– Táňo! Konečně! Už jsem byla celá nesvá! otevřela dveře Markéta a objala sestru. Mám v hlavě úplný zmatek, vůbec nevím, co si počít!
Hlavně se uklidni! Táňa byla statná a klidná, jako by ji nic nerozházelo, prošla do předsíně. Je doma?
Není! Ráno sbalila děti a odjela! Markéta mávla bezradně rukou. Nechce mě vůbec poslouchat. Prý láska!
No to ti řeknu, Markéto, holku sis neuhlídala, a co teď? Plakat nepomůže. Pojď, sedneme si v klidu, všechno mi povíš a pak uvidíme, co dál.
Táňa zamířila rovnou do kuchyně, posadila se ke stolu a sledovala, jak sestra chystá čaj.
Nezapomeň přelít konvici vroucí vodou! Ale kolikrát už tě to učím? A pořád nic.
Markéta trhla sebou, popadla konvici, špatně ji vzala do ruky a vzápětí si popálila prsty o ucho.
Panebože, jak jsem byla levačka, tak jsem zůstala! Dej mi to, sedni… Ještě si něco uděláš, jak jsi tak rozhozená.
Táňa se zvedla, postrčila sestru ke stolu a sama začala rázně chystat čaj.
No, tak a teď vykládej! Bez cenzury. Kdo to je? A co si myslí Lenka?
Markéta pevně svírala hrnek v rukou. Co říct sestře? Sama pořádně nevěděla, proč ji tahle situace tak zneklidňuje. Ten chlap, kterého mladičká dcera přivedla domů, vypadal docela rozumně. Nepil, choval se slušně, měl dokonce vlastní autodílnu! Opravdu pracoval, žádný povaleč. A že byl šikovný, to se ukázalo hned jak spravil kapající kohoutek, s kterým si ani instalatér neporadil. Jenže Markéta už v hlavě měla zakódováno, že s Lenkou jsou vždycky nějaké starosti, jak říkala i Táňa, a potřebovala víc než jen seriózního dojem, aby přijala, že Lenka ví, co dělá. Celé to jejich seznámení jí bylo podezřelé. Kdy jste naposledy slyšeli, že automechanik zastaví v mrazu a opraví auto cizí ženské jen tak, zadarmo? Jen proto, že měla děti? A to ještě sám o víkendu přijde zkontrolovat, jestli auto funguje a děti nejsou nemocné. Už půl roku to trvá a on furt jezdí. Lenka je z toho úplně pryč, sama o sobě a dětech jako by nepřemýšlela. Hlavně že svatba na spadnutí! Jednou jí to nestačilo…
Tohle všechno vypovídala Markéta sestře a čekala, co na to řekne. Táňa byla vždycky ten rozumnější hlas, od malička ji vlastně vychovávala ona. Táta zemřel brzy, máma dřela od rána do večera, takže spousta věcí spadla na starší dceru:
Táňo, ty jsi už velká! Musíš pomoct!
Sestřičky od sebe dělilo osm let. Když máma zjistila, že je znovu těhotná, nejdřív se smála nevěřícně, ale pak ji ovládl strach. Byly těžké časy. I s jedním dítětem to nebyla hračka. Ale muž i Táňa opakovali:
Zvládneme to!
A Kateřina uvěřila. Markéta se narodila slaboučká, pořád nemocná, ale Táňa ji opatrovala jako poklad. Byla jí andělem strážným, i když na anděly máma nevěřila.
Táničko, co bych si bez tebe počala! A zaplétala Markétě slabé copánky a utíkala do práce.
Táňa vodila Markétku do školky cestou do školy a učila ji na první třídu s předstihem, protože se ukázalo, že bude muset hodně chybět kvůli zdraví. A taky že ano. Táňa jí dávala léky, nutila ji pít teplé mléko, i pod hrozbou, že si Markéta bude stěžovat, že je na něm škraloup.
Já to nemám ráda, fuj, ta škraloup!
Nekňourej, je to pro tvoje dobro!
Markéta sice remcala, ale nakonec vypila všechno do dna.
