Odložený život
Mami, můžu si vzít bonbón z krabice? Jen jeden! Prosím! Zuzka se omotala kolem skříňky, kam máma, paní Alena, schovala s velkým úsilím získané sladkosti.
Ne! To je na stůl. Když to teď všechno sníme, nezbyde nic na Vánoce.
Zuzka se zamračila. Jaký je rozdíl, kdy si dá ten bonbón? Ani přece nechce všechny, jen jeden! Proč je máma vždycky taková? Když je něco dobré, tak na později, když něco hezkého, tak na slavnostní příležitost. Přitom by si tak ráda vzala bonbón, oblékla to nové šaty, co přivezl táta z pracovky v Praze, a šla za Aničkou na návštěvu. Té máma nebrání nosit nové věci do školky. Pravda, Zuzka někdy slyšela, že je Aničce máma nepořizuje, ale šije sama. No a? Anička je stejně v naší třídě vždycky nejvíc vyfintěná. Zato Zuzka chodí v tom starém puntíkovaném šatičkách, které už nemůže ani vidět.
Tenkrát ještě Zuzka netušila, kolik úsilí dalo rodičům opatřit tyto sladkosti nebo hezký oděv. Máma pracovala v městské knihovně a táta Petr byl technik. Od malička Zuzka slýchala slovo sehnat. Znamenalo to, že se doma objevilo něco nového, co normálně v obchodech nebylo k dostání. Tak dostala krásné střevíčky a máma zas nové kozačky. Ale po jejich pořízení se skoro měsíc jedly jen těstoviny a brambory. Ale máma byla šťastná, že se na ty kozačky první dny skoro bála obout jenom se na ně chodila dívat. Ty boty si Zuzka zapamatovala tak, že když později dospěla, znala každou jizvičku i odřený podpatek.
Časy se změnily a v obchodech najednou bylo všechno, na co si vzpomenete. Problém už nebylo pořídit si oblečení nebo potěšit dítě sladkostmi, problém začaly být peníze. Zuzka byla v osmé třídě, když táta Petr přišel domů celý rozjařený:
Přijali mě!
Tehdy ještě nevěděla, co tím myslí, ale to, jakou měli rodiče radost, věštilo něco dobrého. A taky že ano. Firma, kde teď pracoval, dělala do elektroniky a táta se tam konečně uplatnil. Zuzka cítila, jak se v tátovi cosi změnilo. Byl už otevřenější, spokojenější se životem a začal oceňovat i svoje organizační dovednosti. Brzy šla jeho kariéra prudce nahoru.
Život v rodině se stal méně svazující. Máma už večer nemusela sedět s notýskem a počítat, za co utratí poslední koruny, aby mohla Zuzce koupit něco na sebe. Poprvé byla doma džíny, značkové boty a další věci, o kterých Zuzka dřív jenom snila. Rozhodla se, že neodejde na učiliště po základce, jako plánovala, aby začala co nejdřív vydělávat, ale zkusí gymnázium. Rodiče ji podporovali. Nad učením pak strávila celou pubertu, zapomněla na diskotéky i kamarádky. Maturitu udělala na jedničky a dostala se na vysokou. Mohla by si oddechnout, ale ona chtěla naopak víc. Škola, pak dobré místo a teprve potom všechno ostatní. A to se jí podařilo. S červeným diplomem a díky tátovým známostem, měla dobré zaměstnání. Vypadalo to, že všechno do sebe zapadlo. Konečně může myslet i na sebe, na rodinu. Ale Zuzka si řekla: kariéra! Aby už nikdy nemusela řešit, co si oblékne nebo kde bydlet. A to zvládla skvěle. Rodiče byli pyšní chytrá, úspěšná, byt, auto. Dovolené v zahraničí. Jenže Je sama.
Zuzce to nevadilo. Nikdy nebyla stydlivá a zájemců měla dost. Ale do vážného vztahu se nehrnula. Proč taky? Času na všechno ještě dost. Pořád byla mladá a dětí se taky dočká, jen později.
První vážný vztah přišel vlastně až v pětatřiceti. S Viktorem byli dlouho kolegové, seděli ve vedlejších kancelářích, ale znali se spíš letmo. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se Viktorovi líbí. Vyšší, pohledný a chytrý to Zuzka na mužích oceňovala nejvíc. Viktor, kterého v práci kolegové překřtili na Sněhovou královnu, to s vyznáním neváhal, když si na vánočním večírku opilá Zuzka položila hlavu na jeho rameno.
Vezmi si mě. Oba jsme úspěšní, věk už taky není nejnižší. Pojďme si založit rodinu. Líbíš se mi už hodně dlouho. Zuzko, miluju tě!
