Odcházím za mladou, oznámil dědeček, tehdy mu bylo pětašedesát, když si balil kufr. Za hodinu se vrátil domů, v očích slzy.
Odcházím za mladou! prohlásil pan Karel Novotný, s pýchou v hlase, jako by oznamoval objev nového světadílu nebo let na Měsíc. Zrovna se pokoušel vměstnat do kufru svůj oblíbený kostkovaný pléd, který statečně vzdoroval stěhování.
Jeho žena, Libuše Novotná, stála u žehlicího prkna a metodicky žehlila Karlovu slavnostní košili. Pára zasyčela, narušujíc klid starého bytu v pražských Vokovicích.
Slyším tě, Karle, odvětila klidně, aniž by zvedla oči. Dal jsi si do kufru i teplé spodní prádlo? Venku je listopad, tvoje mladá ti ledviny hlídat nebude.
Karel ztuhl, ponožka zůstala viset ve vzduchu. Čekal cokoliv: rozbitý servis, infarkt, prosby nebo hrozby, že zavolá děti.
Ale přišlo jen obyčejné, až trapné, dotázání na spodky.
Co máš s těmi trenkami, Libo?! zavyl, rudý až za ušima. Já mluvím o lásce, o novém životě, o renesanci!
Zatlačil pléd do kufru, přitlačil na víko, až zip zaskřípal jako jeho vlastní klouby, ale kufr konečně zavřel.
A ty na to s teplým prádlem! Pořád stojíš nohama na zemi, nudná jsi! lapal po dechu. A přitom tam je let! Energie!
A jakpak se ta energie jmenuje? Libuše pověsila košili na ramínko, podala Karlovi a zvedla ke svému muži tázavý pohled. Nebo je to pořád jenom Zajíček v telefonu?
Jmenuje se Pavlína! vypjal se Karel hrdě, košili si vzal. Není to jen žena, je to múza.
Libuše si jen pobaveně odfrkla, protože věděla, že jedinou poezii, kterou Karel kdy miloval, byly jeho kroucené přípitky na oslavách.
Pavlína, povídáš? To je pěkné jméno. A kolik je tvojí múze let?
Osm a dvacet! vypálil Karel slavnostně.
Libuše odložila žehličku a dlouze se na něj zadívala. Jako když se člověk dívá na starou skříň, které se ulomily dvířka, ale přesto ji má rád.
Karle, řekla tiše, ale její hlas byl pevný jak ocel. Tobě je pětašedesát. Bolí tě záda po návštěvě toalety a máš jaterní dietu číslo pět.
Vzdychla.
Co budeš dělat s osmadvacetiletou Pavlínou? Básně recitovat?
Do toho ti nic není! odseknul rozhořčeně, popadl kufr. Budeme cestovat! Procházet se pod měsícem! Užívat si život! Nejsem ještě na odpis!
Zkusil kufrem trhnout, ale ten byl zrádně těžký. V zádech píchlo, ale Karel se držel. Přeci před bývalou vlastně teď už skoro bývalou neukáže slabost.
Neváhej si vzít prášky na tlak, hrdino, houkla Libuše přes rameno. Máš je v horní zásuvce komody. A mast na záda.
Prášky nepotřebuju! zalhal, i když srdce mu bušilo v krku. Vedle ní si připadám na třicet! Už jdu! Byt nechávám tobě, jsem velkorysý!
Děkuju, živiteli, přikývla Libuše. Klíče polož na stůl. A vezmi cestou vynést koš.
To ho dorazilo. Žádné drama, jen vynes koš.
Popadl pytel u dveří, hrdě zvedl bradu a vykročil na chodbu. Dveře za ním nezabouchla, jen tiše klapla zámkem.
Ocitl se ve starém pražském činžáku, kde voněly bramboráky od sousedů a kde na schodech posedávaly toulavé kočky. Kufr ho táhl za ruku, záda bolela a v kapse vibroval telefon.
To asi Pavlína. Čeká svého prince.
Zavolal výtah. Než přijel, vytáhl mobil a srdce se rozechvělo. Zpráva: Miláčku, už máš hotovo? Rezervovala jsem nám stůl. Jo, jen taková maličkost
Četl dál: Potřebuju převést teď pět tisíc korun mámě, nemá na léky, ale já mám limit. Prosím tě, přines mi je dneska v hotovosti, vrátím ti je!
Karel se zamračil. Pět tisíc. Divné. Včera byly tři na taxi, předevčírem dvě na internet. A před týdnem posílal deset tisíc na kurzy inspirace.
Výtah přijel. Karel vtáhl kufr dovnitř, zmáčkl tlačítko přízemí. Ve špinavém zrcadle se odrážel důstojný, ale rozpačitý stařec v kšiltovce.
