Všechny si pozvu k sobě domů

Všechny si přivedu k sobě
Lenka Jarníková odložila tablet a chytila po telefonu:
Babičko, jak se máš? Jak se cítíš? Dobře? A děda? No, když smaží brambory, všechno je v pořádku. Práci mám dneska hotovou, vyzvednu Dana z kroužku, zajedeme do obchodu a za chvilku jsme doma.
Pak Lenka vytočila další číslo:
Jaroslav, ahoj, už jedete s Eliškou? Skvěle! Děda smaží brambory, budeme večeřet společně.
Lenka vstala, vše nutné si poskládala do kabelky. Křikla na kolegy:
Mějte se, já už běžím, zítra ahoj!
Čau, Lenko, pěkný večer!
Rychle se pod stolem přezula z lodiček do pohodlnějších bot, hodila na sebe kabát a letmo pohlédla do stmívajícího se okna. Byl teplý podzimní večer. Světýlka lamp přívětivě poblikávala, lidé spěchali domů po dlouhém dni v Praze. Lenka se na sebe usmála v odrazu skla v okně že by ona někdy žila takový obyčejný, normální život, to by ji dřív nenapadlo. Že bude mít rodinu, že se večer bude těšit, že domů spěchá tam, kde ji čekají. Nedávno byla přesvědčena, že to se jí nestane nikdy.
Ano, její rodina je zvláštní, ale mají se nesmírně rádi.
Lenka byla hned po narození v nemocnici opuštěná matka o ní nevěděla, otce nezapsali. Dali jí jméno i příjmení cizí lidé, Jarníková, protože se narodila na jaře. Proč Lenka, to netušil nikdo. Vždycky se kamarádila s kluky. Její nejlepší kamarád se jmenoval Jarek, byl o rok starší. Taky Jarník, stejně sám jako ona. Lenka byla vždycky pilná, šikovná, tichá. Hrozně si přála, aby si ji někdo vzal domů. O tom, jak děti doma vyrůstaly, věděla leda z českých filmů. Snad byla drobounká, kostnatá, možná nemotorná a pro nikoho nebyla ta pravá. Nebo prostě smolařka. Jediné, co jí zbylo, byl kamarád Jarek když jeho adoptovali, Lenka proplakala celou noc. Nebylo to závistí, jen ztratila přítele.
Díval se skrz okuláry na ni:
Lenko, mám zůstat? Ještě to můžu odmítnout!
Neblázni, Jarku! Každý máme svůj osud. Jeď, já to zvládnu.
Najdu tě! Slibuju! ale Lenka se jen smála stejně už na tom nezáleželo!
Dokončila školu, nastoupila na stavební průmyslovku, bydlela v Ústí v internátu. Po škole jí město přidělilo garsonku, jako sirotkovi. Byla na konci města, ale to jí nevadilo. Nastoupila do projektového ateliéru v Brně. Skutečný dospělý život začal. Kamarádek v práci měla hodně, ale rodinu si ještě pořizovat nechtěla tak si slíbila. Měla jediný sen: velký dům, manžel láskyplný, dvě nebo tři rozesmáté děti. Aby na ni vykřikly maminka, tatínek! teplá, kouzelná slova. Otevře dveře, a děti: Mami, tati, už jste tu! Když si to představila, bylo jí u srdce neuvěřitelně.
Jednou, když se vracela k domu, najednou dveře vyletěly, kluk vylítl ven, skoro ji povalil, v rukou tučná plátěná kabelka. Lenka vešla do vchodu, na schodech leží stařenka:
Důchod kabelka… Srazil mě Kde mám brýle, nic nevidím!
Lenka vystřelila z budovy, ale kluk byl dávno pryč. Pomohla babičce vstát, naštěstí nebylo zle.
Jak to mohl udělat? vzlykala.
Lenka ji doprovodila k ní do bytu děda nemocný na lůžku, nemůže vstát. Začala chodit na návštěvy, nosila jim nákup důchod zmizel. Ohlásili to, ale toho kluka nenašli, i když si ho Lenka zapamatovala. Kabelku s doklady našli za pár dní poblíž domu i to bylo štěstí.
Stavovala se u babičky Táni často. Zavolali doktorovi k dědovi, trochu se vzpamatoval. Zprvu smutní, teď celý rozkvetli. Začali Lence říkat vnučko, zvali ji k sobě, nikoho z rodiny neměli.
