No tak poslouchej, jak to u nás doma poslední dobou vypadá. Když jsme jednou při večeři seděli a Petr s výrazem, jako bych mu místo bramboráků naservírovala předvolání k soudu, odsunul talíř, bylo mi jasný, že přijde se svým slavným projevem. Ustrojil si ubrousek, odkašlal a s pohledem do prázdnaasi už přemýšlel o své skvělé kapitalistické budoucnostipronesl: Alžbětko, počítal jsem to. Náš rozpočet je v troskách kvůli tvojí finanční negramotnosti. Přecházíme na oddělené finance. Od zítřka.
Dramatičnost zabila sama sebe dřív, než začala, ale ten pocit absurdit tak zesílil, až bys ho mohl krájet. Pomalu jsem odložila vidličku.
Skvělý, že navrhuješ oddělený peníze, Péťo, usmála jsem se tak, jak se had usmívá na dávajícího se králíčka. Tak si svoje nechám já u sebe.
Petr zamrkal. V jeho hlavě, připomínající kulečníkový stůl, kde se myšlenky srážejí jednou týdně a ještě to dělá randál, tohle úplně nezapadlo. Čekal slzy, výčitky, možná i menší scénu, ale klid a souhlas rozhodně ne.
To je rozumný, pokýval shovívavě hlavou, v duchu si plánoval, kolik ušetří. Já si budu střádat na status. Chlap prostě potřebuje status, Alžběto. A tyno, na silonky ti snad zbude.
Můj muž, Petr Macháček, je opravdu svéráz. Má jedinečný dar považovat se za žraloka byznysu, i když dělá středního manažera v firmě, co prodává plastová okna. A jeho status většinou znamená koupit si nový telefon, kde stejně používá jen tři funkce, a číst motivační citáty na internetu.
Výborně, kývla jsem. Dojíš ten bramborák, nebo už nespadá do tvého rozpočtu?
Snědl ho. Zadarmo. Naposled.
První týden nové finanční politiky se Petr nesl hrdě bytem, důležitě ignoroval, kolik stojí prášek do pračky. Koupil si prémiový diář z koženky a začal si vést výdaje.
Ve středu došel domů s igelitkou, kde se o dno třískaly dvě levná piva a krabice levných mražených knedlíků z diskontu. Já zrovna rozbalovala nákup z lepšího obchodu: pstruh, avokádo, sýry, zelenina, lahev dobrého ryzlinku.
Opřel se o futro se šklebem unaveného rytíře. Ty si teda žiješ, co? zahlásil směrem k rybě. Proto jsme nic našetřeno neměli. Plýtváš. Ne my, Péťo, já, opravila jsem ho při krájení citronu. Ty teď spoříš na status. Máš už poličku v lednici? Tvoje je dole, v šuplíku na zeleninu. Tam je ideální teplota pro tvoje… aktiva.
Zamumlal cosi, vytáhl knedlíky, hodil je do mojí varné nádoby. Plyn, nadhodila jsem zezadu. Cože? Plyn, voda, opotřebení hrnce a saponátu. Přece všechno dělíme, ne? Ale Alžběto, to je hnidopišství! mávnul rukou jako páničkové na vesnici. To se k tobě nehodí! Hnidopišství je tvoje doména, Péťo. Tohle je volný trh.
Zkusil se usmát, ale horký knedlík se mu přilepil na patro, takže ta grimasa připomínala mopse, co nakradl citron. Ty jsi jen naštvaná, že jsem ti omezil přístup ke svý kartě, poznamenal, dolujíce těsto ze zubů. Ženy to těžko snáší, když ztrácí kontrolu.
V sobotu přišla na návštěvu paní Marie, moje tchyně. Je opravdový originál. Má mě ráda přesně tak, jako opovrhuje vlastní synovou natvrdlostí. Kdysi dělala hlavní účetní ve fabrice, čísla měla za něco svatýho.
Pijeme čaj, uzobáváme věnečky. Petr naproti, loudá slevovou sucharku a vypadá jak mučedník privatizace.
Mami, představ si, Alžběta schovává toaleťák! stěžuje si, chytře doufajíc v mateřskou podporu. Já mám v záchodě neco, co bych použil leda na bruslení, a ona ve skříňce třívrstvý s broskví! To je segregace!
