14. dubna
Dnes byl znovu jeden z těch dnů, kdy mám pocit, že jsem pro svou rodinu spíš domácí spotřebič než bytost s vlastními pocity. Sedím u okna našeho panelového bytu v Praze-Bohnicích, usrkávám heřmánkový čaj a zkouším si v sobě utříbit myšlenky.
Ráno začalo nenápadně vstala jsem v půl šesté, abych stihla autobus do Smíchova, kde bydlí moje dcera Kateřina s manželem Tomášem a našimi dvěma vnoučky, Štěpánem a Vláďou. Jako vždy, ještě ospalá, jsem si představovala, že dnes bude den klidnější. Samozřejmě to byla marná iluze.
Kateřina vždycky perfektně upravená, v moderním kalhotovém kostýmu, popoháněná pracovním stresem mi sotva stihla říct dobré ráno, a už z ní vypadlo:
Mami, ty jsi jim zase dala ty obyčejné perníčky z Albertu? Vždyť jsme se jasně domluvily! Jen ty bezlepkové sušenky z té bio pekárny na Národní třídě! V těch tvých je samý cukr a palmový tuk. Chceš, aby zase měli vyrážku? A nepřejížděli večer hyperaktivitou po bytě?
Bylo mi skoro do pláče. Pravda je, že ty slavné bezlepkové sušenky stojí skoro dvě stovky za balík a kluci je jednou ochutnali a řekli mi, že chutnají jako papír. Ale perníček? Ten se vytratil před očima a jejich rozzářené tváře mi byly nejlepší odměnou. Jenže, vím, že tuhle bitvu nemůžu vyhrát. Můj hlas teď nezní volím raději mlčení. Poslouchám kázání o zdravých sacharidech, o pořádcích a režimu. Prý mám být důslednější, že jim škodím.
Káťo, oni byli po venku hladoví, snažila jsem se hlasitě, ale klidně vysvětlit, když jsem umývala nádobí. Polívku sotva zblajzli, druhé oběd taky rozňahňali. Něco do bříška potřebují, aby vůbec vydrželi do večeře.
Energie se bere z komplexních sacharidů, ne z cukru, mami, odsekl Tomáš, který zrovna přišel z pracovny, popadl housku se šunkou a zase zmizel, aniž by si mě pořádně všiml.
Odchod Kateřiny byl, jako kdyby za sebou zanechala ledový průvan a tenké stopy parfému. Prosím tě, mami, ať si udělají ty úkoly z logopedie. Dnes bez tabletu, zkontroluju historii! Pá, křikla na mě crescendo a už ji nebylo.
Je mi 63 let a před dvěma lety jsem dala výpověď z Ekonomického oddělení naší družstevní realitky, abych jak tehdy říkali všichni byla více rodině nápomocná. Všechna ta logika: šetříme za chůvu, mamka nemusí jezdit přes půl Prahy do práce, vždyť děti tě potřebují. Myslela jsem, že budu péct buchty a číst pohádky. Místo toho jsem se ocitla ve víru povinností, kde organizuji školku, lékaře, výtvarku, plavání, vaření, úklid. Od rána do noci, v režimu, kde výchova má být věda, a babička je neplacený služebník.
Večer, když Tomáš dorazil domů, sedla jsem v kuchyni s kabelkou na klíně, téměř usínaje. Mám jet, Tomáši, jinak mi ujede poslední autobus. Nebo budu muset brát taxíka. A při těch cenách v Praze raději ani nemluvím.
Tomáš ani nezvedl oči od mobilu. Jo, jasně, mami. Díky ti. Dveře si, prosím tě, zavři sama, zase drhnou.
Návrat domů bývá chvílí, kdy mě vybíjí všechny síly. Jediné slovo díků zní ve mně uměle, bez života. Jako bych byla myčka, která tiše odslouží a zmizí. Nikdo neptá, jak mi je, jestli mě nebolí záda nebo netlačí tlak v hlavě.
Vše došlo svého vrcholu o víkendu. Obvykle mám sobotu a neděli pro sebe spím, čtu, občas zajdu na procházku nebo se projdu po Stromovce. Ale tentokrát mi Kateřina v pátek večer zavolala tónem, po kterém mi naskočila husí kůže.
Mami, potřebujeme svolat rodinnou poradu. V neděli u nás na oběd. Máme s Tomášem spoustu věcí k prodiskutování.
V srdci se mi usadila úzkost co se stalo? Finance? Zdraví?
