Převýchova manžela
Byli jsme spolu, Lído. Tehdy, při té poslední služební cestě do Brna. Všechno to dopadlo hloupě.
Po prezentaci jsme si dali pár skleniček a nezvládl jsem se zastavit, Lído
Tobě to přijde normální, takhle mi to říct?! hlas se jí třásl děsem a hněvem. Radku, ty ses mi právě přiznal k nevěře?!
Už jsem to v sobě prostě nemohl držet, sklopil hlavu její muž. Prosím, Lído, promiň mi to. Už se to nikdy nestane, fakt to lituju
Lída postavila sklenku na stůl s takovou opatrností, až se jí ruce roztřásly. Její život se před očima zhroutil
***
Ráno začíná úplně obyčejně Lída stojí u plotny, míchá krupicovou kaši pro nejmenšího, a mezitím se snaží zaplést copánek sedmileté Terezce.
Maminko, bolí to! kníkne Terezka a škubne hlavou.
Omlouvám se, miláčku, pospíchám. Kde je zase váš táta?! Za chvíli nestihne odjezd!
Radek vyleze z koupelny, zapíná si košili a z jeho obličeje je na první pohled jasné, že má špatnou náladu.
Je už káva? zeptá se, aniž by na ni pohlédl.
Je v džezvě. Nalij si, mám plné ruce práce.
Nalije si sám. Vypije ji vestoje, zamyšleně kouká z okna na sychravé sídliště, kde uklízečka pomalu zhrabuje listí.
Ani polibek na tvář, ani jak ses vyspala? poslední dva roky si jsou navzájem skoro cizí.
Lída pracuje jako účetní ve velké firmě. Už deset let je vdaná.
Byt mají třípokojový, na hypotéku, auto nové, rodinný vůz. Děti zdravé. Všechno, co by si člověk mohl přát a přece má pocit, že se dusí. Chybí jí vedle ní ten starý Radek, ten veselý, co byl ochotný ve tři ráno běžet pro zmrzlinu, nebo ji jen tak pevně obejmout.
Kolem druhé jí zavibruje mobil na stole.
Co kdybychom šli večer na večeři? Dlouho jsme nikde nebyli, ne? Děti si vezme dneska noc přes Liduška, stojí v SMS od manžela.
Lída přejíždí očima zprávu potřetí. Srdce se jí rozbuší, jak kdyby byla zpátky holka.
To snad není možné, šeptne. On si toho všimnul?
Celý zbytek dne má jak v mlze. Požádá o odchod z práce dřív, letí domů, ve spěchu vybírá šaty.
Zastaví se u tmavě modrých, těch, co jí sedí nejlíp. Trochu víc řasenky, kapka parfému za uši.
Pohlédne do zrcadla je tam pořád žena, která chce být pro svého muže krásná.
Restaurace je příjemná svíčky, tlumené světlo, tiché klavírní duo. Přijíždí, když už tam Radek v saku čeká.
Postaví se, když přichází, v očích jí krátce bleskne obdiv. Nebo lítost? Neví jistě.
Vypadáš skvěle, Lído, řekne, a přistrčí jí židli.
Díky. Překvapil jsi mě tím pozváním. Má to nějaký důvod?
Ani ne. Jen mi došlo, že jsme přestali spolu mluvit. Jako bychom spolu jen bydleli.
Jo, to je pravda, povzdechne si, upije víno. Furt jen práce, děti, domácí kolotoč
Cítím to stejně, Radek si hraje s nožem. Připadám si jako veverka v kole, a už ani nevím proč.
Povídají si dlouho. Vzpomínají, jak se vzali, jak žili ve staré garsonce s kapajícím kohoutkem, a byli šťastní. Smějí se, jak Radek poprvé přebaloval dceru a skoro omdlel.
Večer je nádherný. Lída cítí, jak mezi nimi taje led.
Musíme takhle vyrazit častěji, myslí si, jsme jenom unavení To se zlepší.
Domů? navrhne Radek, když přinesli účet. Po cestě koupím víno. Aspoň jednou klid bez dětí.
Byt je nezvykle tichý, bez dětského smíchu působí nezvykle velký a prázdný.
Posadí se spolu v kuchyni, Radek nalije víno. Je útulno, milo, a najednou
Lído, vážně bysme měli něco změnit, začne tiše.
Já vím, Rádku. Pojďme spolu někam třeba do Mariánek, nebo klidně do Mikulova na víkend. Potřebujeme si odpočinout.
