Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jednoho chladného rána osmnáctiletá dívka porodila holčičku. Poté, co napsala žádost o zřeknutí se dítěte, zavolala si taxík a opustila porodnici, aniž by se jedinkrát otočila zpět. Ani ve snu ji nenapadlo, jaké překvapení tam na tu malou čeká.
Když jsme s manželem přijeli navečer do porodnice v Praze, sevření očekáváním, v srdci se mísila radost a nervozita z příchodu naší čtvrté ratolesti. Naše rodina už tehdy byla velká, plná smíchu i starostí.
Naší druhou a třetí dceru jsme přivítali jako nečekané dvojčata v naší rodině se taková věc nikdy dřív nestala. Od té doby jsme si při každém dalším těhotenství žertovali: A co když budou znovu dvojčata?
Rodiče byli zprávou ohromeni a velmi nám v prvních dnech pomáhali. Už při druhém ultrazvuku nám lékaři potvrdili, že tentokrát čekáme jen jedno miminko, a ulevilo se nám.
Nakonec se narodilo naše čtvrté dítě malý ninja, jak jsme ji s láskou začali přezdívat. Veškeré obavy zmizely, když jsme se s miminkem přesunuli do samostatného pokoje, který manžel zaplatil v předstihu stálo to nemalých osm set korun, což tehdy nebylo málo peněz.
O pár hodin později mi přinesli dcerku na kojení. Do pokoje náhle vešel primář s ustaraným výrazem a řekl mi: Objevila se tu jedna komplikace
Téhož rána rodila také ona osmnáctiletá dívka. Po porodu podepsala papíry, že se dítěte vzdává, a hned nasedla do taxíku a odjela. Nemohla pořádně stát, ale ani na okamžik nechtěla zůstat v nemocnici déle.
Holčička, kterou po sobě zanechala, byla zdravá a krásná. Pomyslela jsem si v duchu: Tak moc sis přála dvojčata A co kdyby ses té malé ujala?
Můžeme vše zařídit tak, že to bude vypadat, jako bys ji porodila ty… navrhla mi hlavní sestra, paní Ludmila Stehlíková, člověk laskavý a vnímavý, s níž jsem byla v přátelském vztahu i mimo nemocnici. Ale pomyšlení, že by holčička skončila v dětském domově jaký by ji čekal osud? To mi trhalo srdce Ale věděli jsme, že by to bylo proti zákonu.
Oficiální adopce byla možná, ale proces by běžel měsíce a úspěch jistý nebyl. A do té doby by musela holčička do kojeneckého ústavu.
Upřímně, byla jsem z toho všeho zaskočená. Možná právě pro to všechno mi paní Ludmila nabídla možnost, jak situaci vyřešit lidsky.
Mladá matka se rozhodla odejít z nemocnice krátce po porodu; Dítě bylo čilé a potřebovalo péči a lásku; Adopční řízení bylo zdlouhavé a nejisté; Hlavní sestra nabídla pomoc čistě z lidské laskavosti a pochopení.
Takové příběhy nám připomínají, jak spletité a křehké jsou lidské osudy zvlášť když začíná nový život.
Ať už vše skončilo jakkoliv, narození dítěte je navždy událost plná naděje, radosti i úzkosti. Někdy se však cesty našich životů vinou nečekanými směry, kdy potřebujeme navzájem soucit a podporu. Tento dojemný příběh mi dodnes připomíná, jak důležitá je lidskost v těch nejtěžších chvílích.