V neděli jsem přinesla zelňák, který Tomáš miluje, ale ten ležel na okraji stolu jako vetřelec mezi notebooky a zápisníky. Kluci byli posláni do pokojíčku na pohádku (obvykle tak pečlivě dávkováno), dospělí sedli ke stolu. Tomáš spustil projektor, Kateřina vytáhla poznámkový blok. Byl to moment jako z práce, ne z rodiny.
Mami, analyzovali jsme poslední půlrok, začala Kateřina, a její hlas byl jako cinkání skleněných korálků, studený a křehký. Musíme vylepšit systém výchovy. Máme několik výhrad.
Před očima mi klikala excelová tabulka s KPI body, kategorie, barvičky. Tady, jasně, ukazovala Kateřina perem jednotlivé řádky. První strava. Ty stále nerespektuješ dietu kluků. Máme jasně nalepené menu na lednici. Musíš se držet. Žádné perníčky, žádné klobásky, žádné koláče.
Ale oni parené karbanátky z krůty nesnáší! Jsou přece děti, mají rádi trochu chutě
Chuťové zvyky se formují v dětství, přerušil mě Tomáš, jako by přednášel další online kurz. Dvě režim. Vláďa šel spát včera o půl desáté. Má jít v devět. To ruší tvorbu melatoninu! To je prostě chyba.
Cítila jsem, jak mi tuhne v krku žal. Pamatuju si ten večer přesně. Vláďu bolelo bříško, utišila jsem ho ukolébavkou, dokud neusnul.
Tři rozvoj. Štěpán stále nepozná barvy anglicky. Nepracuješ s kartičkami, co jsme pořídili. Volně si hraje místo, aby piloval kognitivní dovednosti.
On je předškolák, ne vysokoškolák!, nemohla jsem to vydržet.
To je všechno pasé. Potřebuje disciplínu. Jasná pravidla. Jestli to nezvládneš, budeme muset platit paní na výuku, což jsou další tisíce korun měsíčně. Doufali jsme, že to zvládneš ty, bez nároků.
Měla jsem pocit, že mě dusí nejkratší slovo mě bodla nejvíc: neprofesionální. Dívala jsem se na zbytek zelňáku, na tváře vlastních dětí, ze kterých se stali úředníci, kteří mě přišli propustit za špatný výkon.
V hlavě mi běžely obrazy jak jsem tahala kočárek v zimě přes závěje, že by ani tramvaj neprojela. Jak jsem obkládala Štěpána studenými obklady při horečce, když byla Katka služebně v Brně. Jak jsem se vzdala nového kabátu, koupila radši puzzle nebo autíčka. Věřila jsem, že tvořím rodinu, ne outsourcing, který neplní normy.
Bylo ticho. Jen z dětského pokoje tlumeně šla pohádka.
Takže seznam výtek? zeptala jsem se tiše. Ale překvapivě pevně.
Mami, nemusíš to tak brát. Jsou to oblasti pro růst. Chceme systém.
Vstala jsem. Tome, pošleš mi, prosím, tu tabulku na email? Opravdu si to chci v klidu projít.
Líbil se mu můj přístup, Tomáš se dokonce usmál: Jistě, zařídím.
Narovnala jsem záda, po letech v účetnictví mě máloco vyhodí z konceptu. Víte, když chcete profesionální výkon, pak to má svá pravidla a cenu. Chcete chůvu, guvernantku, kuchařku s angličtinou a Montessori certifikátem. To je v Praze minimálně 200 korun za hodinu. Dvanáct hodin denně, pět dní v týdnu = 12 000 Kč za týden, skoro 50 tisíc měsíčně. A to nepočítám přesčasy nebo rodinné obědy.
Tomáš ne, že by tomu věřil: Ale, prosím tě, vždyť jsi babička!
Babička, opravila jsem ta si děti rozmazluje, čte jim pohádky, když chce, a doma peče koláč jen o víkendech. Když mám plnit tabulky a normy, platí se to. Otrokářství už tady opravdu dávno nemáme.
Katka skoro až vyjekla: Mami, to přece není o penězích! My mysleli, že to děláš z lásky!
Ukápla mi slza, ale nesla jsem to statečně: Láskou jsem žila dva roky, i když vás otravovaly mé buchty a trápil vás můj styl hraní s vnuky. Dnes už chápu, že vám nejde o pomoc, ale o obsluhu. Rozhodla jsem se skončit.
Dýchli jedním dechem.
Od teď hledáte profesionála. Babička bude jen na návštěvy. A přinesu vždycky něco dobrého třeba ten váš zatracovaný perník. Ale už ne den co den, už ne zadarmo.