Zuzka se začala tlumeně smát:
Viktore, netrap blbosti! Vždyť máme ještě času dost! To všechno stihneme.
Ráno ale, když se probudila, se mu zadívala do očí a překvapila i sama sebe tichým souhlasem:
Dobře, souhlasím.
Následovala veselka, máma Alena ukápla slzu štěstím, že se konečně dočká vnoučat, a pak tři roky, během nichž Zuzka zjistila, že všechny úspěchy blednou před tím, co v životě pořád odkládala a co jí teď chybělo nejvíc.
Není Moje budoucnost už není, mami Zuzka ani nemohla plakat, když držela v rukou výsledky vyšetření. Proč jsem byla tak hloupá?
Počkej, dcerunko. To byla jen jedna klinika. Medicína jde pořád dopředu. Ještě se může všechno změnit.
Kdy? Odstrčila papíry, které se rozletěly po pokoji.
Doma to vypadalo skoro jako v jejím dětství. Rodiče nechtěli vzít korunu na úpravu bytu nebo nový nábytek, i když táta už nepracoval a zlobilo ho srdce, a máma se bála ho nechat doma samotného. Něco málo Zuzka přece prosadila, lednici doplňovala dost podobně jako tu svou a starý nábytek nechala obnovit. Ale tapety už bylo dávno potřeba přelepit, a parkety zbrousit. Té noci, když seděla před tou oprýskanou stěnou, napadaly ji tak divné myšlenky Proč člověku leží v hlavě zrovna nesmysly, když mu padá celý svět?
Mami, nechápeš? Právě toho času už není dost
Seděly společně dlouho, nevnímaly, jak se ztmívá, jak začal zvonit telefon. Zuzka chvíli plakala, pak se spíš smířila se situací, kterou stejně nebylo nutné rozebírat. Když zvedla hlavu, jenom zašeptala:
Děkuji ti, mami
Za co, Zuzanko?
Že jsi mě vyslechla. Nikomu jinému už se s tím svěřit nemůžu. Ale komu bych byla vlastně potřeba?
Co to říkáš?! Alena ji objala. Potřebujeme tě! Táta tě potřebuje! I Viktor tě potřebuje!
Viktora už ne.
Proč, Zuzko?
Protože je to moje potíž, ne jeho. I on má málo času. A děti mít ještě může.
Zuzka vstala, krátce matku objala a vypravila se domů.
Neztratím se, mami, neboj. Poslala jí pusu a odešla. Alena bezmocně usedla na židli v chodbě. Proč, Bože? Proč právě její dcera má procházet něčím takovým?
Domů se jí nechtělo, tak zabočila k Vltavě na nábřeží. V tomhle počasí tu nikdo moc nechodil, jen pár pejskařů a nějaký starší manželský pár se zdvihnutými límci spěchal, vyměňoval si tiché poznámky.
Zuzka ty dva sledovala očima a rozbrečela se nanovo. Vždyť přesně po něčem takovém kdysi toužila taky žít spolu až do stáří, rozumět si beze slov, mít všechno společné Ale to už nebude. Konečně se přiznala, že celou dobu Viktora milovala ale stejně jako všechno ostatní ve svém životě, i tohle pořád odkládala Jenže teď už to bylo jedno. Když člověka miluješ, máš myslet na něj, ne na sebe
Dívala se na šedou vodu, známé místo, kde kdysi chodila s rodiči na procházky. Tam, kde si mohla bez ohledu na počasí koupit jedno zmrzlinu, kterou jí nikdy nevzaly žádné angíny. S vlastními dětmi už si to nezažije
Zvedla hlavu, otřásla se. Dost se sebelítostí! Tím se nic nezmění. Musí žít dál Najít něco, co jí dá sílu jít dál. Teď už všechno, čeho dosáhla, vypadalo bezcenné: ani práce, ani úspěch nenahradí to, o co přišla. Bude muset hledat něco jiného. Jen ještě neví co. Ale jedno rozhodnutí musela udělat hned protože její čas je teď její, ale čas Viktora už ne.
Když dorazila k autu, uviděla kolem něj skupinu kluků. Rozhlédla se, ale nikdo široko daleko. Srdce jí kleslo. Ale najednou ucítila neobvyklou směs naštvání a lhostejnosti. Co záleží na tom, co se stane?
Strčila ruce do kapes a vykročila k autu.
Co se to tu děje?
Kluci, asi šestnáctiletí, se otočili.
To je vaše auto?
Ano.
Pod kapotu! Musíte otevřít! Musíme ho vytáhnout! začali jeden přes druhého, a Zuzka pochopila, že jí nejde o žádné násilí.
