Part 1
Drahý deníčku,
Nikdy bych nevěřila, že se jednoho dne právě já ocitnu ve středu příběhu, jaký známe jen z filmů. Všechno to začalo, když jsem dnes na ulici zahlédla holčičku se slzami v očích. Na krku měla náhrdelník přesně ten, který mi zmizel před lety a ke kterému jsem měla silný vztah. Srdce mi začalo bušit, ruce se mi roztřásly a nedokázala jsem odtrhnout oči od toho šperku.
Rychle jsem k ní přistoupila a tiše, ale zoufale jsem se zeptala: Kde jsi to vzala? Ta malá dívka, Anička, ho okamžitě sevřela v drobných dlaních a ustoupila o krok zpět. Nedotýkejte se ho. To je náhrdelník mého tatínka.
Zarazila jsem se. Jako bych se na vteřinu propadla do minulosti. Náhrdelník mého tatínka Co je to za dítě a jak mohla přijít k něčemu, co kdysi patřilo jenom mně?
Před pěti roky byla Klára mladá a laskavá žena, která se nezlomeně rval s životem. Žila ve sdíleném bytě v Nuslích se svou nejlepší kamarádkou Lenkou. Nebylo jim přáno práce bylo málo, peněz ještě méně. Klára ale nikdy neztrácela naději. Často mi říkala: Jednou se všechno změní. Uvidíš.
Jednoho slunečného rána vstala Klára dřív, dnes ji čekal pohovor v malém hotelu v centru. Lenka ji povzbudila objetím: Běž a zazáři, Kláro. Držím ti palce, určitě tě vezmou.
Klára vzala na sebe to nejlepší, co našla, a vyrazila. Po napjatém čekání jí personalistka řekla: Gratuluji, místo je vaše. Po měsících odmítnutí a stresu to byla pro Kláru hotová úleva. Po návratu domů padla Lence do náruče.
Ten večer trvala Lenka na tom, že to musejí oslavit. Půjdeme do Lucerna Music Baru, smála se. Aspoň na chvíli vypnout. Zasloužíš si to. Klára zprvu váhala, ale nakonec svolila. Oblekly se, jak nejlépe dovedly, a vyrazily do hudbou naplněného večerního klubu.
Ve stejnou noc seděl na druhém konci Prahy v autě Adam, třiatřicetiletý podnikatel, známý ve městě pro svůj úspěch i šarm. Měl však hluboko v duši ránu – jeho obchodní partner ho podvedl, vybral firemní účet, utekl a nechal Adama vyrovnat se s důsledky. V slzách a zoufalství namířil také do klubu. Šlo spíš o útěk než o zábavu alkohol měl ulevit jeho utrápené hlavě.
Později ho jeho společníci doslova dovlekli do hotelového apartmá, které měl hned nad klubem. Stěží se držel na nohách, oči krví podlité, myšlenky směsicí zoufalství a zmatku.
Klára, oblečená do své jednoduché černé šatů, začala cítit slabost. Na bolest hlavy si vzala silné prášky, které ji nyní dělaly malátnou a ospalou. Lenko, je mi zle potřebuji si na chvíli lehnout, zašeptala nejistě.
Pomalu vystoupala do patra a hledala alespoň nějaký volný hotelový pokoj. Dveře jednoho apartmá byly pootevřené, uvnitř ticho a šero. Klára si myslela, že je neobsazený, lehla si do postele a hned usnula. Nemohla vědět, že je to apartmá právě Adama.
Po chvíli se Adam, zcela opilý, vrátil. Uviděl Kláru na posteli a domníval se, že ji někdo poslal, aby ho utěšila. Ve vzájemné slabosti, zmatku a omámení se spolu sblížili, aniž by řekli jediné slovo.
Druhý den ráno Klára procitla v cizím pokoji, s děsivě mžitkovitou hlavou. Vedle polštáře ležel nádherný zlatý náhrdelník s rytinou: A. Novotný. Nevěděla komu patří, ale nějak jí to vnuklo pocit, že si ho musí vzít. Na stolku ležely peníze. Rozplakala se. Co jsem to včera proboha udělala?
Rychle se oblékla a uprchla těsně k Lence domů. Bez jediného slova jí padla do náruče a rozplakala se.
O měsíc později si začala všímat nevolností a slabostí. Vyhledala polikliniku, kde jí mile usměvavá sestra oznámila: Gratuluji vám jste v druhém měsíci.
Klára ztuhla. To není možné zašeptala.
Ale je. Čekáte dítě, řekla sestra tiše.
Klára se vrátila domů, složila se na podlahu a propukla v pláč. Jak to zvládnu? Sama a dokonce ani nevím, kdo to byl. Nepamatuji si jeho tvář.
Ruku si položila na břicho a zoufale vzlykla: Proč právě já? Nemám rodiče, peněz jako šafrán a sotva jsem dostala práci Co teď?
Lenka, znepokojená Klářiným stavem, přišla do pokoje. Co se stalo?
Jsem těhotná, zašeptala Klára.
Lenka se podívala s němým údivem. Klára jí s přestávkami popsala vše oslavu, klub, slabost, probuzení v cizím pokoji, náhrdelník i peníze. Vytáhla z kapsy onen zlatý náhrdelník s nápisem: A. Novotný.
Po chvíli ticha Lenka navrhla: Měli bychom se tam vrátit. Někdo tam určitě ví, komu patří.