Jdu za mladou, zopakoval si v duchu, ale z té věty vyprchala všecka hrdost.
Venku bylo lezavo: drobný déšť, vítr rval poslední listí z lip. Karel vláčel kufr na zastávku, protože Pavlína bydlela v novostavbách až na druhém břehu Vltavy.
Posadil se na mokrou lavičku a vytáhl telefon, chtěl převést peníze. Prsty měl zkřehlé a špatně se mu ovládaly. Na účtu zůstávalo 4800 korun. Důchod dorazí až za týden.
Do háje, zamumlal.
Napsal zprávu: Pavlí, mám teď na kartě málo. Přijedu, přinesu hotovost, mám schované doma.
Odpověď obratem: smajlík s protočenýma očima. A hned nato: Karle, co jsi za chlapa? Půjč si někde! Máma potřebuje! Jestli mě miluješ, tak něco najdeš!
Karle. Ne Karel, ne miláčku, prostě Karle. Jako sousedovic kocour.
Zemřelo v něm cosi něžného, místo toho přišlo podezření.
Vzpomněl si, že si s Pavlínou nikdy nevolali přes video. Vždycky měla rozbitou kameru nebo blbý internet. Zato fotky ve profilu byly skvělé, skoro jak z časopisu.
Rozhodl se jí zavolat aspoň na chvíli. Vytáčel, dlouhé zvonění hovor odmítnut.
A zpráva: Nemůžu teď, brečím!
Karel Novotný seděl na zastávce, objímal kufr. Auta kolem vířila bahno.
Zima zalézala pod košili, záda pálila, až by plakal.
Pavlína, vyslovil to jméno nahlas. Znělo mu uměle.
Najednou telefon znovu zabzučel: Tak co? Poslal jsi? Jestli ne, ani nejezdi. Nechci chlapa, který neumí vyřešit základní věc.
Karel chvíli hleděl na displej, písmena se mu rozmazávala před očima.
Vzpomněl si na Libuši. Na to, jak mu předevčírem tiše natírala záda mastí, když ho chytil kříž. Jak mu dělala dušené karbanátky, které nesnášel, ale jedl je kvůli dietě.
Jak věděla, kde má jeho ponožky, líp než on sám.
Nechci chlapa
Představil si sebe v tom cizím bytě Pavlíny. Cizí gauč, cizí pravidla, povinnost stále platit. Za právo pobývat vedle mládí.
Co když mu tam chytí záda? Namaže mu je? Nebo odejde do jiné místnosti s výrazem znechucení?
Pomalinku se zvedl, kolena mu křupla. Podíval se na přijíždějící autobus, který mířil do těch novostaveb, ale on nevkročil ani krok.
Autobus odjel, obklopil ho dýmem.
Ještě minutu hleděl do prázdné ulice. Pak se otočil, popadl těžký kufr a vrátil se zpátky. Domů.
Cesta nahoru byla nekonečná. Výtah nejel typicky. Kufr musel nést do třetího patra pěšky.
Na každém podlaží zastavoval, funěl a stíral pot z čela. Srdce mu bilo už ne láskou, ale tachykardií.
U dveří se zarazil, postavil kufr a zazvonil. Nic. Ticho.
Rozlila se v něm panika. Co když odešla? Co když vážně změnila zámky?
Klíče nechal, jak hlupák, na komodě. Opět zazvonil, dlouze.
Libuše! zachraptěl. Libuše, otevři!
Zacvakl zámek a ve dveřích se objevila Libuše v domácím svetru, stejně klidná jako předtím.
Karel stál ve dveřích promočený, špinavý, v kšiltovce, po tvářích mu tekly slzy.
Opravdové, hořké slzy zlosti na sebe sama, na nerozum stáří.
Já začal, hlas se mu zadrhl. Víš, autobus déšť a já si říkal
Nedokázal přiznat, že Pavlína byla jen prázdná iluze, co potřebovala hlavně peníze. Bylo by to moc bolestné.
Libuše se na něj podívala, pak na kufr a rezignovaně povzdechla.
Vynesl jsi ten koš? zeptala se.
Karel zmateně pohlédl na svou ruku. Sáček nikde, zapomněl ho na lavičce na zastávce.
Zapomněl zašeptal, hlavu schýlenou.
Libuše zakroutila hlavou a uhnula, aby jej pustila dál.
Tak pojď, Romee. Čaj vystydne. A ruce si umej, jsi samá špína.
Vtáhnul kufr do předsíně. Ten známý pach domova čisté prádlo a trochu léků ho skoro dojal k slzám.
Karel se zul, šoural se do koupelny. V zrcadle na něj hleděl starý, unavený muž. Opláchl si obličej ledovou vodou, spláchl slzy i hanbu.