Počkejte, nerozumím vám. Vysvětlete mi to jeden po druhém. Co je pod kapotou?
Nejmenší z nich vykročil.
Lezl tam kotě. Viděli jsme, jak se schoval pod auto, možná si sedl na kolo nebo se dostal dál. Musíme ho vytáhnout, jinak se zraní.
Zuzka překvapeně zvedla obočí.
Jsi si jistý?
Jasan. Je zima, lezou se ohřát k motoru.
Zuzka odemkla a otevřela kapotu.
Ježišmarjá! vyletělo jí, když kluci vytáhli zpod kapoty promrzlé, černé kotě, které se jim bránilo.
Kousavé, co? zasmál se vůdce party a podal kotě Zuzce. Tady, držte ho.
Já? vzala opatrně vyplašené zvíře. Já ale nikdy neměla doma kocoura, kluci!
To zvládnete. Hlavně krmit.
Kluci se zasmáli a vyrazili. Zuzka po chvíli ještě zavolala:
Počkejte! sáhla do kapsy a podala jim dvacetikorunu. Na zvíře se nemá zapomínat, říká vždycky moje máma.
Děkujeme! mávli a zmizeli.
Zuzka sedla do auta a zahleděla se na svého nového svěřence.
A co teď s tebou?
Kotě, které si už zabralo její klín, začalo spokojeně příst.
No jasně Teď jsem stará a ještě k tomu s kocourem připoutala se a vyrazila domů.
Rozhovor s Viktorem odložila na ráno, zbytek večera strávila péčí o kotě.
Kde jsi přišel k tolika blechám? Ty jsi teda! Jak jsem na tohle mohla naletět? myla ho ve vaně, zatímco Viktor držel ručník.
Je to divné
Co je divné?
Kočky nemají rády vodu, ale tenhle si to užívá.
Nejenom to ještě přede. Slyšíš?
Vytáhla z okapu promáčené kotě a zabalila ho.
Tak, teď jdeme na večeři!
Když nakrmený kocour usnul u Zuzky na gauči, Viktor se konečně zeptal:
Co nového, Zuzko?
Hluboce se nadechla. Ráno by to bylo jednodušší, ale co by odkládala nevyhnutelné?
Rozvedeme se, Viktore.
No to jsou věci! Proč?
Protože děti mít nebudu. A může za to jen moje odkládání. Ty máš čas si najít někoho jiného a stát se tátou.
Viktor ji chvíli jen pozoroval. Pak promluvil:
Takže robot? Najdu si jinou, když bude potřeba? Co jsi zač? To tě ani nenapadne, že tě mám rád a děti pro mě nejsou všechno? Hlavní je ty mít po boku. A to ty jsi už rozhodla, že?
Vzal kocoura, který zamžoural, a pronesl:
Dneska spím v pracovně. Dobrou noc!
Zuzka přikývla a čekala, až Viktor odejde. Pak se rozplakala. Copak může být takhle Jen červíček pochybností ji nahlodal dnes říká, že děti nepotřebuje, ale co za pár let?
Převalovala se celou noc. Probírala celý svůj vztah s Viktorem a pořád věřila, že jedná správně. Protože dnesní šlechetnost se může stát někdy v budoucnu výčitkou. Viktor by jí to ale nikdy ani nevytkl. Je to prostě dobrý člověk.
K ránu vyčerpáním usnula, zkroucená na křesle. Nevěděla, že Viktor ráno odcházel, nasnídal kotě a přikryl ji dekou. Probudila se až v poledne. Na stolku ležel lístek: Přijdu večer pohovoříme si. Ani tě nenapadne ode mě odejít. Miluju tě.
Kocour na ni koukal zelenýma očima.
Co je? zamumlala a procvičila ztuhlé tělo. Dáme kafe?
Uculila se poprvé za pár dní. Kocour hned zamňoukal a vyrazil na kuchyň.
Ty ses tady rychle zabydlel!
Když připravovala kávu, uvědomila si, že je jí opravdu o něco lehčeji. Jestli díky Viktorovu vzkazu, nebo prostě čas zabírá rány, to nevěděla. Jen cítila, že trochu naděje tu je, byť ještě bezejmenná.
Zavolala do práce, vzala si volno a objednala se na stříhání i manikúru.
Celý den pršelo. Když došla k autu, byla promočená zapomněla deštník. Ale přesto vyrazila. Jen doma by zase sklouzla do svých myšlenek a slz.
V salonu se všechno díky počasí zdrželo. Listovala nějakým časopisem, kde byly články o mateřství a dětech. Zasmála se. Mezi všechno ty naleštěné časáky si zrovna vytáhne tenhle! Otočila na dvoustranu a zarazila se. Z fotografie na ni hleděl kluk se zelenýma očima, ve kterých bylo něco vzdáleně povědomého. Jméno a věk. Něco v ní zablikalo, nedalo jí pokoj. Nervózně vstala, vzala časopis a odešla. Obsluha ji už marně hledala.
