JEDNOLOVEC
V den pohřbu své ženy nebyl Jan schopen upustit ani kapku slzy.
Vidíš to? Vždyť já říkala, že Janu Zdeňku nikdy nemiloval, šeptala do ucha své sousedce Tereza.
Ticho buď. Teď už je to jedno, pronesla Marie. Děti teď zůstaly sirotci, s takovým otcem.
Počkej, uvidíš, on si určitě vezme Věru, byla si jistá Tereza.
A proč by zrovna Věru? Co by na ní měl? Jeho je přece Glafira. Nebo už jsi zapomněla, jak za mlada lezli po senech? Věra s ním nic mít nebude, má rodinu a už o něj dávno nestojí.
To ty víš jistě?
Jistěže. Věra má muže, co je v čele ve fabrice. Proč by si měla kazit život s Janem a jeho děckama? Je rozumná. Ale Glaša, ta se s tím svým Petrem trápí. Vsadím se, že spolu začnou zase něco spřádat, ujišťovala Terezu Marie.
Zdeňku pohřbili. Děti svíraly své ruce jako kotvy ve vlnách.
Mikulášek a Pavla měli právě osm. Zdeňka se za Jana provdala z velké lásky. Ale jestli opravdu miloval Jan ji, Zdeňka nikdy nezjistila, stejně jako ostatní z vesnice.
Říká se, že otěhotněla a Jan se musel oženit. Malá Klárka se narodila v sedmém měsíci, ale dlouho na tomhle světě nezůstala. Pak už s Janem dlouho žádné děti neměli. Jan chodil věčně zadumaně, skoupý na slovo, s nečitelným pohledem, že mu v kraji neřekli jinak než Samotář. Taková se na něj u nás chytla přezdívka. Což o to, na laskavá slůvka či pohlazení byl ještě skoupější. Komu to mohlo unikat? Nejméně Zdeňce.
Nakonec se nad ní přece jen Bůh smiloval. Kolik se ta žena naprosila, ví jen On sám. A tak se zázrakem narodili Mikulášek a Pavla, dvojčata blízcí a přitom rozdílní jak den a noc. Mikuláš, celý po mámě, citlivý a něžný, Pavla, spíš po otci mlčenlivá, zavřená za stovkou západek. Nikdo nikdy nevěděl, co se jí honí hlavou. Ale k otci měla blíž než ke komukoliv.
Jan s něčím kutil v dřevníku, Pavla pobíhala kolem něj, nasávala každé jeho slovo, učila se řemeslu i životu. Mikuláška naopak člověk hledal u maminky pomáhal s úklidem, tahal vodu malým žbánkem, jak mohl přispíval. Zdeňka své děti milovala, ale Pavle nerozuměla. Zato k Mikimu jí srdce náramně přirostlo.
Když Zdeňka umírala, zavolala Mikuláška k sobě:
Budeš teď šéf, Mikuláši. Pavlu musíš chránit, neubližuj jí. Jsi kluk, a to tě zavazuje starat se o sestru. Je slabší než ty, potřebuje tě, šeptla tiše.
A táta? zeptal se chlapec.
Co s ním? nechápala Zdeňka.
Bude nás ochraňovat?
Nevím, synku. To ukáže život, povzdechla.
Neumírej! Jak si bez tebe poradíme? brečel Mikuláš.
Kdyby to bylo na mně, jinak by bylo… řekla tiše. Ale ráno už nebyla mezi živými.
Jan seděl u lůžka a držel její ruku. Ani slovo, ani slza. Jen se uzavřel do sebe, úplně potemněl. To bylo všechno.
Život šel dál. Pavla si vzala na starost celý dům, zkoušela vařit, uklízet, ale byla ještě dítě. Pomáhala sestra Jana, teta Andrea, která oba děti učila, co a jak.
Teto Andreo, ptala se Pavla, vezme si táta teď novou ženu?
Nevím, holka. Tonda mi nic neřekne, řekla teta, která sama měla doma tři děti a dobrého muže, Josefa. Byla na svou rodinu pyšná.
Kdyžtak nás vezmeš k sobě, že ano?
Nevykládej. Táta vás má rád, nikomu vás nedá, usmála se Andrea, i když v srdci věděla, že ve vesnici už doutnají drby Jan a Glafira, stará láska nevychladla.
Tá ta Glaša se zbláznila, šeptala Tereze sousedka, zase začala s Janem, na rodinu zapomněla.
Ach jo, hloupá ženská, stáli a drbali před samoobsluhou.
Rozchod, baby! rozehnal je předseda Jednoty, Radek Lešetický.
Pořád pomlouváte a vlastní život neznáte! řekl přísně Janovi na obranu.