Potřebujeme, ale nejde jen o únavu. Nějak ztrácíme jeden druhého. Ty pořád s dětmi, já v práci. A když přijdu, jsi vyčerpaná nebo naštvaná.
Už to mezi námi není, chápeš? Ani ne tak fyzicky, ale… ta souhra, kdy jsi pochopila, co myslím, ještě dřív, než jsem řekl.
Lída zpozorní:
Kam tím míříš? ptá se tiše.
Prostě, zradil jsem tě.
A tady to řekne. O Brnu, o kolegyni, o nevěře.
Ona mě prostě poslouchala, Lído, začne koktat a mluví rychle, jako by ji nechtěl nechat skočit mu do řeči. Na služebky jsme spolu jezdili často. Zajímala se o mě doopravdy, ne jen ze slušnosti. Nesnažím se omlouvat, jasně, vím, jaký jsem hajzl. Bojoval jsem s tím, vážně.
Ale v tu noc Seděli jsme sami v hotelovém baru, trochu jsme pili
Lída mlčí. Má pocit, že se jí v hrudi něco roztrhlo a ostré úlomky jí řežou vnitřnosti.
Promiň mi to, pokud zvládneš, pokračuje. Je mi trapně a zle ze sebe. Dva týdny jsem nevěděl, co dělat.
Nemůžu ti dál lhát, když se na tebe dívám. Nechci přijít o tebe ani o děti. Udělám cokoliv.
Cokoliv zopakuje mechanicky.
Promluvil jsem s šéfem. Zařídím si přeložení do jiného oddělení, abych s ní už nemusel být v kontaktu. Šéf mi to slíbil do měsíce.
Podal jsem žádost o dovolenou. Chci, abychom někam vyrazili já a ty, od začátku. Prosím.
Podává ruku, chce ji chytit za dlaň, ale Lída ucukne.
Od začátku? hořce se pousměje. O čem to mluvíš, Radku? Víš, co jsi udělal?
Nevyspal ses jen s někým. Ty jsi mě zničil.
Zatímco já si v práci četla tvoje zprávy, radovala se, vybírala šaty… myslela jsem, že mě miluješ, že nám chceš dát druhou šanci
Miluju tě! skoro vykřikne. Proto jsem to řekl, protože už nechci lhát.
Kdybys mě miloval, nespal bys s ní Péčeplná kolegyně, že? Zato já jsem ta zlá
Nechtěl jsem snaží se Radek vysvětlovat.
Vstane a pokusí se ji obejmout.
Lído, prosím
Nedotýkej se mě! odstrčí ho. Je mi z tebe zle.
Utíká do ložnice, zamkne se a padne na postel.
Slzy jí tečou proudem. Radek dlouho klepe na dveře, šeptá, prosí o odpuštění, a pak zmlkne slyší, jak si ustýlá na gauči v obýváku.
***
Ráno jde do kuchyně s očima nateklýma od pláče. Manžel sedí na pohovce, pořád včerejší oblečení. Na stole studená káva.
Neodešla jsem v noci jen proto, že děti nebylo kam dát, řekne ostře.
Lído
Mlč. O tvých pocitech slyšet nechci. Je mi to teď úplně jedno.
Rozumím.
Mluvil jsi o dovolené. Kam to chceš jet?
Chtěl jsem něco klidného. Abychom jen chodili venku, povídali si
Dobře, otočí se k oknu. Pojedeme. Ale nečekej zázraky. Nejedu začít znovu. Jedeme, abych poznala, jestli se na tebe dokážu ještě dívat bez odporu.
Radek přikývne, udělal by teď cokoli.
Všechno zařídím dneska.
A ještě něco, obrátí se na něj Lída. Chci vidět potvrzený papír o tom přesunu. A tvůj mobil od teď bez hesla.
Jak chceš.
Vytáhne telefon, ale ona zavrtí hlavou.
Později. Teď prosím běž do sprchy. Musím se dát dohromady, než půjdu pro děti k Lidušce. Nechci, aby nás takhle viděly.
Jakmile se koupelna zavře, Lída se sesune na židli. Odešla by, opustila toho chlapa, kterého ještě včera milovala nade vše ale nedokáže. Už jen kvůli dětem
***
Dny před odjezdem se vlekou. Baví se spolu jen o praktických věcech.
Koupil jsi lístky?
Ano, na sobotu.
