Mami, je ti už 65. Měla bys jít k notáři a převést dům na dědictví, připomínala sestra na návštěvě.
Minulý týden měla moje máma narozeniny, kulatých 65 let. Nechtěla to nijak hlasitě slavit, jen si prostě pozvala nás domů na návštěvu. Koupil jsem jí krásnou kytici růží, teplý župan a k tomu nové bačkory. Také jsem dal do obálky 3 tisíce korun, protože se určitě budou hodit.
Ale manželka a děti nemohly přijet. Syn onemocněl, dcera měla atletické závody a Renatu poslali na služební cestu do Prahy. Děti však nakreslily babičce velký obrázek, kde jsme všichni společně před domem.
A do vesnice přijela ještě mladší sestra Barbora:
Poslouchej, zapomněla jsem mamce něco koupit. Řekni, že ten župan je ode mě i od tebe.
Dobře. Ale jak jsi mohla zapomenout na maminčiny narozeniny? A ještě na tak významné výročí.
Ale, Tomáši, víš kolik mám teď starostí v práci!
Moje sestra je trochu nesamostatná. V devatenácti otěhotněla s nějakým klukem z kolejí, který ji nakonec nechal a ani neplatí výživné. Já tehdy pracoval na stavbě a čas od času jsem Barboře posílal peníze. Aby si mohla koupit jídlo, dětské kaše i něco na sebe pro Elišku.
Domluvil jsem tehdy místo ve školce pro Elišku a přes známého jsem Barboře zajistil práci v obchodě, hledali tam prodavačku. Ale vydržela tam jen tři měsíce a vzdala to.
Stále se živí jen dočasnými brigádami. Někdy dělá nehty nebo prodlužuje řasy v salonu. V létě jela na brigádu do Polska, dceru nechala u mamky. Ale za tři měsíce si přivezla asi sedmdesát tisíc korun, ještě je utratila za zbytečnosti koupila si nový mobil a Elišce notebook. Já si takovou sumu vydělám za měsíc, ale tvrdě pracuju.
Maminka měla velkou radost, že jsme přijeli a připravila spoustu dobrého jídla. Na návštěvu dorazila také její sousedka a teta Olinka.
Ale naše oslava skončila hádkou, protože Barboře se právě u stolu zachtělo řešit dědictví:
Mami, na koho přepíšeš ten dům?
Ale prosím tě, Barunko, proč to teď řešíš. Rozdělíte se rovným dílem.
Jak rovným dílem? Tomáš už má svůj byt a podnikání. Já pořád jenom pronajímám. Na co by mu byl ten dům?
Sestra mluvila tak, jako by maminka měla zemřít snad už zítra, vůbec se nestyděla řešit to před ostatními.
Barboro, teď není vhodná chvíle. Nepokaz nám oslavu.
A kdy teda? Mami, už ti je 65. To je vážný věk. Neměla bys otálet a raději zajít za notářem, napiš to na mě.
Teta se málem zakuckala čajem při těch slovech. Nemohl jsem snést to její nevychované chování, vzal jsem ji stranou do kuchyně:
Jsi normální? Proč meleš takové nesmysly? Už jsi mámu pohřbila, nebo co?
Nepleť se mi do toho! Já sama vychovávám dítě, a vy…
Sama? Už zapomněla, jak jsem ti nosil peníze a máma s Eliškou trávily celé dny doma? Dejte mi pokoj, nebo ti jednu přišiju a uvidíš!
Barbora se na mě moc urazila. Vzala dceru, ani se nerozloučila a odešla. Dokonce mi vyhrožovala, že na mě podá žalobu. Ale pro mě jsou její výhrůžky jedna ruka.
Maminka to těžce nese. Protože sestra zakázala Elišce komunikovat s babičkou, ani telefon nezvedá. Všechno kvůli domu. Mamka je z toho špatná, nemůže spát a bolí ji srdce.
Už opravdu nevím, jak má člověk s takovou sestrou jednat. Je dospělá, ale chová se jako malé, rozmazlené dítě.
V životě však přijde chvíle, kdy je důležitější zachovat si v rodině vzájemnou úctu a lásku než soupeřit o majetek. Hmotné věci nikdy nenahradí ztracené vztahy a promarněný čas s blízkými. Na to by nikdo neměl zapomínat.
