Maminka konečně odešla do důchodu. Už pár let je doma. Jsem unavená,” říká. Zdraví nikde, práce byla nervní, kolektiv taky stál za houby, už na to nemám věk. Chci si konečně žít pro sebe a ne pořád něco řešit.
Ale upřímně, nikdo jí to nerozmlouval. Naše máma je totiž taková, že diskutovat s ní nikoho ani nenapadne.
A tak se odstěhovala na chalupu za Prahou a začala si užívat svůj nejlepší život: pěstovala růže a okurky, kouřila na verandě, pila kafe. Někdy s rumem, někdy s knížkou. Uklízela, vzpomínala na práci s lehkým děsem a byla ráda, že vnoučata už jsou dospělá a celé léto jí je nikdo nepřiveze.
A občas nám, potomkům, udělovala zásadní strategická doporučení:
Do důchodu choďte, až když vnoučata dodělají vysokou. To je klíčové. Musí být už samostatní, aby vám pak neseděli za krkem, když jste už důchodci. Pravnoučata už jsou záležitost vašich dětí nebo jejich dětí – vy už jste na to staří, ti ať to řeší.
Na chalupě jí šlo všechno podle plánu: výdejní místo balíků za rohem, coop, internet, růžová zahrada hned pod oknem, čerstvý vzduch, klidní sousedé, život bez stresu. Jenže po čase jí to přišlo… trochu jednotvárné. A tak se rozhodla pro zábavu: nechala část velkého dvora zalít betonem.
Bylo třeba zkulturnit parkování. Protože podle mámy to vypadalo příliš vesnicky. A vůbec čekat na přírodu nemá význam, příroda nám už dávno nadělila internet. Tam si v klidu našla partu Mazáci, která slíbila udělat cokoli. Za peníze, samozřejmě.
Nastal den D. Dojeli v pěti, jejich vedoucí byl Petr. Máma mu říkala prostě Péťa, ačkoli to byl pořádný chlap, dva metry, jako skála. Začali horlivě, jenže něco se zvrtlo. Dva mixy s betonem už hlučely na dvoře a čekaly na povel. Maminka sledovala z verandy.
A vtom Péťu popadla chuť něco vymyslet. Jak by mohl odolat takové příležitosti? Stařenka, pampeliška boží, sama a k tomu ještě chlapská práce s betonem, o které podle Péti evidentně nic neví. Tak si pánové řekli, že přivydělají na mamince vždyť babka, to můžeš zmást a přitlačit na cenu.
A tak Péťa spustil píseň:
Tady to nejde, támhle je to šejdrem, nikde to není, jak má být Bude to stát víc, dvojnásob jinak sbalíme fidlátka a jedeme dom. Hledejte někoho dalšího.
Maminka vyslechla, občas souhlasně kývla. Padesát tisíc, že? A nestačí vám dvacet pět? No nic, hoši Věřím vám. Jak bych nemohla věřit takovým odborníkům.
A pak dodala:
Udělejme sázku.
O co? rozsvítil se Péťa.
O těch padesát. Sázka, že vaši partu zvládnu tak zorganizovat, že bude práce hotová parádně ne za den, jak tvrdíš, ale během tří hodin. Stihnete to ty dáš mně padesát tisíc. Nezvládnete platím já tobě. Platí?
Kdybych byla Péťa, přemýšlím třikrát. I když je babička trochu zvláštní proč s ní vůbec jít do křížku? Ale Péťa nevystudoval univerzitu, zato drzost a chamtivost měl s vyznamenáním. Plácli si.
Péťa si sedl na schody s kafem ať se děje, co děje. A Jana Novotná si obula holínky a rozjela to.
Za pět minut srovnala partu, že ani nestačili mrknout, od kdy jsou tak sehraní. Každému vysvětlila, co má dělat, kam s čím, jak rozhrnovat, kde to zrychlit, co neuspěchat. Mixéristům vysvětlila, kdy lít beton, jak ho netřískat, ale dělat s rozumem. A hlavně vytěžila proces do poslední minuty, bez zbytečných pohybů, žádná hluchá chvíle.
Zkrátka bohyně betonových prací.
Co kluci chtěli natahovat celý den, ona sfoukla za dvě a kousek hodiny. A výsledek bez chyby. Rovné. Čisté. Chytré.
Péťa se nejdřív usmíval to prý brzo padne. Pak už nemohl ani zamrkat. Nakonec zbledl, když mu došlo: sázka. Dali slovo. Vysol těch padesát!
Na chvilku se mu zamotal jazyk, obličej měl, jak když poprvé zjistíš, že skutečnost nemusí být, co sis vysnil.
Počkejte vykoktal. Jen mi řekněte Jak to? Jak je to možné? To je nějaká no tohle se přece neděje!
Děje, řekla klidně Jana Novotná a sklepla betonový prach z rukavic. Když jste jeli sem, víte, ten velký sjezd na tři patra
Jo špitl Péťa.
Jeli jste tam, že?
Jasně
Výborně. A já ho stavěla.
A prý tehdy Péťa konečně pochopil, že pampeliška je někdy prostě člověk, který spoustu let makal tam, kde slabší jedinci dlouho nepřežijí. A že hádat se s takovými se fakt nevyplatíPéťa zamžoural ke vchodu, kde maminka stála teď už s hrníčkem rumu místo kávy a pokývala hlavou, jak to dělávala po dobře odvedené směně. Její výhra nepotřebovala jásot beton se drolit nebude, peníze přesně spočítala a kluci z party budou dlouho vzpomínat na letní den, kdy jim život ukázal, že skutečné mistrovství má někdy šedivé vlasy a úsměv ironický jak pálenka.
Ten večer zůstala máma sama na své verandě. Světla na dvoře lehce ozařovala čerstvý beton a ona v tichu konečně dopila svůj hrnek. Zavolala do telefonu nám, potomkům, jen zdánlivě nenápadně: Když chcete někdy přijet, už můžete zaparkovat jako lidi. A nebojte, ještě pořád vás všichni převezmu.
A my, kteří si doteď pamatovali tu její únavu, nervozitu a věčnou obezřetnost, jsme v ten okamžik pochopili, že tahle maminka nikdy nebude doopravdy v důchodu. Že ten její nejlepší život to není klid, ale Chopit se situace, srovnat svět do latě a u toho si dát kafe. A smát se, jak se všichni pořád ještě divíme.
Možná, že pamětní deska jednou visí právě nad tím parkovištěm. A pod ní bude napsáno:
Tady organizovala babička. Šetřete si síly ona je bude mít vždycky víc.
