti zde, na vesnici, věděl, že na léto jezdí za babičkou a dědou, ale na podzim zpátky do města a na to byl zvyklý.
Uteklo to rychle. Patrik si hrál s kamarády, a myšlenky na ztracenou maminku mizely.
Jednou se z nenadání za vraty objevila Lucie, a paní Aleně málem upadlo vědro z ruky. Dcero, vždyť jsme tě ani nečekali!
Lucie klesla na lavičku: Slíbila jsem měsíc, ale přijela jsem už za dva týdny. Jedu pro Patrika.
Ale vždyť jsme se dohodli, že ho tu necháš. Copak si to Jaroslav rozmyslel?
To já, mami. Nenechám si vzít syna. Jaroslav teď chodí za Simonou, naší účetní, a nosí jí taky věci ze skladu ona děti nemá. A mně řekl, že mám ‘věno’ v podobě Patrika a položil mi podmínku syna z vesnice nevezmu.
Paní Alena se na dceru zadívala smutně. Přejala by si pro ni štěstí, ale tohle štěstí od Jaroslava rozhodně ne. Možná je to tak lepší, děvče, vzdychla.
Je, mami, je. Vezmu Patrika, koupím mu uniformu, nový batoh, dovedu ho do druhé třídy a budeme žít jako dřív. Žili jsme spolu sami, a vystačíme si. Já nepotřebuju Jaroslavovy delikatesy; chtěla jsem, aby měl Patrik otce, a já manžela…
A v tu chvíli spatřila Lucie syna. Patrik stál ve dveřích, překvapený, a v zápětí běžel k mámě: Mamíí!
Synku, tak jsem tě ráda viděla! Lucie ho k sobě přivinula, vnímala jeho opálenou tvář. Přijela jsem pro tebe, brzy ti začne škola.
Patrik nevěřícně hleděl na mámu.
Budeme žít jako dřív. Ty se budeš učit, já ti budu kontrolovat úkoly. Zapíšu tě do kroužku i do fotbalového oddílu, jak sis přál.
Patrik se snažil nacpat co nejvíc věcí do svého batohu, aby mámina taška nebyla tak těžká.
To stačí, synku, uneseš to vůbec?
V pohodě! Já jsem silný!
Děda s babičkou vyprovodili Lucii a Patrika až na autobus. Autobus zablikal světlomety a zastavil s kolem na zaprášeném kraji cesty. Patrik si sedl k oknu a mával, dokud mu děda s babičkou nezmizeli za zatáčkou.
V ruce držel to dřevěné letadélko, které děda zase opravil, a při tom koukal po mámě. Patrik jel domů, a ten pocit mu celé dětské srdce zaplavil radostí a pýchou, že vedle něj sedí máma ten nejmilejší člověk na světěLucie pohladila Patrika po vlasech a usmála se na něj, jakoby právě šli do světa pro nový začátek. Autobus drkotal polní cestou, za oknem míjely známé topoly, dům s rybízovým keřem i starou pumpu, ale Patrik se už nedíval zpět. Tiskl máminu ruku, pevně, jako rukověť letadla, které děda opravil, a které teď držel v dlani.
Mami, příště půjdeme na hřiště spolu? šeptl.
Jasně, a naučím tě nové přihrávky. A teď nestíháš úkoly beze mě, viď?
Já ale stejně nejradši, když jsi doma, přiznal tiše Patrik.
Lucie se rozesmála, slzy i smích se jí spojily v jednom novém pocitu, ze kterého jí hřálo u srdce víc než cokoliv z mamčiny kuchyně nebo Jaroslavových zásob.
Za okny ubíhaly mraky a krajina se postupně měnila v městský kraj a domy, ale Lucie i Patrik věděli, že opravdový domov si nesou spolu. Autobus zastavil, dveře syčely a oba vystoupili do nového odpoledne.
Patrik se na chvíli zarazil, sáhl na kapsu, kde schoval nalomenou vrtulku z letadélka, a v kapse ucítil její ostrý okraj.
Usmál se.
Protože věděl, že opravdové věcii opravdové vztahyse dají spravit. Stačí k tomu jen šikovné ruce, trochu trpělivosti a hlavně: mít se pro koho vrátit.
Lucie ho vzala za ruku a vydali se ulicí k domovu, kam se zase vrátilo to, co chybělo nejvíc.
Spolu.