Lékaři měli pravdu, čas zabral a dobrá péče taky. Markéta odešla do druhé třídy se všemi ostatními, už jen občas marodila. Šlo jí to ve škole lehce a když už dělala závěrečnou, máma zavolala Táňu, která zrovna byla čerstvě vdaná a čekala první dítě:
Co teď budeme dělat?
Musí dál studovat, takovou hlavu by byla škoda, mami.
Sama už to asi nezvládnu.
Vždyť nejsi sama!
Stipendium bylo směšné, ale Markéta si nestěžovala. Táňa za ní jezdila každý měsíc, přivážela jí tašky jídla a kontrolovala, jak má Markéta uklizeno na koleji.
Jakto, že tu je prach? Neděláš tu bordel jako prase?
A Markéta hned brala hadr, i když věděla, že před příjezdem Táni vše uklidila, protože to prostě jinak nešlo.
Pak jejich mamince začalo být špatně, zrovna když Markéta byla ve druháku. Teprve nedávno mamince přiznala, že má kluka, když najednou přišla tahle těžká zpráva.
Táňo, co budu dělat?
Ty? Nic! Budeš dávat zkoušky na samé jedničky! A o nemoci mamce ani slovo, já se postarám.
Markéta stihla s mámou poslední společný týden. Dělala, že neslyší, jak maminka sténá bolestí, přestávaly fungovat léky, a když to už nešlo ani vydržet, utíkala do kuchyně, kousala do staré dřevěné lžíce po tátovi a řvala bez zvuku, protože slzy se už nehrnuly.
Táňa se držela způsobně, dělala, co bylo třeba a Markétu peskovala:
Co to je zas? Myslíš, že tě mamka potřebuje hysterickou? Dovol jí odejít v klidu, když nic víc dělat neumíme.
To Markétu srazilo na zem rychleji než cokoliv jiného.
Máma zemřela nad ránem, naposled držela Markétu za ruku, která poprvé opravdu rozbrečela, když pochopila, že už je konec.
Po pohřbu se z nich staly osiřelé sestry. Byt po rodičích rozdělily. Markéta dostala malý byt kousek od Táni.
To je fajn, že jsi poblíž. Táňa zkoumala nové bydlení. Z nikoho si sem nezvi, já ti vše spravím s holkama.
Táňa už měla dlouho vlastní firmu na stavební práce, o holky neměla nouzi byly šikovné, práce bylo všude dost. Ta léta sice byla plná krizí a Táňa se snažila, aby to všechno udržela nad vodou, ale o rozšiřování už si mohla nechat jen zdát.
Všem svou hlavu a ruce nedáš Pak si připadáš jako blbá před klientem! stěžovala si. A co u vás? Jak děti?
Markéta jí všechno poctivě vyprávěla. Od té doby, co se vdala ačkoliv její volba Táně vůbec neseděla měla pořád pocit viny. Táňa byla prostě vzor. První a jediný spor byl, když si Markéta vzala Maxima. Trvalo tři roky, než si ho Táňa přestala držet od těla, ale nakonec i ona uznala, že to není špatný chlap. Váží si rodiny, děti miluje, Markétu by na rukou nosil Jediné, co jí vadilo, bylo, že Maxim je až moc s dcerami.
Tohle není správné. On je táta, ne chůva. Rozmazlí je!
Markéta jen přikyvovala, ale v duchu si myslela, že Táňa možná Maximu malinko závidí, protože její Aleš s dětmi skoro nebyl.
Když pak měl Alešův syn potíže ve škole i s chováním, byl to právě Táňa, kdo vše řešil. Aleš jen odfrkl:
Dělalas sis ho, tak si to užij. Co já s tím?
Je to i tvůj syn!
Já ho živím, ne? Výchova je na tobě. Tak vychovávej.
A ona, aby doma nebyly hádky, raději mlčela. Syna dala po maturitě do armády.
Tam ho srovnají, disciplína je základ.
Kupodivu se mu tam líbilo a říkal:
Máma byla vždycky generál, tak proč ne já!
