Část 1
Miliardář Petr Sedláček stál zasmušile na rušném pražském chodníku, když uslyšel holčičí pláč. Všiml si malé dívenky s uplakanýma očima, která na krku pevně svírala jeho dávno ztracený zlatý náhrdelník. Ten, který hledal celé roky. Petr k ní přiběhl, ruce se mu třásly a hlas měl přiškrcený: Kde jsi to vzala? vyhrkl. Dívka, Maruška, ucukla a sevřela šperk ještě pevněji. Nesahejte na to, to je tátův náhrdelník.
Petr ztuhl. Jako by se zastavil celý svět. Tátův náhrdelník. Kdo byla ta dívka? Jak mohla vlastnit něco, co patřilo výhradně jemu?
Před lety byla Lucie krásnou mladou ženou s citlivým srdcem. Bydlela v malém pronajatém pokojíčku na Žižkově se svou nejlepší kamarádkou Hanou. Ani jedna to neměla lehké. Lucie si těžko hledala práci, často chodila spát hladová, ale její naděje nikdy nezhasla. Často říkávala: Jednou se můj příběh změní.
Jednoho slunečného rána vstala Lucie s novou energií. Čekal ji pohovor v hotelu Alcron. Hana ji objala a šeptla: Hodně štěstí, Lucie, dneska to vyjde!
Oblékla si to nejlepší, co měla, a vyrazila. Po dlouhých otázkách jí usměvavá recepční sdělila: Blahopřeji, přijímáme vás. Konečně se v ní rozlilo štěstí a s Hanou se doma objímaly a smály.
Večer chtěla Hana úspěch oslavit. Pojď dneska do klubu Lucie. Jen na chvíli, zasloužíš si to. Lucie váhala, ale nakonec podlehla. Nachystaly se a zamířily do známého klubu Karlovy Lázně.
Taneční parket zalévaly světla, hudba duněla. Ve stejnou noc na druhém konci města seděl v luxusním autě Petr Sedláček, úspěšný podnikatel, a utíral si slzy. Vše měl respekt, majetek, tvář v časopisech, ale uvnitř byl zlomený. Nejbližší kolega ho zradil, ukradl firemní peníze a ujel. Petr se utopil v žalu, zaparkoval a šel pít jedině tak na chvíli utišil bolest.
Později ho dva spolupracovníci doslova dotáhli do apartmá nad klubem. Sotva stál na nohou, oči měl nateklé od pláče.
Mezitím dole v klubu šla Lucie v černých šatech za Hanou a šeptla: Necítím se dobře. Potřebuju si lehnout, asi mám migrénu. Několik hodin předtím si vzala silné prášky. Pomalu odešla po schodech, všimla si pootevřených dveří a protože místnost byla prázdná a tichá, složila se na postel a během chvilky tvrdě usnula. Netušila, že jsou v Petrovu apartmá.
Za pár minut se vrátil Petr. Zdrogovaný alkoholem a smutkem, když Lucii na posteli spatřil, myslel, že mu ji někdo poslal na útěchu. Ve zmatku, únavě a bolesti se jejich osudy dramaticky propojily.
Ráno Lucie procitla s těžkou hlavou a nechápala, kde vlastně je. Vedle polštáře ležel nádherný zlatý náhrdelník s gravírováním Sedláček. Neznala jméno ani tvář muže. Peníze našla na stolku. V očích ji pálily slzy hanby i zoufalství. Co se mi včera stalo? šeptla.
Rychle se oblékla a přiběhla domů. Hana ji našla zhroucenou ve dveřích, nemohla ani mluvit, jen ji pevně objala a plakaly spolu.
Za měsíc začala Lucie často zvracet a byla slabá. Šla na polikliniku, kde jí sestřička se shovívavým úsměvem oznámila: Gratuluji, jste v druhém měsíci.
Lucie ztuhla: Prosím?
Ano, čekáte miminko.
Totálně vykolejená padla doma na kolena a plakala. Budu máma… Jak zvládnu dítě? Vždyť ani nevím, kdo je otec. Ani jsem mu neviděla do tváře.
Pohladila si břicho. Bože, proč já? Nemám rodiče, peníze, teprve jsem získala práci. Proč zrovna teď?
Hana si jí všimla a vešla dovnitř. Co se děje?
Čekám dítě, zamumlala Lucie.
Hana zmrzla překvapením. Lucie jí vyprávěla celý příběh oslava, prášky, zmatek, ráno, šperk, peníze. Ukázala zlatý řetízek s nápisem Sedláček.
Dlouho mlčely. Nakonec Hana řekla: Musíme zpátky do klubu. Někdo přece musí něco vědět.
Lucie nejistě souhlasila. Druhý den zašly do klubu. Přes den bylo prázdno. Manažer se na řetízek podíval, ale zavrtěl hlavou: To je drahé, ale nikdy jsem to neviděl.
Ptaly se uklízečky, portýra, ale nikdo z personálu nanabídl stopu. Lucie odešla se sklopenou hlavou.