Když dorazila k Viktorovi do práce, ten jen nevěřícně koukal na rozrušenou ženu.
Podívej! položila před něj časopis a ukázala na fotku.
Kdo to je? Zuzko?
Nevím. Je tu jen věk a jméno. Podívej se ale na to pořádně!
Chytila jeho rameno a postavila ho před zrcadlo, kde pohledem střídal svou tvář a obličej kluka na obrázku. Viktor se zadíval a zalapal po dechu. Fotka jako by byla jeho dětská kopie.
Neuvěřitelné přejel popis pod snímkem. Jsi si jistá?
Nejsem. Nic nevím, ten časák je starý. Možná už našli rodiče. Nic nemám jisté, jen vím, že už nikdy nebudu chtít nic odkládat.
Šimona si přivezli z dětského domova po půl roce. O další dva roky měla Zuzka doma další fotku dívenku. Maruška znala jen svou novou mámu, které bylo všechno. Za pár let pak jednoho rána Zuzka, přesvědčená, že začíná předčasný přechod, vykulila oči na doktorku:
No, to není možné!
Julinka přišla na svět přesně v termínu. Všichni doma jen koukali.
Alena stihla ještě svou vnučku vidět. Zemřela rok po Julinčině narození, dlouhá nemoc ji vysilovala, ale s vnoučaty byla šťastná.
Jste moje radost. Skrz vás žiju dál
Když pak Zuzka balila po její smrti věci v bytě a stěhovala tátu k sobě domů, v koutě skříně našla krabici. Otevřela ji a spustila tak srdcervoucí pláč, že vystrašila děti.
Mami, co je? přiběhl Šimon.
Zuzka vyndala staré máminy kozačky, pevně je objala a plakala, až spláchla všechnu bolest. Když matka umírala, držela se, ale teď už to nešlo.
Proč pláčeš? posadila se k ní Maruška, zkoušela nahlédnout jí do očí, a když to nešlo, prostě ji objala.
Julča se k nim přidala a chvíli řvali všichni společně. Viktor nakonec situaci zastavil.
Klid děti, co se děje, Zuzko?
Dívky zmlkly. Věděly, že už bude dobře.
To jsou její Pořád je schovávala, rozumíš? Celou tu dobu.
Pečlivě se pak podívala do skříně, kde byly uspořádané dárky do domácnosti, které při svatbě nechtěla že se k modernímu bytu nehodí. A teď viděla, jak mamka všechno ty roky pečlivě opatrovala. V pytlíčcích s levandulí krása jejího dětství a stará vyšívaná souprava, kterou máma nikdy nepoužila. Krajky zažloutly, výšivka už není tak jasná.
Viktore Jak je možné, že člověk odejde, ale věci tu zůstávají? Proč pořád jen odkládáme na později? Nebereme si od života všechno hned, jak můžeme? Čekáme na správný čas, který může nikdy nepřijít Není to fér!
Viktor ji objal. Co na to říct? Měla pravdu.
Julinka, která pobíhala kolem, objala mámu kolem nohy, zvedla na ni zelené oči:
Maminko!
Zuzka ztuhla, nevěřila, že slyšela správně, ale Viktor přikývl a ona si klekla:
Zopakuj to!
Mamí! skočila jí za krk a objala ji. Maminka
Šimon s Maruškou zatleskali:
Řekla to! Šimon mrkl na tátu. Tatí, to jsi projel, teď nás musíš vzít do zoo!
Kdy? Maruška poskakovala.
Proč čekat na víkend? Zuzka jí dala pusu a třela nosem o její pihatý nos. Nesmíme všeho odkládat na později, co jde udělat hned. Tak jedem!
Pohlédla na věci rozházené po zemi. To se může počkat. Teď už to rozhodně věděla.
V autě poslouchala smích dětí na zadní sedačce a přemýšlela, jestli někdy přijde na to, jak udělat děti úplně šťastné. Možná to neví nikdo, ale aspoň je naučí jednu důležitou věc život se nemá odkládat na později. Protože potom je věc extrémně náladová a když už si myslíš, že je blízko, ono ti zase unikne.
A zmrzlinu?
Teď? Šimon užasle koukl na Zuzku. Mami, vždyť jsme neobědvali!
To stihneme. Tak co říkáte?
Jo! vykřikly děti a Viktor se usmál.
Ty nás rozmazluješ, maminko.
Bez toho by to nešlo, tatínku! Kdy jindy než teď?