A když se uklidnila ohledně syna, začala se bát o dceru.
Mami, jsem těhotná.
Táňa se sesunula na gauč.
Proboha, vždyť ti je teprve osmnáct!
Však už jsem plnoletá. A žádné přednášky, jo?
Teď už je pozdě na přednášky. Bude svatba.
On si mě nechce vzít.
No to ne! našla v sobě opět sílu. Můj vnuk nebude vyrůstat bez otce. Neboj se, dcerko, to zařídím!
Dcera nebyla překvapená, věděla, že máma to vždycky nějak zařídí.
Svatba byla za měsíc, a mladí šli bydlet do bytu po rozdělení dědictví.
Žijte spolu! A ať je tu klid!
Ať už zapůsobilo mámině přísné chování, nebo spíš podpora, co dceři dávala, všechno se postupně vyřešilo. Mladí se zabydleli a Táňa si oddychla. Děti usazené, sama měla zas na chvíli klid.
Jenže klid netrval dlouho a brzy začaly problémy u neteří.
Markétiny holky byly úžasné zdravé, silné, vůbec ne jako Markéta kdysi.
Jen ať jim to vydrží! chlubila se Markéta. Ani to nejsou moje! Pamatuješ, jak jsem marodila? Tyhle jsou zdravé jak kobyly.
Ještě být chytré, a je to dokonalý!
Ani na to si nemůžu stěžovat! Dobře jim jde škola, kroužky je baví Jen úplně jiné jsou. Světlana je po mně nenápadná, klidná. Lenka je celá po otci, veselá, výrazná, divoch.
Na ni si dávej pozor, hezky.
Holky šly do školy skoro spolu a Markéta to dala podle rady Táni do jedné třídy. Usnadnilo to Světle život, Lence ne. Ta byla ostřejší, Světlaně všechno pomáhala dohánět. Maxim se z holek těšil, říkal:
Nejlepší dcery na světě!
Jenže dlouho si jich neužil. Když byly v šesté třídě, měl těžkou autonehodu a po týdnu v nemocnici zemřel.
Sirotky moje objímala Táňa ubrečené holky. Ale nebojte, zvládneme to, ještě pořád máte mámu i mě.
Světlana a Lenka se bály se na mámu podívat. Měla prázdné oči, byla unavená, podrážděná, v noci se budila a křičela ze spaní. Holky proto začaly spát u ní, snažily se ji obejmout, aspoň trošku ji přitáhnout zpátky k životu.
Zase zasáhla Táňa a uspořádala sestře bouřlivou scénu:
Co to s nimi děláš, Markéto? Holky přišly o otce a teď je připravíš i o matku? Jen tobě je těžko? Co máš dělat? Koukej otevřít oči, vždyť jsou to ještě děti!
Markéta poslouchala bez reakce, jako kdyby jí to bylo fuk, a pořád měla před očima Maxima. Představovala si, jak každou chvíli vyjde z kuchyně, utře si ruce o utěrku a zeptá se, kdo je hladový… ale už nebyl. Táňa ji objala:
Už tu není, Markéto. Ale máš tu holky, a co by ti na tohle řekl Maxim, kdyby tě teď viděl?
Nakonec ji to trošku probralo. Pomalu se doma zase usadila alespoň stín úsměvu.
Na konci devítky se obě holky, jako na povel, zamilovaly. Světlana si nechala promluvit do duše a hned si řekla, že má čas:
Však mi teta Táňa poradila, že mám čas.
Lenka si ale stála za svým:
Já ho miluju!
A k čemu ti to bude? Táňa se snažila ji odradit. Přemýšlej, jaký z něj bude manžel? Ani nos si neumějí utřít, a chceš si ho hned brát!
To je moje věc, odpověděla Lenka, nenechala si do toho mluvit. Cítila, že stejně jako mamka nemá vůči sestře žádnou svobodu. Teta se plete všude!
Lenka si ale nakonec rozmyslela, že to se Sergejem nebude pospíchat. Sedla si k němu:
Co si myslíš? Že si se mnou budeš jen hrát?
