Šťastná být nutně nemusíš
Tatínek odešel od rodiny k jiné ženě, když byly Markétce čtyři roky. Odešel hned po Novém roce, na chodbě se k dceři naklonil, pověděl promiň a zabouchl za sebou vchodové dveře.
Maminka to celé přijala téměř s ledovým klidem, skoro jako že tak to prostě u nich v rodině chodí. Však u nich nikdy žádný ženský neměla vztah, co by vydržel dýl než průměrný rohlík v akci v Albertu. Jenže za dva týdny si vzala večer všechny prášky, co doma našla paralen s demidrolem a v tichosti usnula navěky.
Ráno maminku Markétka budila dlouho a hlasitě. Pak nějak zvládla posnídat zbytky, co našla v lednici, a zas a znovu šla zkoušet mámu vzbudit. Nakonec usnula vedle ní, přitisknutá jako klíště.
Lednový den byl krátký sotva otevřela znovu oči, už se šeřilo. Probudila ji zima, schoulila se víc pod peřinu a přitiskla se tělem k mamince, jenže bylo to skoro ještě horší. Tehdy Markétka poprvé poznala, že ten mrazivý, hluboký chlad vychází právě z mámy. Žhavé slzy jí pálily tvář.
Z předsíně se ozvalo cvaknutí vchodových dveří. Markétka vystřelila ke dveřím jako kulový blesk. Vešla tam teta Helena, mámina mladší sestra.
Marketko, tys doma! A kde je maminka? Celý den jí volám, proč nebere telefon? Já se už bála!
Markétka se do tety zachytila za lem kabátu, táhla ji dovnitř, oči měla veliké, ubrečené, ukazovala prstem ke ložnici a něco zběsile křičela, ale bez jediného zvuku. Otevřená pusa, zkřivený obličej, hromada slz i nudlí, ale ticho.
Helena sama děti nikdy nemohla mít, a tak, když ji po pěti letech opustil manžel, byla vděčná alespoň za Markétku. Milovala ji upřímně, byla jí druhou mámou. Když tedy přišla tragédie, vyřídila papíry a Markétka zůstala s ní. Zahalila ji do péče a starosti, jenže ať dělaly cokoliv, žádná léčba Markétce hlas za tři roky zpátky nevrátila.
Tuhle zimu se opravdový mráz usadil na Tři krále, celý den sněžilo poctivý český sníh, co pod nohama křupe. Markétka s holkama celou dobu řádily na sáňkách v Riegrových sadech, uplácely rodinku sněhuláků, válely se ve sněhu a vyráběly sněhové anděly.
Tak dost, domů! Všechno oblečení máš v rampouchu a z rukavic jsou krystalové brnění, pojď, stavíme to, ještě se stavíme v Jednotě na mléko a těstoviny, popoháněla Helena.
Lidé proudili dovnitř a ven, dveře do obchodu nonstop dokořán, a u vrat seděl rezavý kocour, co měl tak moudrý pohled, až by jeden myslel, že čeká na tramvaj. Seděl zadumaně, jako by ho vůbec nic netrápilo, přitom vepředu podupával tlapama zimou. Markétka si k němu klekla, zamávala tetě, ať jde pro nákup sama.
No, já nakoupím bleskem, ale ty mi tu zůstaneš na místě, ať tě hledám! houkla na ni Helena.
Markétka hladila kocoura, ten se spokojeně prohnul, začal vrnět, a ona mu objala krk, přitiskla tvář k jeho hlavě. A najednou slzy horké, bohaté začaly téct Markétce po tvářích, a kocour je dychtivě slízával, pokašlával u toho, ale nevzdal to.
Fuj, co to děláš, vždyť je to toulavý kocour, špinavý! rozčilovala se Helena, chytila Markétku za ruku a táhla k autu. Markétka se bránila, ale teta ji nasoukala na zadní sedadlo a skočila za volant.
Kocour přihopsal až k autu, volal na Markétku a mňoukal, že se až srdce lámalo.
To nejde, on je vlastně můj, a já ho opouštím, šeptala Markétka, rozpatlala si slzy po skle.
To jsi mluvila? Řekni to znovu, no tak, pověz mi to znovu! chvěla se Heleně hlas.
My ho tu nechat nemůžeme! Umře beze mě! zaječela Markétka tetě přímo do obličeje.
Helena vyskočila z auta, popadla kocoura do náruče a vtrhla zpátky dozadu k Markétce. Kocour se jí zakousl drápy do kabátu, a jak uviděl holku, skočil jí do klína, natáhl se a ztichl.
Tak chceš toho kocoura? Prosím, kdybys to řekla dřív, dávno ti ho najdu! smála se Helena a bylo jí oběma poprvé po letech doopravdy lehko.