NEUVĚŘITELNÝ ŽIVOT
Na svatbě kamarádky Evy jsme slavili celé dva dny veselo, nasyceně a samozřejmě nechyběla ani nějaká ta sklenička. Ženich byl fešák jak z filmu, samá elegance, svaly i šarm a ke všemu překvapivě skromný, až jsme to skoro nechápali. My všichni hosté jsme Vojtěcha tajně okukovali modré oči jako pomněnky, neskutečně husté dlouhé černé řasy, které by záviděla leckterá žena (proč to příroda dává chlapům, říkáme si?), výrazná brada, antický nos a sametová, mírně snědá kůže. K tomu skoro dva metry výšky a ramena jak ze slavné sochy. Nebýt toho, že Evu máme opravdu rádi, hašteřily bychom se o něj přímo u svatebního stolu. Vojta byl prostě neskutečně atraktivní, no.
Tys teda ulovila krasavce, Evo! začaly jsme na ni. Každá se zároveň snažila tvářit co nejnešťastněji pro případ, že by měl Vojta stejně krásné svobodné příbuzné.
Holky, kdepak, smála se Eva. Já si Vojtu zamilovala hlavně pro jeho prostotu. On je z vesnice od Kolína, vychovávala ho babička, zvládal celé hospodářství, je šikovnej, jak se patří. Poznali jsme se náhodou naši si koupili chalupu v jeho vesnici. Je hodný, vnímavý a spolehlivej. Co všechno obhospodařil, no to bych vám pověděla… S chlapy na vesnici si uměl poradit, opraví všechno možné. Přesvědčila jsem ho, ať jde žít do Prahy, dala to fušku spoustu nocí jsme o tom mluvili, smála se.
Vojta byl šikovný nejen v práci a v komunikaci s příbuznými, ale rychle dohnal i pražské zvyklosti během dvou let už poznal dobré víno i slivovici, orientoval se v parfémech, politice, kultuře, cestování, burze i sportu a zmizel mu ten táhlý kutnohorský přízvuk. Sedl za volant komfortního auta, které jim půjčil tchán, a získal taky vysoce placené místo právě díky svému tchánovi. Kdo jim dal byt, neřeknu, domyslete si sami…
Druhý rok manželství u Vojty propukla podivná slabost vášeň pro bílé ponožky. Po bytě i na návštěvy chodil zásadně v zářivě bílých ponožkách, dával je dokonce i do gumáků, nestyděl se bosky postávat na špinavé chodbě v paneláku.
Evin lásku k těmto bílým pokladům nesdílela, ale pokorně myla podlahu dvakrát denně a zásobila se bělidly. Od té doby se mu začalo říkat Ponožka.
Že má Vojta milenku, to se Eva dozvěděla v osmém měsíci těhotenství. A co víc milenka byla ve stejném jiném stavu. Ponožka byl během jednoho dne vyhozen z bytu, proklínán a oplakán. Pak přišla vleklá, lepkavá podzimní šed. Eva věčně ležela v obrovské posteli, civěla suchýma očima na strop a opakovala:
Plakat budu později. Teď by to miminku ublížilo.
Ležela jak Lenin v mauzoleu a my, její kamarádky, jsme kolem ní střídaly hlídky, abychom ji podpořily tichým spolubytím.
Chtělo se mi řvát, vytrhávat stránky z knihy života a ničit zradu. Jenže bylo třeba mlčet a čekat.
Na propuštění z porodnice jsme halekali, třásli balonky a prosili sestřičky o panáka čaje. Novopečený děda se činil nejvíc ze všech: už noc předem křídou pod okna Eviny pokoje napsal obrovské: Děkuju za vnoučka!, a když se pokusil zazpívat píseň, zastavila ho ostraha. Ta ho ovšem nevyhodila, naopak si ho za přiměřené ochutnání koňaku pozvala na povídání do kumbálu a byl pak klid.
V den propuštění byl děda svěží, rozjasněný a snad ještě šťastnější než Eva poplakal si dojetím, tak jak se patří. S námi plakaly i ostatní kamarádky, objímaly Evu, stydlivě nakukovaly do modré zavinovačky a vyhýbaly se komentářům na synka Ondru, kterému zřejmě zůstal tátův antický nos. Jen Eva ani teď neplakala:
Později. Co kdyby to mělo vliv na mléko?
