Markétka zpívala radostí, protože měla konečně svůj byt, opravdový vlastní byt, bez té protivné bytné, co vždycky v jedenáct večer zhasínala světlo, stála ti za zády a vypínala plyn pod vařícím hrncem. Nechtěla, abys používala fén nebo žehličku na vlasy prý kvůli bezpečnosti, aby tě to nesežralo.
Koupel ve vaně byla zakázána, jen sprcha byla povolena, jednou denně, ráno nebo večer, ale stejně Libuše Procházková stála vždy u dveří a bušila, ať pustíš tišší vodu. Rok žila Markéta pod její nadvládou, tahle Libuše si hrála na její mentorku i učitelku. Jakmile Markétě bylo osmnáct, vymámila povolení od rodičů přestěhovat se na kolej.
Jenže už zažila další zkoušku štěnice a švábi, to byla prkotina, ale když ti někdo při smažení brambor v nestřežené chvilce ukradl pánev, to už nebylo tak snadné. Spolubydlící, co si vodily kluky to byl teprve zážitek. Rok to vydržela a pak se odstěhovala do podnájmu, když tátovi po návštěvě na koleji málem vypadly oči z toho chaosu.
Samozřejmě, že jí rodiče už nedovolili na koleji zůstat ani den, a tak další pět let žila Markéta v bytě u babičky Boženy. Báječná babička, trochu svá, ale dobrá. Po studiu začala Markétka pracovat, stále bydlela u babi Boženy a spořila na vlastní byt, aspoň maličký, ale svůj.
Když jiné holky běhaly po schůzkách a utrácely výplatu za hadry a kabelky, Markéta pracovala a spořila každou korunu. I babi Božena říkala, ať si odpočine, ale Markéta měla tvrdou hlavu a šla si za svým snem.
Jednoho dne přijeli rodiče, tatínek se nervózně rozmýšlel a pak oznámil, že se rozhodli Markétě pomoci, i s maminkou a prababičkou Lídou. Prababička Lída, táty vzdálená teta, nikdy neměla rodinu, učila na základce do svých pětiaosmdesáti, povahu měla přísnou, pohádala se s kdejakým příbuzným. Jediný, koho trochu poslouchala, byl Markétin táta. Markétinu mámu měla moc ráda, ona taky učila.
Jednou prababička požádala tátu, ať jí pomůže domluvit domov důchodců. Táta nic neříkal, s mámou se šli podívat na místo, co si prababička vyhlídla, ale nakonec místo toho připravili Markétin pokoj pro Lídu, ať má pohodlí, dcera beztak žije v jiném městě.
Lída, navzdory čestnému věku, si zachovávala jasnou hlavu. Ujišťovala synovce, ať si nedělá výčitky ví, že má hroznou povahu a mohla by zničit i ty pěkné vzpomínky, které po léta vybudovala.
Ale táta s mámou trvali na svém: když bude Lída u nich, budou klidnější, vždyť se starají i o kocoura Míšu a papouška Pepíka, a když jedou pryč, musí pro ně vždy někoho sehnat. Ale takhle bude Lída doma, o ně se postará, oni budou mít klid na cestování. Už nemusí kupovat jídlo navíc, na benzín, jedí spolu, když třeba táta jede na ryby, máma se doma nenudí.
Lída se nechala chvilku přemlouvat, ale pak byla ráda, nebyla na světě sama. Ještě pár let prožila obklopená milovanými lidmi, nabažila se lásky a potom tiše odešla, všechno zanechala synovci Markétinu tátovi.
Markétě osobně předala starobylý náhrdelník, co měla po své mamince, celý život jej pečlivě opatrovala, ani v těžkých časech ho neprodala. Markéta náhrdelník s radostí přijala a často s láskou vzpomínala na dobrou prababičku.
Táta navrhl prodat Lidin byt a z peněz koupit Markétě byt ve městě, kde si zvykla. A tak měla Markétka najednou vlastní dvoupokojový byt. Paní, co tam předtím bydlela, tvrdila, že tam zůstává dobrá energie. Markétka se vrhla do rekonstrukce, rodiče jí často pomáhali, jezdili za ní. Markéta navrhla nové nápady a táta je trpělivě uskutečňoval. Nakonec byl byt k nepoznání. Máma chtěla také doma všechno předělat, Markéta jí slíbila nový design.
Tak si Markéta pořídila domov a časem si oblíbila i původně cizí město. V práci se seznámila s Radkou, holky se rychle spřátelily a Radka chodila často na návštěvy. Jednou Markéta vyprávěla, jak jako malá utíkala se svou sousedkou a kámoškou Zuzkou na střechu jejich sedmipatrového domu a tam se opalovaly.
Ty jo, proč to nezkusíme teď? navrhla Radka. Holky se rozesmály co když nás tam zavřou? Jednou se jim to se Zuzkou stalo: domovník pan Václav, trochu nahluchlý, zamkl dveře; holky sice volaly, ale on neslyšel a zamkl na petlici. Naštěstí přišel táta dřív z práce, tušil cosi zlého a osvobodil je.
Byla tátova holčička, řekla Markéta, máma byla přísná, on mě schovával před jejími tresty.