Marie si položí šálek, v oku pobavenou jiskru. Péťo, když jsi vyhlašoval segregaci, přemýšlel jsi hlavou nebo druhým koncem? Mami! Optimalizuji náklady! Chci nové auto! Auto? zvedala obočí tak vysoko, až jí zmizelo ve vlasech. Na ty drobný, co schováváš před Alžbětou? Šetříš na toaleťáku, abys koupil ojetou rachotinu a vypadal jako král silnice? To je investice! zařval Petr. Investice je Alžběta, která tě, blbečku, snáší doma, utne debatu Marie. A ten dort, Alžběto, je luxusní.
Petr natáhne ruku po dortu. Moje ruka s nožem mu v klidu zastaví cestu. Dvě stě korun, Péťo. Nebo si dej sucharku. To myslíš vážně? Vlastnímu muži? Před mámou? Trh je tvrdý. Vidlička za další dvacku.
Vyletí, zrudne, popadne sucharku a prchá z kuchyně. Hysterka, prohodí Marie. Celý otec. Ten taky pořád hromadil, až jsem ho s kufrem trenýrek vyhodila k matce. Drž se, holka. Teď přijde fáze jsem uražený a dám to všem sežrat.
Po dvou týdnech byl experiment na hraně. Petr zhubl, zvadl. Chodil ve zmačkaných košilích (prací prášek byl můj, na jeho mýdlo pohrdl). Voní levným deodorantem a kouká na mě jako zbité štěně, co si stále myslí, že je vlk.
Zlom přišel v pátek večer. Dorazila jsem z práce, měla jsem radostdostala jsem prémii. Na stole mě čekalo překvápko: uvadlá kytička karafiátů a lahvinka Bohemky.
Petr seděl, usmíval se na všechny zuby. Alžběto, pojď, musíme si promluvit. Rozhodl jsem se, že podmínky můžem trochu zmírnit. Dám do rozpočtu… dramatická pauza … dva tisíce na jídlo.
Koukla jsem na něj, na ty karafiáty, co vypadaly jak herbář z dob socialismu, i na tu bohemku, ze který mě jímala žáha.
Dva tisíce? zopakovala jsem. To je skutečně cesta velkorysosti, Péťo. Ale počkej. Sáhla jsem do kabelky pro složku s pečlivě vypsanou tabulkou v Excelu.
Co to je? Faktura, drahý. Za bydlení. Podívej: nájem v centru Prahy, když počítám i kuchyň a obývákdeset tisíc. Služby (miluju, jak se sprchuješ čtyřicet minut)tři tisíce. Úklid (řeším já, ty ne)dva tisíce. Celkem: patnáct tisíc měsíčně. Za poslední dva týdny: 7 500. Plus odpisy za spotřebiče.
Petr zblednul. Ty ty mi účtuješ bydlení u vlastní ženy?! U ženy, se kterou máš oddělený rozpočet, opravila jsem v klidu. Když je vše každému zvlášť, byt je můj. Ty jsi nájemník. A jelikož nemáme smlouvu, můžu tě vyhodit do 24 hodin.
To je hnusný! Já jsem chlap! vstal, skoro převrhl židli. Jsi chlap, co chtěl ušetřit na manželce, ale zapomněl, že žije z jejího. Chceš být partner, tak to dokaž platíš, nebo si hledej status jinde za levněji.
Zalykal se vzteky, rukama lítal, otvíral a zavíral pusu jak kapr.
Jednou toho budeš litovat! Najdu si takovou, co mě ocení, ne metr čtvereční! Hodně štěstí, Péťo. A tu krabici knedlíků z mrazáku si vem, na cizí si nepotrpím.
Lítal po bytě, házel věci do tašky. Vykřikoval, jak jsem zlatokopka co zabila lásku, že jde do noci, do mrazu
Zavolej mámě, ať ti ustele, poradila jsem, nalila si sklenku kvalitního ryzlinku. A jeď klidně taxíkem Economy, šetři status.
Práskl dveřmi, že až dole pod námi zatřepala babča v pantoflích.
Byt zalilo blažené ticho. Sedla jsem si s vínem, koukala na osvětlenou Prahu, a cítila příjemnou lehkost. Cinknul mobil. SMS od Marie: Přijel. Zlý, hladový, chce spravedlnost. Řekla jsem, že spravedlnost je drahá a on nemá. Poslala jsem mu fakturu za večeři. Ať si zvyká na trh. Držíš se?
Usmála jsem se a odepsala: Držím, mami. Plánuju nové závěsy. Díky jeho úsporám.
Nikdy není nutné vysvětlovat člověku, proč je hlupák. Nejúčinnější je nechat ho, ať si za to zaplatí tržní cenu. Jestli ti muž nabídne nezávislost, ujisti se, že obstojí, až ji opravdu dostane.