Odcházela jsem z bytu, kde se najednou rozhostilo takové ticho, až to řezalo v uších. Jen z dálky jsem slyšela Kateřinin zoufalý hlas: A co teď budeme dělat?!
Cestovala jsem domů jako na křídlech. Objevila se ve mně lehkost poprvé po dvou letech. Večer jsem si uvařila bylinkový čaj, pustila starou pohádku a vypla mobil.
Příštích sedm dní se rodina pokoušela mě přemluvit zpátky. Katka volala s výčitkami, s prosbami, Tomáš zkoušel laskavé tóny. Mě nepřesvědčili.
Mám moc vysoký tlak. Doktor nařídil klid. Jdu do divadla a pak ke kadeřnici. Vy to s klukama zvládnete, vy jste systémoví lidé.
Oslavila jsem se. Zašla jsem s bývalou kolegyní do Stavovského divadla. Koupila si nové lněné šaty. Svět se začal lesknout zase barvami barvami, které jsem tak dlouho neviděla přes mlhu únavy.
Občas mi dorazily střípky zpráv prý se střídali doma, šéf si bral home office, hledali chůvu. Nakonec sehnali paní přes agenturu.
Za měsíc, přesně v neděli, jsem přišla na návštěvu jako host. Děti vyběhly do chodby a málem mě porazily.
Babi! Babička je tady! viseli mi na krku.
Z kuchyně vylezla nějaká robustní ženská s přísným pohledem. Štěpáne, Vláďo! Okamžitě ze mě dolů! Teď jsou rozvojové hry, ne mazlení!
Dobrý den, já jsem babička, představila jsem se, abych zabránila dalšímu povelu.
Jarmila Horáková, chůva. Tak já jdu s nimi do pokojíku, mají paměťové karty, pronesla bez zájmu.
Katka vypadala, jako by celou noc nespala a Tomáš byl už zcela odevzdaný.
Co říkáš? Drahá jak zlato, zašeptala sklesle, osmadvacet tisíc měsíčně, a to nepočítám farmářské bio potraviny. Pije kafe a kouká do mobilu, hlavně, že jí pánbůh nadělil certifikát.
Hlavně, že je profesionálka, rýpla jsem si.
Najednou se Katka rozbrečela. Mami, tohle je peklo. Štěpán se začal počůrávat, Vláďa má ze spaní noční můry. Ona jim zakázala i koukat na Krtka! Hraje si na Hitlera. A když ji propustím, je tu klid tak jeden den, pak hledáme další Nechceme už nikoho druhého. Prasklo nám to rozpočet i nervy.
Objala jsem dceru. Všechny mé rány se uzdravovaly až teď. Ale musela jsem být tvrdá.
Zapamatujte si tuto zkušenost. Je drahá, ale stojí to za to.
Mami, vrať se! Slibujeme, žádné tabulky, žádné požadavky, dělej to po svém, budeme ti i platit!
Vydržela jsem. Peněz netřeba. Ale ráda si stanovím vlastní režim.
Vytáhla jsem pečlivě sepsané podmínky: Tři dny v týdnu, devět až šest. Pátek, pondělí a víkendy moje. Žádné řízení, žádné výtky. Budu s dětmi po svém tak jak jsem tě, Káťo, vychovala já. A když někdo řekne neprofesionální nebo mě napomene, zvedám se a jdu.
Souhlasili okamžitě. Už nikdy tabulky, nikdy výkazy! Hlavně, že jsi tu! plakala Katka štěstím.
A teď běžte a rozlučte se s paní Jarmilou. Já tady s kluky přečtu pohádku, zbyl mi na to čas.
Po vyhazovu náročné paní nastalo v bytě náhle ticho. Kluci si mě přitiskli k hrudi: Babičko, ta paní byla zlá. Ty zase budeš péct koláče?
Příští týden. A dnes už jen pohádka a domů.
Tomáš mi zavolal taxi a poprvé za dva roky mě při odjezdu opravdu objali, ne jen automaticky zamávali. Cestou domů jsem sledovala noční Prahu a v duchu si slíbila, že se už nikdy nenechám zahnat do kouta a že naše rodinná láska má hranice.
Někdy musí člověk prostě odejít, aby si druzí uvědomili jeho hodnotu. Láska je krásná ale respekt a hranice ji dělají trvalou. A babiččiny metody do Excelu prostě nenarvete ty mají jinou, věčnou hodnotu.