Jednou v tramvaji se Lenka seznámila s klukem. Všimla si, že ji někdo pozoruje a usmívá se:
Slečno, vy mi jste povědomá, neviděli jsme se někde?
Lenka se zasmála, asi ne. Byl sympatický; od zastávky domů jí stihl všechno prozradit. Jmenuje se Hynek, bydlí s matkou, pracuje jako montér v elektrárně. Měl pocit, že se už znají.
Hynek začal Lence chodit naproti, doprovázel ji domů. Jednou ho pozvala dál, uvařila mu čaj, nabídla rohlíky se sýrem. Náhle se rozpovídala o dětství v ústavu. Hynek na ni zíral, jakoby něco skrýval, chtěl něco říct, ale nedokázal. Možná jí bylo líto, možná měl strach. Lence byl Hynek sympatický, ale něco ji znervózňovalo.
Příště přišel opět nečekaně. Lenka vařila čaj a Hynek ji zezadu objal, mačkal ji, ona šeptá:
Hynku, nespěchejme.
Ale on ji začal pevně tisknout, pak… Lenka vykřikla. Hynek zlostně:
Myslíš si, že jsem tě nepoznal? Pomohla jsi jim, věděl jsem, že jsi z děcáku! Viděl jsem tvůj obrázek na fotomontáži, měl jsem co dělat, abych z toho vyvázl. Drž jazyk za zuby, jinak bude hůř.
Lenka na policii nešla, bála se rozruchu. Za měsíc skončila rovnou z práce v nemocnici mimoděložní, šlo o život, děti už možná nikdy mít nebude.
Babička Táňa se o ni starala jako o vlastní, šeptala jí útěchu, vařila bylinkové čaje. Lenka po návratu z nemocnice byla jako bez života, jak dál? Jednoho dne ji nohy samy zanesly do kláštera v Želivi. Pozdní podzim, nebe modré, kupole zvonice zlatavé, zvonění v oparu stoupá vzhůru. Jeřábi na zahradě sbírají poslední listí, podzim
Jarníková, Lenka? ozvalo se za ní.
Otočila se jeden z klášterních pracovníků se k ní rozběhl a radostně usmívá:
Lenko, hledal jsem tě!
Jarku? poznala chlapce.
Objali se, Lenka se rozplakala. Jarek jí utíral slzy:
Pojď do refektáře. Dneska máme výbornou kaši, koláče a teplý čaj, pak si popovídáme.
Lenka ani neví jak, ale Jarkovi řekla úplně vše, a on jí taky jak ho adoptovali, jak ho otčím bil za každou hloupost, jak z domova utekl, zlomil si nohu a dlouho žil na ulici. V klášteře teď slouží a duše se mu vrací.
Cestou domů v Praze přemýšlela, jaké štěstí jí to potkalo po setkání s Jarkem. Nechtělo se jí ani vracet, zůstala pár dnů v klášteře, než společně rozhodli, co dál.
Babička Táňa s dědou Andrejem už dlouho Lence navrhovali, že jí přepíšou jejich byt. Ale Lenka s Jaroslavem vymysleli ještě lepší plán.
Babička Táňa s dědou Andrejem byli štěstím bez sebe: budou žít společně, někdo o ně stojí i na stará kolena!
Lenka s Jaroslavem Jarníkovými jsou už pět let manželé, přestěhovali se do rodinného domu u Plzně. V prostorném bytě má každý své místo. Táňa i Andrej se tu cítí skutečně doma, jsou hlavou rodiny, protože teď nejsou sami. A před dvěma lety se splnil Lence sen adoptovali dvě děti, Dana a Elišku, přímo z toho ústavu, kde sami vyrůstali.
Jarku, vzpomínáš, jak jsme čekali, že si nás někdo vybere a budeme mít svůj domov? poletovala šťastně Lenka. Podívej na jejich oči a pojďme si slíbit, že jim budeme rodiči, o kterých jsme snili.
A teď už jen:
Mami, kde je táta? Babičko, pojď se podívat, co jsme s dědou postavili!
Lenka už nechce vzpomínat na špatné. Jednou jí ale Táňa pošeptala, že jejich útočníka prý konečně chytili při dalším průšvihu a zavřeli, zřejmě na dlouho.
Ať každý dostane, co si zaslouží. Tady, i na věčnosti.