Valerie ráno spěchala do práce, když si najednou uvědomila, že doma nechala mobil. Rozhodla se vrátit, vešla do výtahu, a… ten se mezi osmým a devátým patrem zasekl! Valerie čekala, až ji někdo vysvobodí, když v tom uslyšela v chodbě hlas svého manžela Karla! Promlouval s nějakou ženou.
Miláčku, říkal něžně. Jak už se těším, až zase budeme spolu!
Dnes večer to klapne, odpověděla žena. Přijď po desáté.
Tvůj muž má dnes opět noční?
Celý tento týden, chlácholila ho žena. Odchází půl desáté, vrací se ráno. Musíme si pospíšit.
Valerie nemohla věřit vlastním uším.
Nejdřív si Valerie myslela, že se jí to jen zdá. Ale když ta žena oslovila Karla jménem, a navíc se v konverzaci objevilo i jméno Valerie, vše jí došlo. Karla jí podvádí! A to s Lenkou ze čtyřicátého bytu, co bydlí o pár pater výš.
Tak takhle to je, pomyslela si zaskočena. Lenka bydlí právě na osmém patře. Pěkně sis to zařídil, Karle. Teď už vím, proč každý večer chodíš na procházku, abys prý nasál čerstvý vzduch. Už rozumím, o co ti šlo. Dobře, tohle ti nezapomenu.
Po pár minutách přišli technici, výtah otevřeli a Valerie už měla v hlavě plán.
Bylo kolem desáté večer. Karel si, jako vždy, obouval boty a chystal se na chvilku projít před spaním.
Valerko, jdu se na hodinku projít, zavolal ode dveří.
Ale vždyť venku prší! vykulila oči.
Déšť?
Nebylo by lepší, kdybys zůstal doma? Můžeš se projít po balkoně, načerpáš vzduch i tam.
Balkon je mi malý, potřebuju pohyb. Srdci to prospívá. Navíc v dešti je prý vzduch čerstvější.
Ale fakt leje.
Mám deštník, neboj, nepromoknu.
Jak myslíš, ale radši nechoď.
Tobě přijde, že mám mít dnes smůlu?
Není tvůj den, Karle.
Ty a tvoje pověry Dobře, půjdu. Za hodinu mě máš zpátky.
Jenže Karel za půl hodiny vletěl domů celý rozčarovaný. Nějaký anonym zavolal manželovi Lenky a vše mu řekl. Došlo k pořádné scéně.
Valerie otevřela dveře jen na řetízek, Karla si prohlížela s kamennou tváří.
Kde máš deštník? A proč jsi v ponožkách, kde máš kabát?
Přepadli mě venku! spustil Karel. Kluci z ulice! Všechno mi vzali i boty. Dej mi klíče, zavolej mi taxík, je mi zima.
Tvoje věci jsem ti už zabalila, prohlásila Valerie. Kufr čeká vedle popelnic. Pozdravuj Lenku.
Jakou Lenku?
Tu z osmého.
Dveře zaklaply a Valerie si šla pustit zprávy.
Ještě že děti už bydlí po svém a tohle nevidí, takovou ostudu, povzdechla si.
Karel doběhl k popelnicím, sebral kufr, převlékl se. A rozhodl se, že pojede k matce.
Jenže mobil nechal u Lenky v bytě. Otočil se na patě, zvoní u Valerie a znovu uvízl ve výtahu. V celém činžáku zrovna vypnuli elektrický proud. A světe div se, uvízl taky na osmém patře, přesně jako Valerie ráno.
Když proud opět šel a výtah se rozjel, Valerie už byla v práci. Klíče ovšem Karel neměl. Když šel tedy pro jistotu zase pěšky dolů, na osmém patře potkal Lenku, která tu čekala s kufrem.
Máš můj mobil? zeptal se podrážděně.
Mám, pípla Lenka vystrašeně. A věci taky.
To je dobře…
Spolu sjeli výtahem dolů, zamávali si na rozloučenou, každý nastoupil do jiného taxíku a rozjel se každý jinam.
A život šel dál.