Ale já tě miluju, Leni!
Tak se se mnou ožeň!
Jasně, jen to řeknu rodičům
Sergeji Povíš to rodičům a dokud to nebude vyřešený, sem nechoď.
Kdyby ji teď viděla Markéta, řekla by: Celá Táňa!
Nakonec se po roce vzali. Markéta svatbu probrečela, Táňa jen těžko zadržovala vztek, když viděla šťastnou Lenku po boku ženicha.
Proč tak brzy?! Vždyť nehoří
Nakonec měla pravdu Markéta. Lenka neotěhotněla, první syn přišel až za dva roky, mezitím Lenka dostudovala, a k tomu jí hodně pomohla rodina. Sergej chodil do práce k otci, oba rodiče mladé podporovali a všechno, co vydělali, šetřili společně. Když druhé dítě bylo na cestě, byla už Lenka hlavní účetní, Sergej měl vlastní firmu. Společně s otcem rozjeli byznys do slušných peněz a Markéta byla pyšná, jak skvělý život si mladí vytvořili.
Jenom Táňa se pořád rýpala:
Je to až moc hladké. Až přijde průšvih, budeš to zas žehlit ty!
Markéta už o Lenčiných problémech radši moc nemluvila, protože Táňa teď víc kritizovala, než se radovala, jak se holkám daří. Přemýšlela si, že u Táni v rodině to taky nešlo jako po másle, tak ať si každý zamete před vlastním prahem.
Jenže ne všemu se dá zabránit. Zrovna když si mysleli, že je všechno za nimi, přišla rána. Sergej měl poměr s jinou ženou. Lenka to zjistila tím nejhorším způsobem. Nejdřív si vysvětlovala změny v jeho chování tím, že přibyl druhý syn a času na sebe mají míň. Snažila se, dělala romantické večeře, ale brzy jí bylo jasné, že o to vůbec nejde. Na přímou otázku jí nikdy neodpověděl.
Jednoho jarního odpoledne, když byla na hřišti s dětmi, si k ní přisedla těhotná žena. Už bylo jasné, že dítě přijde každým dnem.
Ty jsi Lenka? zeptala se tázavě, spíš nevlídně.
Lenka cítila, jak se jí srdce sevřelo.
Jsem
Já jsem Eliška. Přítelkyně tvýho manžela. Bývalýho.
Lenka se nejdřív zarazila, ale pak se uchechtla:
No páni! A dítě je taky jeho?
Samozřejmě! Kluk! Eliška si pohlazila břicho.
Gratuluju. A proč mi to říkáš?
No, nebudeš se rozvádět?
Zatím ne. Proč?
Protože moje dítě potřebuje otce!
No a ty první dvě, co má, ty už ho nepotřebují?
Nedělej ze mě blbce! skoro zakřičela Eliška. Vyřeš to se Sergejem, rodím za měsíc!
Lenka se dívala, jak Eliška odchází, a v duchu si říkala, že tu slzu dětem neukáže.
Mami, ty brečíš?
Ne, to mi něco vlítlo do oka. Běž si hrát, za chvíli půjdeme domů.
Sergej se nakonec vůbec nevykrucoval.
Jsi poslední dobou divná. Pořád práce, děti Jsem přece chlap.
Kdo by se hádal
Rozvod byl bolestivý. Sergeje jako by vyměnili, byl najednou cizí. Do detailu se s Lenkou hádal o každý bod majetku, v soudní síni byla na pokraji sil. Nakonec všechno rozsekli: byt, alimenty, a Lenka byla svobodná, v každém smyslu.
I bývalý tchán jí řekl, že by měla dát výpověď.
Snad chápeš…
Jen pokrčila rameny.
Chcete vidět vnuky, zavolejte.
Odešla z kanceláře, dělala, že neslyší to pohublé Promiň… za zády.
Na prarodiče se nezlobila pro vnuky byli pořád stejní, děti to brzy vnímaly jako samozřejmost, že táta už k nim domů nechodí.