Ulevilo se jí, že na to není sama, a souhlasila. Druhý den šly do klubu. Dopoledne bylo v klubu klidno, zkusily se zeptat provozního a ukázaly mu náhrdelník. Ten jen nevěřícně zavrtěl hlavou: To bude drahá věc, ale nikdy jsem ji tu neviděl.
Ptaly se i uklízečů a personálu, ale odpověď nikde. Klára odcházela se sklopenou hlavou.
Nevím, kdo je tvůj tatínek, šeptala doma dítěti pod srdcem. Ale budu tě milovat a chránit. Vyrosteme spolu, i když budu sama.
Pokračovala v práci v hotelu, snažila se nedávat znát únavu. To Adam seděl v domě na Hanspaulce a o ztraceném náhrdelníku už dávno nevěděl.
Jednoho rána si Adam při oblékání saka uvědomil, že chybí jeho zlatý řetízek se jménem Novotný. Hledal ho ve všech šuplících, vyptával se hospodyně, ale řetízek byl pryč. Nakonec to vzdal a šel do práce.
S postupujícím těhotenstvím Kláru čím dál častěji přepadávala slabost. Jednou usnula při úklidu pokoje a host si stěžoval. Manažer napomenul a propustil ji: Máme dost lidí, kteří budou pracovat bez řečí.
Domů přišla se sklíčenou myslí a oznámila Lence, že skončila. Ale život šel dál.
Uteklo pět let.
Kláře je už devětadvacet. Po vyhazovu z hotelu sehnala místo v malé cukrárně. Peněz nikdy nebylo dost, ale spolu s dcerkou Aničkou, dnes čtyřletou, si vystačily. Anička byla veselá a chytrá, s maminčinýma očima a bystrou hlavou.
Jednou večer se mě Anička zeptala: Maminko, kde je můj tatínek? Ve školce o tátovi mluví všechny děti.
V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vytáhla jsem ze zásuvky onen řetízek. Podívej, Aničko, tohle patří tvému tatínkovi. Jen tohle nám po něm zbylo.
Oči jí zazářily, když jsem jí náhrdelník zapnula. Hlavně ho nikomu neukazuj, ano?
Neboj se, maminko, přikývla vážně.
Na druhém konci města měl Adam se svým otcem, panem Novotným, vážný rozhovor o svatbě. Adam měl vedle sebe půvabnou, ctižádostivou Kláru. Bylo ale vidět, že mu uvnitř stále něco schází. Otec mu naznačoval, že svatba mu do života vnese klid.
Klářina přítelkyně Petra, která sama kdysi předstírala těhotenství, aby si pojistila zásnuby, jí poradila: Řekni Adamovi, že čekáš dítě. Uvidíš, jak rychle udělá žádost o ruku.
A tak Klára Adamovi po krátké době řekla: Čekám dítě.
Adam ji poprvé v životě spontánně objal a začal plánovat svatbu, nevěda, že jeho vlastní krev, Anička, nosí na krku jeho dávno ztracený náhrdelník.
Jednoho horkého dne jsem onemocněla. Skolila mě vysoká horečka, a proto jsem poslala Aničku do lékárny. Dívka s náhrdelníkem na krku a uplakanýma očima vybíhala na rušnou ulici. Právě v ten okamžik projížděl okolo Adam v černé škodovce. Zastavil, jakmile zahlédl zoufalou tvář malé holčičky s náhrdelníkem.
Zastav, prosím, řekl řidiči a vyšel ven.
Naklonil se k holčičce: Proč pláčeš?
Maminka je nemocná, jdu koupit léky, odpověděla Anička.
V té chvíli Adam ztuhl. Pohled mu padl přímo na náhrdelník. Odkud máš ten řetízek?
To je řetízek mého tatínka. Nedotýkejte se ho, odvětila rozhodně.
Adamovi se rozklepaly ruce. Kdo je tvůj tatínek?
Nevím. Maminka mi ho dala.
A jak se jmenuje tvoje maminka?
Klára.
Adam neváhal. Nechal v lékárně koupit léky, vzal Aničku za ruku a šel s ní až k ní domů, do malé garsonky ve Vršovicích. Hlava mu šla kolem, když vstoupil dovnitř.
Klára ležela na matraci, tvář bledou horečkou. Adam usedl k ní a zvolna vysvětlil, že našel její dceru, jak shání léky.
Když si všiml řetízku, nemohl se už ovládnout. Po chvíli se zeptal na jeho původ.
Klára popsala příběh oné noci oslavu, slabost, probuzení v cizím pokoji, nalezený náhrdelník i těhotenství, o kterém se nikdy nedozvěděl.
Adam zbledl jako stěna. Ten náhrdelník je můj.
Následovalo dlouhé ticho.
Byl jsem tehdy v Lucerně zničený, opilý. Když jsem vešel do apartmá a uviděl vás, myslel jsem si Zlomil se mu hlas. Netušil jsem.
Kláře tekly po tvářích slzy. Takže vy jste?
Adam přikývl, žalem celý rozechvělý. Už to nevrátím, ale pokusím se vše napravit. Anička je moje dcera.
Padl před holčičku na kolena. Já jsem tvůj tatínek.
A tu noc, když mě s Aničkou Adam vezl ve své škodovce na Hanspaulku, pocítila jsem po dlouhé době vděk i klid. Možná se opravdu všechno mění tak, jak jsem vždycky doufala.