Vyzvedni Terezku ze školy.
Dobře.
Děti něco tuší. Terezka ztichla, když jsou rodiče v jedné místnosti, syn je mrzutější než obvykle.
Maminko, proč spí tatínek v obýváku? zeptá se Terezka, když ji ukládá.
Lída polkne, urovná dceři peřinu.
Tatínek má hodně práce, sluníčko. Bolí ho záda, na pohovce se mu spí líp.
Vy jste se pohádali?
Jsme unavení, maličká. Všechno bude dobré. Brzy pojedeme k moři, pamatuješ?
Terezka přikývne, ale v očích pořád zůstává stín. Děti člověk neobelže.
***
Pátek před odjezdem přijde Radek domů dřív nese papíry.
Tady to je, položí papír na stůl. Přesun od nového měsíce. Po dovolené budu vstupovat do analytiky. Žádné výjezdy. Ta žena zůstává v nákupu, budeme v jiných budovách.
Lída jen zkontroluje razítko.
Dobře.
Lído zarazí se v kuchyňských dveřích. Opravdu pořád na to myslím. Co jsem udělal.
Už dost, Radku! Ty sis vybral v Brně, já si teď vybírám, jestli s tebou zůstat.
Neřekla mu, že večer, když spal v obýváku, šla do jeho telefonu.
Bylo jí z toho zle, ruce se třásly, ale musela to udělat. Zprávy nesmazal, poslední jeho byla: Konec. Byla to strašná chyba. Už mi nepiš.
A její odpověď: Jak chceš. Hodně štěstí.
Ulevilo se jí? Ani ne. Ale někde uvnitř se něco nepatrně hnulo. Tohle aspoň nelhal opravdu to chtěl ukončit.
***
Sobota ráno je uplakané, drobně prší. Skládají kufry do auta mlčky.
Radek vystupuje vstřícně: podá ruku, zkontroluje okna, koupí Lídě na benzínce její oblíbenou kávu. Je jí z toho jen hůř.
Na letišti, v čekárně, si sedne vedle ní. Děti fascinovaně koukají z velkých oken na letadla.
Víš, řekne tiše, také upřen k ranveji, včera jsem si vzpomněl na naši první dovolenou pod stanem u Lipna. Pamatuješ, jak nám v noci vítr málem odfoukl stan?
Lída se zasměje.
Pamatuju. Ty jsi do rána držel kolíky a já spala schovaná pod pláštěnkou.
Tehdy jsem si myslel, že nikdo na světě není lepší než ty. A pořád tomu věřím, Lído. Jen jsem se ztratil…
Ztratili jsme se oba, Radku, poprvé za týden se mu zadívá do očí.
Chytí ji za ruku. Tentokrát ji nevytáhne, ale také ji nestiskne zpět. Neví, co dál.
Asi mu nakonec odpustí. Už kvůli dětem. Rozvodem by trpěly nejvíc.
Ale než dojde na odpuštění, ještě mu dá pocítit, jaké to je přijít o důvěru. Aby ho napříště ani nenapadlo podívat se po jiné.
A že ta převýchova začne právě na téhle dovolenéLet letadla začne hučet, jejich prsty se teď už jemně dotýkají. Terezka si tiše přisune k mamince a zašeptá:
Budeme zase všichni spolu?
Lída pohladí dcerku po vlasech. Pohled jí sklouzne k Radkovi, který ji sleduje se směsicí strachu a naděje.
Budeme, sluníčko. Ale každý z nás se musí snažit víc než doteď, odpoví pomalu. Skloní se a políbí dcerku na čelo. Po očku sleduje, že Radek to slyšel i že tu naději dostává jen na zkoušku.
Letadlo zaburácí a jejich životy se odlepují od pevné půdy, míří neznámo kam. Lída pohlédne z okénka na šedivá oblaka a poprvé po dlouhé době necítí jen bolest.
Ne jistotu, ani klid ale alespoň možnost, že někde nad mraky by mohlo svítit slunce.
A jak mezi mračny prorazí světlo a letadlo se nakloní do nového směru, Lída pevně uchopí Radka za ruku. Tentokrát mu stiskne dlaň maličko, ale skutečně.
První krok je dávno nejtěžší. A v hloubi duše ví, že i na troskách se někdy dá postavit nový domov.
A možná, až zase slezou z letadla, už se budou nejen dívat ale opravdu vidět. Jeden druhého.
