Ondřej nepoznává svou manželku, nechápe, co se s ní děje. Lenka vždy doma uklízela, vařila, žehlila, ale teď najednou přestala všechno dělat. Ondřej se jí opatrně zeptá, co se děje. Lenka jen odpoví:
Tolik let se o vás starám, nemůžu si aspoň trochu odpočinout?
Ondřej začne mít podezření, že si Lenka někoho našla, a rozhodne se prohledat její věci. A právě v Lence v kabelce zahlédne podivný dopis.
Ondřej je zmatený co se to s jeho ženou děje, vůbec jí nerozumí. Jsou spolu už sedmnáct let a celou tu dobu na sobě podobné změny nikdy nepozoroval. Lenka byla vždycky laskavá, chápavá, nikdy nerýpala a nic neskrývala proto si ji kdysi zamiloval. K snídani vždy připravila ovesnou kaši nebo vejce, po práci letěla domů a hned se vrhla na přípravu večeře. V neděli vždy pečlivě žehlila patnáct košil pro něj a pro jejich dva syny. Pravda, kluci si vystačili většinou se dvěma třemi košilemi týdně, stejnou pečlivost jako Ondřej se jim vštípit nikdy úplně nepovedlo.
Teď už druhý týden na stole ráno jen vločky nebo chleby, a to ještě s poznámkou, že si je mají udělat sami. K večeři byl v nejlepším případě zbytek od oběda, někdy jen lístek: Přijdu až po deváté, udělejte si knedlíky.
První dny to Ondřej házel na konferenci, kterou pořádal Lencin ústav, jenže konference už skončila a běžný život se nevrátil.
Nejprve se Ondřej opatrně ptá, co se děje, Lenka reaguje:
Nemůžu mít taky svůj život? Starám se o vás tolik let, můžu si aspoň trochu odpočinout!
Jasně že můžeš, proč by ne, odpoví Ondřej.
Chtěl se zeptat, jak dlouho to trochu potrvá, ale neodhodlal se. Čas míjí a Lenka bývá večer pryč kino, divadlo, výstavy Ondřejovi začíná vadit, že v její skříni přibyly odvážnější šaty a ráno místo snídaně si Lenka líčí řasy a rty. Začínají ho hlodat černé myšlenky má Lenka milence?
Stydí se za tyto úvahy, ale napětí je moc silné a Ondřej nevydrží. Začne ji sledovat, prohledává její mobil, kartičku s výdaji, a nakonec i kabelku. Ve vnitřní kapse najde ošoupaný, vyšisovaný dopis, zřetelně mnohokrát čtený. Je to zjevně zamilovaný dopis, slova z něj by napsal jedině někdo jemu velmi blízký. Lenko, tak moc se mi stýská, nedokážu najít slova, která by vystihla, jak těžce čekám na naše setkání. Všude slyším tvůj hlas, hledám tvůj úsměv a nenacházím ho
Tohle Ondřej četl nerad. Dopis je ošuntělý, vztah trvá dlouho, což je pro něj nejhorší jedno slabé poblouznění by ještě unesl, ale tohle Je možná jejich celý vztah lež?
Tři dny Ondřej mlčí, ponořen do chmurných myšlenek kolikrát se on mohl nechat zlákat, ale neudělal to Třetí den už nevydrží.
Vím všechno, ozve se sklesle.
Co všechno? překvapeně se ptá Lenka.
Lenčin hlas je klidný, jen trochu udivený. Ondřej tomu ale nemůže věřit četl přece ten dopis. Nemůže se mýlit.
Máš někoho, nezeptá se, spíš konstatuje.
Lenka se rozesměje:
Co to povídáš, Ondřeji? To snad nemyslíš vážně.
Kdyby se přiznala a rozplakala, bylo by mu snad i líp, ale takhle
Já ten dopis četl! vypálí Ondřej. Za koho mě máš, taková slova se jen tak nepíšou: nemůžu se dočkat dne, kdy zas budeme spolu, našim duším bylo souzeno jít spolu až do konce světa… Fuj, odfrkne si.
Lenka se znovu rozesměje, což se Ondřejovi vůbec nelíbí.
Fakt? Opravdu myslíš vážně? zeptá se.
A ty?
Dívá se na ni přísně, sotva dýchá.
Takže jsi mi lezl do kabelky?
Ano.
A četl jsi dopis?
Ano.
A nepoznáváš, že jsi ho psal ty sám?
Cože? Nechce uvěřit.
Tenhle dopis jsi mi poslal ty! Když jsi byl na montáži a já doma jen s Tomášem. Vzpomínáš?
Myslíš, že bych nepoznal svůj rukopis? A nikdy bych nic takového nenapsal!
Lenka si povzdechne, vezme stoličku, vytáhne z horní skříně krabici. Položí ji na postel, hledá chvíli a vytáhne obálku, podává ji Ondřejovi.
Tady. Tehdy jsi měl zlomené pravé zápěstí, psal jsi mi levou.
Ondřej čte adresu a jméno odesílatele opravdu je to své, jiné město, písmo nepoznává. Že by tehdy už matně vzpomíná na tu nehodu na stavbě
A proč ten dopis pořád nosíš u sebe? zamumlá naštvaně.
Doporučila mi to psycholožka, odpoví Lenka klidně.
Psycholožka?
Ano. Víš, Ondřeji, já jsem už unavená. Celý život jsem služka pro vás tři chlapy. Vlastní život nemám od doby, co se narodil Tomáš. Ani poděkování od vás moc často neslyším. Kytky dostávám na osmého března, slova lásky už jsem zapomněla, jak znějí. A přitom jsem žena, ještě dost mladá. Přiznávám, začala jsem myslet na to, že bych se rozvedla. Jenže máme dobrou rodinu, toho si vážím. Tak jsem šla za odborníkem. Dává mi rady a já dělám, co říká
To Ondřeje zaskočí. Rozvod? Ona by od něj odešla?
A pomáhají ti vůbec její rady? zeptá se.
Někdy ano, usměje se Lenka.
A k čemu jsou ty dopisy?
Abych nezapomněla, že jsme se kdysi milovali.
Ondřej jen přikývne. Potřebuje čas. Odejde na balkon. O tomhle už spolu nemluví.
***
Ráno, když Lenka vstane, je v bytě neobvyklý hluk a celé to voní po vanilce. Nechápe, co se děje, dokud nevkročí do kuchyně.
Starší syn smaží vajíčka. Mladší rozkládá po talířích tvarohové lívanečky. Na stole je její oblíbená kytice.
Co to má znamenat? diví se.
Dobré ráno, mami, řekne mladší. Chceš čaj nebo kávu?
Lenka nemůže uvěřit svým očím ani uším.
Kávu, odpoví.
A chceš vajíčka nebo lívanečky?
Lívanečky
Manžela nikde nevidí, ale je jí jasné, že v tom má prsty on. Když dojídá první lívaneček, objeví se Ondřej. Podá jí složený papír.
Dobré ráno, lásko!
Co to je? ptá se.
Nový dopis, usměje se Ondřej. Jestli to opravdu pomůže
Lenka se usměje zpět a od té chvíle bylo všechno lepší. Ne, snídaně jí nechystali každý den, zázraky se nedějí, ale někdy ano. A teď už Lenka na filmy nechodí sama Ondřej jí dělá rád společnost. Jejich manželství bylo zachráněné.
