Dneska jsem si zapsala pár myšlenek, protože mám pocit, že některé věci musím ze sebe dostat. Já i můj muž, Milan, jsme opustili byt, který jsme celý život budovali v Brně, a přestěhovali jsme se na venkov do malé vesničky u Poličky. Náš syn Tomáš se se svou ženou Lucií přestěhoval bydlet k její mamince a ten náš byt začal pronajímat.
Vzpomínám si, jak jsme se s Milanem vzali bylo mi teprve třiadvacet a byla jsem už těhotná. Oba jsme tehdy dokončili pedagogickou fakultu v Olomouci. Pocházíme z obyčejných rodin. Nikdo z nás neměl bohatého strýčka nebo dědečka, takže o všechno jsme se museli postarat sami.
Do práce jsme nastoupili hned. Malý Tomáš byl zvyklý na umělou výživu prakticky od narození. Buď kvůli stresu, nebo nezkušenosti, prostě jsem jako mladá matka neměla mléko. Do jeslí šel sotva v jedenácti měsících. Tam ho naučili jíst lžící, chodit na nočník, usínat bez houpání. Já i Milan jsme museli pracovat, jak to učitelé mají pořád v jednom kole.
Nejdřív jsme bydleli v podnájmu, pak v garsonce, a až po letech se nám podařilo našetřit na dvoupokojový byt. Ale oba jsme vyrůstali na vesnici a chtěli jsme si splnit sen o vlastní zahrádce. Po pár letech dřiny jsme koupili pozemek nedaleko Svitav a Milan vlastníma rukama postavil malou chalupu ze dvou pokojů. Zařídili jsme ji, koupili sporák, srovnali zahrádku. Koupili jsme i nějaký ten nábytek.
Dalo by se říct, že všechno šlo krásně. Bylo mi čtyřicet šest a poprvé v životě jsme začínali žít sami pro sebe. Ale komu není shůry dáno… Tomáš, také v třiadvaceti, přišel s tím, že se žení. Lucie je z bohaté rodiny, oba spolu studovali práva v Praze. A pak přišlo to obvyklé Chceme velkou svatbu v restauraci, limuzínu, svatební cestu, vlastní byt
Dodnes mě občas trápí pocit, jestli jsme našemu Tomášovi dali dost lásky. Do školky nastoupil brzy, do školy taky, my s Milanem jsme byli pořád v práci a dávali jsme energii cizím dětem, jak už to u učitelů bývá. A jeho babičky žily daleko, takže Tomáš si musel vystačit hodně sám. Snažili jsme se to aspoň materiálně nahradit drahé hračky, nová elektronika, kvalitní oblečení, zaplacení školy, a k osmnáctinám dostal auto.
A teď, před svatbou, jsme se rozhodli ho zase podpořit. Veškeré úspory šly na jejich svatbu. S Milanem jsme se dlouho radili a nakonec jsme se rozhodli jim vlastně darovat náš byt. Chtěli jsme, aby to neměl tak těžké jako my. Ani rodina Lucie nezůstala pozadu přispěli finančně a koupili jí šperky i luxusní kožichy. Její rodiče mají veliký dům někde na okraji Prahy, samý drahý nábytek, auta
Postupně se začal Tomáš od nás odcizovat. Přestával jezdit, pak už volal jen jednou měsíčně a nakonec vůbec. Práci mu zařídil jeho švagr místo v soukromé firmě.
A pak jsme s Milanem na tržišti náhodou potkali sousedku. Jen tak mezi řečí prohodila, že už dlouho náš Tomáš s Lucií v bytě nebydlí že jsou u její maminky a náš byt je pronajmutý cizím lidem. Milan to odnesl špatně, vypadalo to, že mu snad praskne srdce. Snažila jsem se ho uklidnit, ale sama jsem byla v šoku. Volám Tomášovi a ten na mě spustil prý jsme jim byt dali, že jsme nikdy žádné peníze ani neměli, že se za nás stydí, když jsme jen obyčejní učitelé. Vše nám vyčetl že jsme mu dali vše, na co neměl, že jsme mu tím vlastně zkazili život.
Naštvalo mě to a Milana taky. Rozhodli jsme se, že proti nespravedlnosti a nevděku musíme něco udělat, tak jsme zašli za právníkem. Ten nám poradil, že když jsme dar na byt neudělali oficiálně, synovo jednání je protiprávní jen skutečný vlastník může pronajímat svůj majetek.
Nechali jsme to ale být, nechtěli jsme se soudit s vlastním dítětem. Nájemníkům jsme dali měsíc, byli pochopiví a lidsky jsme se rozloučili. Vrátili jsme se zpátky do svého bytu. Ale kontakt s Tomášem je v troskách. Milan je pořád plný hořkosti, já jsem na tom podobně. Snad nám čas dá nový pohled. Ale zatím píšu tyto řádky, protože tuším, že jsem někde něco v roli mámy i ženy pokazila. Třeba to někdy pochopíme oba.
