Hele, představ si, Mirek jel autem přes vesnici někde za Brnem, už byla pěkná tma, skoro nikde nikdo. A v tom koutku oka zahlídl holku, jak stojí u krajnice. Nikde kolem auta, ticho, jen oni dva. Zastavil… a ona na něj hned, jestli by ji nesvezl. Jasně, že jo, povídá Mirek. Tady teď moc aut nejezdí. Už tady čekáš dlouho? ptá se jí. A ona že jo a začala u toho brečet. Mirek na ni koukal fakt překvapeně.
Abych ti popsal, oč šlo: Mirek jel s náklaďákem, v kabině mu krásně voněly bramborové pirohy, co mu máma ráno napekla. Svátek-nesvátek, práce prostě nepočká, zajišťoval si přivýdělek rozvozem zboží.
Cestou si dal jeden piroh, pustil si rádio a začal pohvizdovat, dokud se nezatmívalo. Projížděl kolem autobusové zastávky na okraji nějaké malé vesničky uviděl tam ve světle reflektorů vystrašenou tmavovlásku, která stopovala.
Zastavil. Jakmile holka zmerčila, že zastavuje kamion, v mžiku byla u okýnka. Zimou se jí chvěly ruce.
Svezeš mě, prosím? zeptala se tichounce.
Jasně, nasedni si. Teď je tu klid po pěšině. Jak dlouho čekáš? zajímal se Mirek.
Dlouho a najednou jí vyhrkly slzy.
To Mirkovi neuniklo. Co se stalo? zeptal se.
Se slzami v očích začala: Jmenuju se Doubravka. Je dneska Naši staročeský Nový rok, za chvíli začíná volno… Kolegyňka mě pozvala na chatu do manželovy vesnice, že bude slavnostní stůl, grilovačka, no prostě pohoda. Řekla mi, až přijedu, ať jí zavolám, že dojde na zastávku, je prý hned u obchodu.
Souhlasila jsem, přece jen kolem Vánoc jsem se rozešla s přítelem. Nechtěla jsem sedět sama a smutnit doma.
Nasedla jsem do autobusu prý jede do Křenovic. Vystoupila jsem, volám kolegyni. A ona že mám jít do sámošky, že za pár minut dorazí.
Jenže kolem samá tma, vesnice nějakých třista metrů od zastávky. A autobus už ujížděl pryč, a měl nápis Kotvrdovice.
Ona popletla autobus, do Křenovic to vůbec nebylo, a ten poslední už zmizel v dáli. Kolem klid, nikdo směrem k Brnu. Docela se bála, chtěla už jít pěšky do vesnice, ale nakonec čekala, jestli pojede ještě nějaké auto. A stála tam skoro tři hodiny, než se objevil Mirek.
Ani nevíš, jak moc ti děkuju…, povídá.
Ale, nech toho, tykej mi, usmál se na ni Mirek.
Doubravka přikývla, zasmála se. Mirkovi si vážně sedla. Přišla mu pěkná, sympatická, úplně normální žádná nafoukaná fiflena. Byl rád, že je v autě společnost.
Pak zastavil, řekl jí: Teď už ses zahřála, pojď, dáme si něco k jídlu. Máma napekla báječný bramborový pirohy. K tomu přidala Doubravka něco ke svačině z tašky salám, sýr a k tomu tabulku hořké čokolády.
Po večeři zabrali si místa ona nahoře na lůžku, on vzadu na sedačkách. Už skoro usínali, když mu z ničeho nic povídá: Mirku, máš ženu?
Mirek: Nemám.
A proč? zeptá se Doubravka.
No, právě jsem potkal holku, co se mi líbí, ale ještě jsem jí to nestihl říct, odpoví trochu v žertu Mirek.
Zasmáli se a dohodli se, že teď už vážně musí spát, protože ráno Mirek pokračuje s rozvozem.
Pak měli pohodovou cestu, Doubravka se v autě už usmívala a smála, tvrdila, že to byla její první opravdická stopařská dobrodružná noc, a je vlastně ráda, že to všechno tak dopadlo. Mirek si byl každou chvilkou jistější, že s ní osud nešetřil a poslal mu do cesty tu správnou osobu.
Když se vraceli do Brna, Mirek si řekl o její číslo.
A co ta holka, která se ti líbí? podívá se na něj Doubravka.
Vždyť o tobě mluvím, zasmál se Mirek. Fakt bych si přál tě ještě vidět, pokud ti to nevadí.
Ne, nevadí… Taky jsi mi moc sympatický, zachoval ses jako džentlmen a nenechal mě ve štychu.
Nakonec se Mirek a Doubravka v dubnu vzali. A hele, takhle někdy osud zamíchá kartama a člověk má nový začátek přesně v tu chvíli, kdy to nejmíň čeká.