To já jsem v dětství taky vyváděla, smála se Radka, ale vždycky jsem schytala. Pak napadlo Radku, že by bylo lepší si o klíče říct domovníkovi. Zpočátku se bránil, říkal, že je to proti předpisům a co když něco provedou? Ale holky slibovaly, že jsou už velké, budou si jen užívat slunce a tiše sejít.
Nakonec jim domovník, říkali mu strýček Mirek, klíče půjčil, a holky celé odpoledne lenošily na střeše.
Tak se to opakovalo ještě několikrát, strýček Mirek byl jim stále nakloněn. Až jednou, když už se chystaly domů, zaslechly šelest u dveří. Opatrně vykoukly a uviděly starší ženu, čistě oblečenou a upravenou, která seděla opřená o komín a pomalu pojídala chleba se škvarky.
Kdo jste? zeptaly se překvapeně.
Já? Jsem Ivana Novotná, odpověděla žena po chvíli. Markétce se zdála povědomá.
Vy jste… bývalá majitelka mého bytu? kulila oči Markéta.
Právě tak, vy jste ta milá slečna… Chápu, je to zvláštní. Promiňte… a žena se nečekaně rozplakala.
Vyprávěla neuvěřitelný příběh.
Vychovala jsem sama syna Honzíka. Muž odešel za jinou, obyčejný příběh. Syn byl nemocný, vše jsem mu obětovala. Dobře studoval, vysoká škola, pak magistr.
Pracoval, šéfové si ho cenili, rychle stoupal v práci, ale se ženami měl smůlu. Před pěti lety začal Honzík zůstávat v práci déle. Pak mi představila Anetu. Byla skvělá, hned se ujala domácnosti, starala se o Honzíka.
Ivana Novotná si oddychla, že si konečně odpočine.
Syn už dávno koupil velký byt, ale žil se mnou, bylo to tak pohodlnější.
Když s Anetou přibyly děti nejprve Toníček, pak Pepík, nakonec Kačenka začalo peklo. Navrhli, ať svůj byt prodám, že ho nepotřebuji, když žiju u nich.
A tak jsem skončila v malém pekle. Aneta se chystala zpět do práce, děti nechali na mě. Jenže já náhle onemocněla. Lékaři mi předepsali klid, ale kde ho najít, když kolem jsou tři divoši? Aneta říkala, že děti vychová sama, já jen vařila, krmila, oblékala, četla pohádky, uklízela. Zakazovali mi děti trestat nebo cokoli je učit.
Po večerce, když bylo vše uklizeno, děti spaly a pohádky dozněly, jsem měla chvíli pro sebe.
Maminko, pohyb je život, říkal Honzík, když jsem si stěžovala, že jsem už moc unavená, že nezvládám tolik práce a děti. Ty to děláš tak dobře! Jíme tvou polévku, děti jsou v bezpečí…
Na začátku léta mladí odjeli k moři, a mně nechali vnuky na krku. Miluju je, ale byla jsem vyčerpaná. Tak jsem oznámila Honzíkovi, že jedu o víkendu k přítelkyni na chatu, ale místo toho jsem se toulala po městě, seděla u Vltavy na lavičce, koukala na hradby, chodila do galerií a muzeí. A kde spíte? vyptávaly se holky. Nespím, je teplo, sedím u řeky a hlídám hvězdy.
Ten den mě to táhlo do starého domu. Stoupla jsem na patro, najednou otevřeno vzpomněla jsem si, jak se Honzík taky schovával na střeše. Napadlo mě zůstat tu i přes noc…
Hrůza! rozčilily se holky. Markéta a Radka nakonec přemluvily Ivanu Novotnou, ať jde k Markétě domů.
Tý jo! Vy jste to tu celé změnily! To je nádhera. Kéž bych tehdy neposlechla Honzíka a Anetu… Ale omluvte mě…
Víte co? povídá Markéta, přijďte k nám častěji, budeme rády.
Ale, to bych si netroufla.
Bez rozpaků!
Radka povídá: A co s penězi za byt, pokud to není tajemství?
Radka je skvělá právnička, neostýchejte se, doplňuje Markéta.
Samozřejmě, všechno jsem dala dětem, odpovídá Ivana, Honzík slíbil polovinu uložit pro mě, druhou si nechal.
Za to si ještě můžete pořídit malý byt, hloubá Radka.
A my pomůžeme s rekonstrukcí, nadšeně dodává Markéta.
Za měsíc už se Ivana Novotná stěhovala do nové garsonky, ve stejném domě. Jak Radka domluvila s Honzíkem, nikdo neví, ale chvíli se ošíval. Aneta práskla dveřmi a odmítla se stýkat s tchyní. Vnuci si rozdělili, kdo kdy bude u babičky přespávat. Časem i Aneta povolila, děti chodily do školky a byly šťastné.
Ivana a Markéta chodily spolu na kávu, na výstavy nebo do muzeí.
Já, až zestárnu, řekla Radka, zůstanu ve svém vlastním bytě, nenechám se přemluvit na žádné stěhování radši si klidně posedím o samotě.
Souhlasím, přidala se Markéta.
Krásný den vám všem! Děkuji, že jste tu se mnou! Objímám vás, dobrou noc či krásné ráno ve světě, kde se sny mísí se skutečností jak v pohádkovém domě na Malé Straně.