Když vešel do kuchyně, Libuše už mu nalévala čaj do oblíbeného velkého hrnku. Na stole ležel talíř s dušenými karbanátky.
Libuško, zašeptal a usedl. Odpusť mi. Jsem blázen. Ďábel mi našeptával.
Jez, přikývla úsečně, otočila se k lince. Vychladne.
Opravdu. Jaká Pavlína? Jaká múza? Bez tebe ani nevím, kde mám pojistku.
V horní zásuvce složky s dokumenty, odpověděla automaticky, usedla naproti. Karle, prosím tě, už mi to nedělej. Přišel jsi zpátky, tak to neřešme.
Kousal dušenou karbanátku a byla mu chutnější než kdejaká specialita.
A ta Pavlína spustil, chtěl si aspoň trochu zachovat tvář. Kouří, věřila bys? A ještě sprostě mluví.
Libuše se na něj podívala přes brýle, v očích se jí mihly šibalské jiskry.
To je teda něco A ty, jako pravý estét, jsi to samozřejmě nemohl překousnout.
Samozřejmě! Říkal jsem: Slečno, váš slovník neodpovídá vaší vizáži! teatrálně zamával rukou. A ona
Pak mávl mávnutím rezignace:
Prostě jsem pochopil, že je to prázdné. Nic v srdci.
Chápu, přikývla. Hlavně že ti to došlo před radnicí, a ne po svatbě.
Vstala, vytáhla z poličky mast a položila ji před něj.
Záda tě asi bolí, když jsi tahal kufr?
Karel zrudl.
Trochu.
Sundej si košili. Namažu tě.
Poslušně sundal košili, sykl bolestí, ale když ucítil známé ruce, jak roztírají mast, i to pálivé teplo bylo léčivé.
Libuško, zamumlal do stolu.
Co je?
Vědělas, že se vrátím?
Jasně že věděla.
Proč?
Libuše mu plácla po rameni, že je hotovo.
Protože sis do kufru nedal ani trenky, ani ponožky, ani prášky.
Usmála se koutky rtů.
Zato tvůj pléd a mou starou kožuchu, kterou jsem žádala donést do čistírny, jsi narval jako první.
Karel zůstal málem stát s pusou otevřenou.
Kožuchu?
Kožuchu. Viděla jsem ráno, jak ji tam cpeš. Myslíš, že jsem slepá?
Na chvíli nastalo ticho. Karel si uvědomil, že šel do nového života s manželčinou kožichem a svým plédem.
A pak se rozesmál. Nejdřív tiše, pak nahlas, až mu tekly slzy smíchu. Libuše se usmála také.
No, jsi starý trouba, dobrosrdečně řekla. Tak, cestovateli, dojez karbanátku. Zítra jedem na chalupu sklepit zavařeniny. To máš fajn pohyb i čistý vzduch.
Jedem, Libuško. Určitě, přikývl, utíraje si slzy od smíchu.
Telefon v kapse zabzučel znovu. Karel se podíval Pavlína: Kde jsi?? Máma je na tom hůř! Pošli aspoň tisíc!!
Bez váhání stiskl Blokovat. Pak Smazat chat. Telefon položil displejem dolů.
Libu, a co kdybychom ty zavařeniny nechali být? navrhl najednou s nečekaným mladickým elánem. Co třeba udělat pořádný špíz na zahradě? Naložím maso, jak to máš ráda s cibulí.
Libuše překvapeně zvedla obočí. Špíz Karel negriloval už deset let.
Špíz? ujišťovala se. A tvoje játra?
Ať jsou. Žijeme jen jednou.
Vzal její ruce, drsné prací, a nesměle je políbil.
Děkuju, že jsi otevřela, Libuško.
Ruku mu sice zlehka vyprostila, ale ne s hněvem, spíš rozpačitě.
Jez, Donchuane. Nebo karbanátka úplně vystydne.
Za oknem bubnoval déšť, vítr lomcoval keři, ale v kuchyni bylo teplo a světlo. Slavnostní košile vysela na opěradle, bylo cítit mast a čaj.
A tenhle pach znamenal opravdový domov.
Karel hleděl na Libuši a napadlo ho, že osmadvacet let je krásný věk.
Ale kdo jiný by mu dovolil vést takový kufr, kde místo trenýrek uložil starý kožuch, a přesto ho pustil zpět?
Libu
Co ještě?
Tu kožuchu do čistírny musím fakt zítra vzít. Slibuji.
To abys ale rozebral ten kufr. A vytáhl pléd. Mrznou mi nohy.
Přikývl a s chutí ukusoval další kus karbanátky.
Život šel dál, a čert to vem, vlastně nebyl vůbec špatný.