Nevím, kdo je tvůj tatínek, šeptala cestou domů nenarozenému dítěti, ale budu tě chránit a milovat. Zvládneme to spolu.
Pak Lucie pracovala v hotelu, svůj smutek skrývala za úsměvy. Netušila, že mezitím Petr v luxusní vile marně hledá svůj slavný zlatý řetízek.
Jedno ráno si Petr všímal, že mu chybí šperk s rodinným jménem. Hledal po šuplících, převrátil peřiny, vyptával se hospodyně paní Novákové, ale řetízek nenalezl. Nakonec pokrčil rameny a vyrazil do práce netušil, co jeho ztráta rozpoutá.
Lucii bylo v těhotenství stále hůř, slabla. Jedno odpoledne usnula při uklízení pokoje. Host si stěžoval. Manažer na ni zvýšil hlas: Končíte. Jste pro nás příliš nespolehlivá.
Lucie se domů vracela bez práce a v obavách, jak uživí nenarozené dítě. Přesto se rozhodla nevzdat.
Uběhlo pět let.
Lucie bylo devětadvacet. Prošla si peklem, ale přežila. Když ji vyhodili z hotelu, našla práci jako servírka v malé kavárně na Vinohradech. Platilá špatně, ale pro ni i čtyřletou dceru Marušku to zatím stačilo. Maruška zdědila po mámě hnědé oči i bystrou hlavu.
Jednoho večera se Maruška ptala: Mami, kde mám tatínka? Moje kamarádky o nich pořád mluví.
Lucii v hrudi zabolelo. Vytáhla ze zásuvky řetízek. Tento řetízek patří tvému tatínkovi, řekla a vážně ho dceři připnula. Nikomu ho nedávej. Je to jediná věc, co po něm zbyla.
Maruška slíbila, že si ho bude chránit jako poklad.
Na druhém konci města seděl Petr se svým otcem, úctyhodným panem Sedláčkem starším, a dumal o svatbě se svou přítelkyní Terezou. Cítil však, že mu v srdci něco chybí. Otec mu radil, že manželství tu prázdnotu naplní.
Tereza byla krásná, ctižádostivá, chtěla se stát paní Sedláčkovou. S kamarádkou Eliškou se svěřila se svým trápením, že Petr stále nepožádal o ruku. Eliška přiznala, že na svého přítele udělala trik a falešně předstírala těhotenství, aby se zasnoubili. Tereza se rozhodla udělat totéž.
Krátce nato navštívila Petra a šťastně oznámila: Čekám miminko.
Petr ji obejmul a sliboval velkou svatbu. Těšil se, že bude otcem, netušil však, že jeho skutečná dcera nosí jeho ztracený řetízek ve školce na krku.
Jedno dusné odpoledne bylo Lucii pořád špatně. Poslala Marušku do lékárny. Maruška utíkala ulicí s penězi v dlani a řetízkem na krku, oči plné slz. Vedle ní zastavilo černé SUV. Petr seděl vzadu, ponořený do starostí o Terezino těhotenství. Dětský pláč ji zasáhl do srdce.
Zastavte, poručil řidiči.
Přistoupil k Marušce: Proč pláčeš, copak se stalo?
Maminka je nemocná. Jdu koupit léky, šeptla holčička.
Vtom si Petr všiml řetízku. Zalapal po dechu. Kde jsi vzala ten řetízek? zeptal se ochromeně.
Nesahejte na něj, bránila se Maruška. To je tátův řetízek.
Petr se celý rozklepal. Kdo je tvůj tatínek?
Nevím. Maminka mi ho dala.
A jak se jmenuje tvá maminka?
Lucie.
Petr dal řidiči peníze a nakoupili Marušce léky. Pak ho dívka vedla za ruku uličkami na okraj města do skromného bytu.
Lucie ležela slabá na gauči, když vešli. Zmatená vzhlédla ke dveřím.
Viděl jsem vaši dceru na ulici, plakala. Šel jsem jí pomoct, vysvětloval Petr klidně.
Podal Lucii léky a nemohl spustit zrak z řetízku. Pak si sedl, díval se jí do očí a rozechvěle se zeptal, kde ho vzala.
Lucie mu s pláčem pověděla svůj příběh: tehdejší klub, oslava, noční zmatek, neznámého muže, těhotenství i zlatý řetízek.
Petr vstal, ruce se mu třásly: Ten řetízek je můj. Ten večer jsem byl v Karlových Lázních. Ztratil jsem ho tehdy Nevím, co se stalo, byl jsem zdrcený…
Ticho. Pak Lucie tiše špitla: Takže vy jste ten muž.
Petr kývl, v očích lítost i šok. To už nezměníme, ale chci napravit, co se dá. Maruška je moje dcera.
Padl na kolena k holčičce: Já jsem tvůj tatínek.
Ten večer se Petr rozjel se ženou a dcerou do své vily. Poprvé měl pocit, že jeho život našel smysl, když viděl Lucii a Marušku, jak sedí v jeho domě.
