Je mi 25 let a už dva měsíce bydlím se svou babičkou. Moje teta její jediná žijící dcera náhle zemřela právě před dvěma měsíci. Do té doby bydlela babička u ní. Sdílely jeden byt, své dny i své ticho. Já k nim často chodil na návštěvy, ale každý z nás měl svůj život. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy babička zůstala sama.
Ztráta pro mě není ničím novým. Maminka mi zemřela, když mi bylo devatenáct. Od té doby jsem se naučil žít s prázdným místem, které zůstalo. Svého otce jsem nikdy nepoznal. Není za tím žádný příběh, žádné tajemství prostě tu nikdy nebyl. Takže když odešla i teta, pochopil jsem jasně jednu věc: zbyli jsme už jen já a babička.
První dny po pohřbu byly zvláštní. Babička neplakala pořád, ale smutek byl patrný v detailech pohybovala se pomaleji, zapomínala zhasínat, seděla a civěla někam do prázdna. Řekl jsem si, že u ní zůstanu na pár dnů. Ty dny se však protáhly na týdny. Až jsem si jednoho dne složil své věci do skříně a uvědomil si, že už neodcházím.
Od té doby se samozřejmě ozývají lidé se svými názory. Vždycky se najde někdo, kdo má co říct.
Jedni říkají, že dělám správně jak prý bych mohl nechat starou paní, která právě přišla o dceru, samotnou. Jiní tvrdí, že si ničím mládí, že ve dvaceti pěti bych měl cestovat, chodit ven, najít si někoho, prostě žít naplno. Ptají se, jestli mi to není těžké, jestli se necítím jako v pasti, nebo jestli se nebojím, že pak zůstanu sám.
Ale pro mě to tak vůbec není.
Pracuji, šetřím, starám se o domácnost, doprovázím babičku k lékaři, vaříme spolu, večer koukáme na televizi. Nemám pocit, že bych se něčeho vzdával. Spíš mám pocit, že si vybírám. Momentálně nikoho nemám, nemyslím na děti ani na život v cizině. Myslím na stabilitu, na to být tady a teď, na to nepokračovat v tradici opuštění, kterou až moc dobře znám.
Moje babička je poslední, co mi zbylo z nejbližší rodiny. Nemám mámu, nemám tetu, nemám tátu. A nechci, aby babička měla pocit, že je přítěž, nebo že někomu překáží. Nechci, aby jedla každý den o samotě nebo usínala s tím, že tu pro ni nikdo není.
Možná se můj život časem změní. Možná jednou vyrazím do světa, zamiluji se, odejdu. Ale teď je moje místo tady. Ne proto, že musím. Ne ze strachu či výčitek. Ale protože babičku mám rád a protože mám rád i sebe v její blízkosti.
A co byste udělali vy?