Mlčela další dva měsíce, než se rozhodla navštívit Vojtu. Bez sirky a kyseliny, ale s obrovskou touhou křičet, vyčítat, plakat a pořádně ho seřvat. Za to, že jí rozbil svět, o který se s Ondrou opírala. Tušila, že jediný způsob, jak se vymanit ze slabosti, která ji poutá k posteli, je setkat se tváří v tvář s tím ničitelem svého štěstí.
A také se chtěla podívat do očí té nesoudné ženské, co spala s jejím mužem. Ty oči určitě budou drzé nejspíš i krásné. Do těch očí bude Evina slina. Klidně, a když bude třeba, i drápy.
Adresu té ženy zjistila Eva náhodou, když šla s kočárkem a místní babky jí u plotu poradily trasu i možnosti pomsty. Zastavila ji touha po křiku, ale nakonec šla dál.
A tak stála Eva před omšelým vchodem jednoho sídlištního domu v Praze a stačilo jen jít na páté patro, zazvonit, a nastal čas…
Když byla na prvním patře, napadlo ji, že s jejím štěstím tam nikdo doma nebude. Na druhém už si přála, aby doma opravdu nebyl nikdo. Na třetím zaslechla z pátého patra zoufalý dětský pláč.
Otevřela jí vyplašená a uplakaná holka. S jejím obrazem si Eva v hlavě nezvládala spojit žádnou osudovou svůdkyni, která by odloudila muže jejího srdce.
Zatímco Eva nechápavě pozorovala třesoucí se, usmrkanou asi čtyřicetikilovou rivalku, z hloubi bytu řvalo dítě.
Dobrý den, Evo. Vojta tu není, odešel před dvěma týdny. Kam šel, nevím, šeptla a sesula se na zem, kde dál plakala.
Evu přešla chuť na jakýkoliv skandál. Měla chuť jít utěšit to dítě a pak téhle ženě říct: Kdo si chce hrát, musí si umět i uklidit, kočičko! No, jasně, ještě tam musí dát “kočičko”. A pak pohled tak opovržlivý a vítězný, na což má Eva koneckonců právo.
Mimino bylo suché, tvář opuchlá a na čele žilka. Jediné, co chtělo, bylo najíst se. Kluk křičel hlady z posledních sil, zatímco jeho matka ležela na podlaze a naříkala.
Jak Eva pátrala v kuchyni po sunaru, lednička byla prázdná. Na stole našla lístek se zoufalou nedopsanou větou: Prosím v mé sm…
Holka na zemi vzlykala a Evě se svěřovala, jako by byly letité kamarádky, že nemá kam jít, protože musí do týdne vrátit podnájem, že už nemá mléko, Vojta zmizel a peněz nikdy moc nebylo. Mrzí ji to, stydí se, prosí za odpuštění. Klidně jí, Evu, může uhodit, prý si to zaslouží… A že malého kluka pojmenovala Marek, pro případ, že by si to Eva někdy chtěla zapamatovat. Marek je o devět dní starší než Ondra.
Eva spěchala domů, Ondra bude mít za dvacet minut určitě hlad. Utíkat nebylo jednoduché dvě obří tašky od Kláry táhly ruce, samotná Klára běžela vedle ní a vedla spícího Marka. Eva přemýšlela, kam doma umístit ještě dvě postele.
Za tři roky jsme byli na svatbě Kláry, za čtyři na Evině. Evin muž bílé ponožky nemůže vystát, protože věří, že život má být co nejbarevnější, a ženu, syna i dvě dcery miluje. Klára je maminkou čtyř kluků a její manžel stále věří, že se ještě jednou narodí i holčičkaObě rodiny, kdysi rozervané a znepřátelené, spolu dnes sedávají na zahradě. Děti běhají kolem stolů, zamotané do sebe jako klubko náhodných příběhů, které už dávno není nutné rozplétat. Klára i Eva občas zahlédnou v očích těch druhých smutek, co zůstává jako šrám, ale už ví, že nejsou proti sobě že jsou spolu.
A když je letní večer dlouhý, sedí v houpačce na verandě, vyprávějí staré historky o svatbách, smutných podzimech i o tom, jak je možné narazit dno a vykopat si z něj schody až na slunce.
Toho večera, kdy Ondra s Markem přinesou dvě natrhané pampelišky, Eva se jen tiše usměje a zavře oči. Vzpomene si na všechno, co bolelo, a cítí úlevu, že plakala až později přesně tehdy, kdy už mohla, aniž by tím něco ztratila.
A pod hvězdami, ve společnosti těch, kdo zůstali, už dávno ví: život sice není spravedlivý, ale může být neuvěřitelný.