Glafira s Janem kdysi opravdu měli silný cit, o kterém by se dal psát román. Jenže Jan odjel do jiné vsi, pomáhal tam s žněmi družstvu ve vedlejším kraji a než se vrátil, Glafira se pletla s Petrem Slavíkem. Jan přijel, zjistil, co se dělo, Petrově tváři domluvil svými pěstmi a s Glafirou byl konec.
Glafira si vzala Petra, který pak pil, toulal se po cizích ženách, a ona doma plakávala, že neudržela chlapa, co by rodinu uživil a pít nemusel, jako Jan. Jenže byl mlčenlivý samotář a takových je v životě málo.
Pak si vsi povšimly, že Jan se zajímá o Zdeňku. Zdeňka celá rozkvétala, s ní ves opravdu pookřála.
Tak tohle dělá s lidmi láska, říkaly panímámy.
Zdeňka byla už dávno do Jana zabouchlá, ale mlčela jakpak může konkurovat Glafiře. Osud si ale umí pohrát…
Scházeli se s Janem, procházeli se, až si jednoho dne řekli ano na obecním úřadě. Svatba byla prostá z Janovy rodiny jen Andrea, od Zdeňky stará maminka Markéta. Ta Zdeňku porodila až ve stáří; dlouho se šuškalo, že tatínek je někdo z místních pánů třeba starosta Prokop. Markéta byla krásná, ale nikdy si muže nevzala, zato o ní bylo slyšet, že ráda střídala milence. Zdeňka taková nebyla, povahou šla po svém.
Místní Zdeňky litovali, zvlášť když si vzala Jana.
On ji přece nemiluje. Bude s ním celý život nešťastná, věštila Františka Bláhová.
Ale Jan své ženě nikdy nevěrný nebyl, na to by dal každý ve vsi ruku do ohně. Vždyť kde by v tak malé vsi něco ukryl! Patnáct let spolu prožili bez hádky. Lidé už na to skoro zapomněli, dokud Zdeňka loni v zimě těžce neonemocněla. Bylo jasné, že není pomoci.
Jednou šel Jan ze šichty a volá na něj Glaša:
Honzo, nemůžu ti na chvíli na kus řeči? Děckám jsem upekla koláče, podávala mu misku.
Díky, Glašo, ale Andrea nám včera napekla.
Já to ale s láskou, Honzo…
Andrea taky, přikývl Jan a popošel.
Potkejme se u mlýna, jak bude tma, vybídla najednou.
Proč?
Ty už zapomněl, co jsme spolu prožili?
Co bylo, zarostlo trávou. Miloval jsem Zdeňku. Miluju ji pořád.
Ale ta už se nevrátí, řekla tiše Glaša.
Ale láska neumírá, odpověděl Jan.
Stejně jsi ji nemiloval. Proti mně sis ji vzal naschvál.
Jdi domů, Glašo, řekl Jan tiše a odešel.
Odešla bosá, do noci vesnice. Jan šel domů, kde na něj čekaly děti.
Uběhlo několik let. Děti vyrostly. Teta Andrea chodila dál na návštěvy a teď byla přesvědčená, že její bratr je opravdu jednoholub.
Pavlo, slyšela jsem, že se stýkáš s Tomášem Kovářem, promluvila teta na Pavlu hned ode dveří.
No, a co? odpověděla už veliká Pavla.
Krásná ženská z ní vyrostla, pomyslela si Andrea.
Jen tak. Buď s ním opatrná.
Proč?
Už nejsi dítě … řekla přísně.
Teto, miluju ho, celým srdcem.
Jen ti to připadá…
Nepřipadá! Jsem si tím jistá.
Ty možná, ale Tomáš?
Když mě Tomáš zradí, už nikdy nikoho milovat nebudu.
To ti věřím, pousmála se Andrea.
Večer čekali Mikuláš s Pavlou na otce.
On se nějak loudá, poznamenal Mikuláš.
Vždyť je pátek.
No?
Ve středu, v pátek a v neděli chodí na mámin hrob.
Jak to víš?
Miki, nepoznáš vlastního tátu ani srdcem cítit neumíš.
Tiše prošli zahradami na hřbitov. Pavla šla známou cestou, Mikuláška vedla tajným chodníčkem.
Podívej, šeptla. Ukázala na shrbenou postavu otce.
Mikuláš nastražil uši otec tam tiše rozmlouval.
Tak vidíš, Zdeňko, naše Pavla se bude vdávat. Už jsem jí našetřil výbavu, Andrea pomáhala. No žijeme dál, tiše. Promiň, že jsem za života neuměl říct laskavé slovo. Však ti jich moje srdce řeklo víc, než by stačila ústa. Slova neumím, ale srdce, to mám pro tebe, zachraptěl Jan a šoural se pomalu ke hřbitovní bráně.
Pavla se podívala na Mikuláška a v jeho očích se třpytily slzy.