Markéta jí hlídala syny a pomáhala, jak mohla, když Lenka hledala práci a snažila se postavit na vlastní nohy.
Táňa jí ale nešetřila:
V devět večer doma neníš?! Kde je tvoje místo? Nebo děti matku nepotřebují?
Ale Táňo, vždyť…
Jen počkej, přivede si nového chlapa, a kluci skončí u tebe…
Táňo!
No počkej, uvidíš!
Markéta nechtěla věřit, ale když se v jejich životě objevil Leoš, najednou všechen strach ožil.
Co budeme dělat?
Musíš jí otevřít oči! Dva kluci, ona si bude hledět lásky? Vždyť vůbec nevíš, co to je za chlapa. Lenka není žádná chudinka, má byt, auto, dobře vydělává… Co když je to zlatokop?
Táňo…
Ale vážně, musíš zjistit!
A tak začala akce Kontrola jak jinak.
Markéta zkoušela s Lenkou mluvit, ale ta se jen usmívala a říkala, jak je Leoš skvělý.
Nakonec Táňa vzala telefon a zavolala rovnou Lence:
Mamince je zle, přijď hned!
Lenka byla během deseti minut na cestě, nechala kluky u Leoše a letěla za mámou.
Mami! Co je?
Já nic, sedni si, vyšla z kuchyně rázně Táňa. Nebo chceš mluvit v chodbě?
Lenka seděla na židli a poslouchala Tánin moralizující monolog:
No a jestli se nezklidníš, vezmu ti děti! Co tu ukazuješ, že matka má být doma, a ne někde lítat!
Lenka cítila, jak v ní praskla poslední struna trpělivosti. Vstala, narovnala si sukni a zachovala klid.
Táňo, co je vám všem do mýho života? Nejsem vaše malá holka. Mám své problémy, vy se starejte o ty svoje! Mě už to vážně nebaví! A pro informaci: generujete mnohem víc trablů, než najdete!
Jak se opovažuješ! Táňa vstala z pohovky.
Prostě už mě mrzí být pro všechny obětní koza! Ani Světlanu tak nemačkáte, ta je tichá, bezproblémová, tak ji necháte. Ale na mě si vždycky něco najdete, co? Stejně byste se měli starat hlavně o svoje děti, ne o nás! Ty jsou přece taky dokonalé, ne?
Ty fakanče! Kdo ti dovolil takhle se mnou mluvit?
Já sama! Lenka už v klidu stála ve dveřích. A nehodlám vám dál nic dokazovat. Můj život vás nezajímá, jasný?
Táňa zkoušela ještě něco říct, ale Markéta náhle bledě vstala:
Stačí už! Teď už to vážně přeháníš! Lenko…
Markéta si chytla hrudník a sedla si na zem. Lenka k ní hned běžela a vytáčela 155.
Táňa jen špitla:
Zavolej sanitku!
Markétu odvezli do nemocnice.
Druhý den se v čekárně sešla celá rodina. Táňa se přikradla k Lence a nesměle se nadechla.
Promiň…
Přijímám. Ale teď hlavně, ať to mamka zvládne.
Markéta se z hospitalizace zotavila, a s Táňou se udobřila už v nemocnici. Od té doby ale jakákoliv kritika směrem k dcerám přestala být tolerovaná. Táňa sice svůj temperament tlumila těžko, ale zkušenost ji poučila. A na svatbě Lenky a Leoše byla první, kdo křičel Hořké!, objímala Lenku a šeptala jí: Promiň!
Čas všechno srovná na svá místa. Nakonec to byla Lenka, kdo se staral o Táňu, když šla na operace. Leoš ji vozil k doktorům, pomáhal, jak mohl. Našli si k sobě cestu, a u nemocničního lůžka Táňa stiskne Lence ruku a řekne:
Máš vedle sebe skutečnýho chlapa, Lenko. Pečuj o něj!
Budu, usměje se Lenka.
A až přijde den, kdy už to Táňa vzdá, bude právě Lenka u ní držet ruku. A poslední, co od tety uslyší, bude:
Děkuju.