Vyhoď ho na ulici. Našla jsem sousedova domácího kocoura pod sněhem, jeho majitelka ho odmítla zachránit
Občas si pro sebe myslím, že snad se sousedovic kocourem něco není v pořádku. Ne že bych kočky neměla ráda, ale tenhle obrovitý pruhovaný hromotluk mi dal jednou pořádně zabrat.
Je to příběh o tom, jak zůstat člověkem, i když to není snadné.
Bylo to jedno léto, kdy sousedův kocour Mates začal využívat moje záhonky jako svůj soukromý záchod. Už několikrát jsem ho přistihla, jak v mém maličkém záhonku hrabe tak pilně, že bych mu skoro mohla říkat archeolog. S křikem jsem na něj vyběhla, ale pohledal se mnou správný odstup prostě se otočil a s ledovým klidem utekl. Moje chata nebyla žádné velkolepé sídlo, ale měla své kouzlo zdědila jsem ji po babičce a stála na skvělém místě, v okrajové části malé obce, na dosah od Plzně.
Stačilo projít ulici trochu dál a člověk se ocitl jako na opravdovém venkově. A když jsem došla na autobusovou zastávku u hlavní silnice, byla jsem za pár minut ve městě. Dokud babička žila, jezdila jsem sem s radostí. I po její smrti jsem s chutí přijížděla na víkendy přivážela jsem kamarádky, společně jsme topily v kamnech, grilovaly, sbíraly borůvky. V nedalekém lese se daly za hodinu nasbírat klouzky na pánev. Klid, čistý vzduch, spousta místa ideální místo k odpočinku. V naší vesnici žila i moje sestřenice Eliška dcera strýce Františka, maminčina bratra. Byla mojí nejlepší kamarádkou už od dětství. Vždycky bylo co dělat zahrada, řeka, nuda nebyla.
Na svém záhonku jsem měla zasetou trošku ředkviček a petrželky, na dalším rostla pažitka. Sice malý, ale vlastní záhonek. Právě toho si Mates oblíbil a ničil mi ho skoro denně. Postěžovala jsem si jeho majitelce, paní Květě. Jen protočila oči a odsekla: A co jako mám dělat? To mám stát u dveří a hlídat ho? Hoď po něm polínko, když ho nechytíš!
Takový přístup měl jasné vysvětlení: Mates byl kocour po jejím zesnulém manželovi, panu Antonínovi. Květa vždycky prohlašovala, že kočky nemá ráda, je prý psí člověk. Ale před dvěma lety zůstala po smrti manžela s kocourem sama a musela se s tím nějak vypořádat.
Mates se nicméně o sebe zvládal postarat sám. Byl skvělý myšilov, prý dokonce chytal ryby. Dřív svého pána doprovázel i na ryby. Potřeboval jen střechu nad hlavou a teplo, když venku panovala zima nebo plískanice.
Se mnou ale Mates vedl menší válku. Snažila jsem se s ním domluvit, někdy dokonce podplatit miskou. Ale městské pamlsky nebral ani do úst. Na vlídná slova pohlížel z bezpečné vzdálenosti, divně přimhouřený, a blíž jak na pět metrů mě nikdy nepustil.
Jednou jsem na něj vylila ledovou vodu ze zahradní hadice. Jindy jsem šla na záhon s píšťalkou. Když jsem zaznamenala narušitele, hnala jsem ho mezi řádky, hvízdavši jako hlavní rozhodčí na derby SpartaSlavia. A když jsem pak padla do trávy smíchy, viděla jsem, jak se Mates ještě u plotu otočil a pohled mu říkal jediné: Tohle jsme si nedomluvili, hrubý faul!, a zmizel zády do křoví.
Paní Květa nás sledovala přes plot a jen se pochechtávala. Navíc měla konečně psí štěstí dcera jí přivezla na prázdniny malou čivavu Bobinku, takže měla jiné starosti. Problém s kočkou jsem vyřešila po svém: koupila jsem několik pytlů pilin a vysypala je v jednom zarostlém koutu.
Mates dárek pochopil a přestěhoval své průzkumy tam. Ulevilo se mi. Ale všimla jsem si, že mě sleduje z kouta, ze střechy, mezerou v plotě. Jednou v noci jsem šla na dvůr málem jsem se skácela strachy, když na mě ze tmy číhaly dvě zářící oči. Řekla bych, že můj výkřik slyšela celá vesnice. K Matějovi jsem měla vždycky odstup protože kdo ví, kde se objeví příště.
Na chalupě jsem vydržela až do podzimu, pak jsem musela zpět do Plzně na univerzitu a na víkendy už jsem jezdila jen občas.
A pak při jednom takovém příjezdu jsem brzy ráno našla na zadních schodech hromádku zasypanou sněhem. Byl to Mates. Seděl tam, celý pokrytý vrstvou sněhu, s ledovými krystalky na vousech. Ani se nehnul, hlavu měl skloněnou dopředu. Když jsem z něj oprášila sníh, nereagoval. Pohladila jsem ho a kocour otevřel tlamku, jakoby chtěl zamňoukat, ale ani nevydal páru z pusy.
Popadla jsem ho a vzala dovnitř. Zabalila ho do deky, zahřála mu čumák a roztála led z fousků voňavým ručníkem. Neprotestoval, byl naprosto vyčerpaný. Přiložila jsem k němu lahve s teplou vodou a vyrazila za paní Květou.
Ta mě odbyla: Ať je v kůlně, nebude mi čůrat po domě! A dovnitř nesmí!. Letos v létě, když se u ní ocitla Bobina, začal Mates na malou fenu útočit a značkovat rohy místností. Proto ho Květa vyhnala ven.
Léto přežil. Ale nevyhřátá kůlna byla v zimě utrpením. Snažila jsem se sousedce vysvětlit, že už není mladý a že v tom mrazu je to kruté. Odpověděla: Nasypala jsem mu granule do mísy, ať si žere a zapíjí to sněhem! Hlady neumře! Vyžeň ho ven!.
Doma mi to došlo: ten kocour u mých dveří nebyl náhoda. Nehledal jídlo, hledal útočiště. Už nečekal pomoc od paničky, a přišel za mnou s kterou celé léto tak trochu bojoval.
Začala jsem obvolávat známé, zda se někomu nehodí kocour. Nikdo ho nechtěl. Sestřenice Eliška navrhla, že by mohl být v kůlně u kravína alespoň by tam nebyla taková zima. Ale domů ho vzít také nemohla, už měla svoje kočky.
Mezitím se Mates vzpamatoval, vylezl z deky, tiše obešel pokoj a posadil se naproti mně. Díval se mi přímo do očí jako by věděl, že záleží na mém rozhodnutí. S povzdechem jsem zavolala mamince. Ta zvířata v bytě nikdy nechtěla, ale když si vzpomněla, jak byl pan Antonín vždycky ochotný, jak pomáhal babičce a jak Mates byl oddaný jako pes, dojalo ji to. Dokonce jí ukápla slza, když si vzpomněla na osud starého, nemilovaného zvířete.
Řešení bylo najednou jasné.
Koupila jsem v místním obchodě plastový box s uchy, Matěje jsem dovnitř opatrně posadila a odvezla do Plzně. Čekal ho nový začátek.
