POSLEDNÍ PAPRSKŮ SLUNCE
Na primářku interního oddělení si v nemocnici ukazovali prstem úplně všichni: pánové mrkali zvědavě, dámy po ní koukaly s notnou dávkou závisti. Štíhlá, černooká a vždy perfektně upravená v bílém plášti, co jí padl jak ulitý. Své vlasy si svinula dozadu do pevného drdolu, naškrobená čepička jí přidávala na vzrůstu. Jestli to byly ty podpatky, nebo její lehký krok, kdo ví každopádně se její klapání nikdy nepletlo mezi nervy osazenstva špitálu. Vypadala tak na pětačtyřicet, ale kolik jí doopravdy je, to nevěděl nikdo. Přísné a nekompromisní Renaty Novotné se malinko obávali i její podřízení, i pacienti.
Ti kolegové i pacienti-maskulini zkoušeli leccos: sem tam květinu, občas bonboniéru, sem tam nesmělé pozvání na kafe ale jeden její ledový pohled jim auru zavelel směr zpátky na pozici. Drbů o ní kolovala spousta: jedni říkali, že poznala nešťastnou lásku, druzí soudili, že jí manžel zahynul kdoví kde, ve válce, nebo se utopil v Lipně. Dítě, že jí zemřelo Pravdu nevěděl nikdo, jazyků bylo habaděj.
Jedno však bylo jasné žila sama. Nepouštěla si nikdo k tělu, s nikým se moc nekamarádila. Přitom nebyla zlá, hysterická už vůbec ne.
Ona sama upřímně v mládí šíleně milovala kamaráda ze studií, fešáka Igora Novotného. Taková ta velká láska, že člověk nemůže dýchat. Ale Igor, miláček všech dam, její oddanost spíš děsila. Odešel za jinou. Od té doby Renata nikoho dalšího do svého srdce nepustila. Třeba ho milovala dodnes? Nebo už jen nechtěla riskovat další podraz.
Zastavila se u sesterny: Veroniko, prosím, přineste mi kartu Tolara z pátky. Připravím výstup na zítra. Vzala složku na hruď a mizela do své kanceláře.
No chlap se uzdravil. Teď záleží na tom, jestli jeho organismus a motivace vydrží, nebo ho uvidíme za měsíc zas, pomyslela si, zatímco ťukala do systému standardní propouštěcí zprávu. Během poslední půlhodiny směny…
Zamkla kancelář a skoro by přehlédla ženu na konci chodby, co šeptala do mobilu otočená k oknu: Ne, neumřel. Doslova vstal z mrtvých. Nezlob se. Říkala jsem mu… No jo… Myslíš, že nic netušil? Večer si to povíme. Zabouchla mobil, zmizela po schodech jakoby potají.
Renata Novotná pak otevřela pátou pokoj. Dva pacienti byli někde v luftu, možná na cigáru tentokrát mlčela. Zpozorovala muže u okna se staženými rameny.
Pane Tolare, zítra…, začala, ale on se k ní otočil s pohledem tak zuboženým, že zmlkla.
Mohl bych tu ještě zůstat? Nemám… nemám kam jít, polkl slova sotva slyšitelně.
Jeho místo už je obsazené, vmísil se ze svého rohu starší pán. Manželka přivedla domů jiného, řekla to narovinu: ‘Konec pohádky, patřím jinému.’ A Sanymu ukázala dveře, nohou. Omlouvám se za upřímnost.
Je to pravda? zašeptala Renata.
Teď jí to docvaklo. Co říkala ta žena u okna do telefonu? Čekala, že její manžel umr… A on si dovolil zůstat naživu.
Tolar chlap jako hora, něco přes padesát, vlasy už pěkně šedé, pohled smutný, koukal do okna. Venku končil duben, stromy už měly pupeny a slíbovaly zelení ale z šedých těžkých mraků mohla klidně spadnout i vločka.
Vážně nemáte kam? Rodina? Děti? zkusila to mileji.
Vlastní životy mají. Pár dnů by mě snesli, ale pak? V tomhle věku žít po cizích? Věděl jsem, že někoho má… Doufal jsem, že se to zlepší.
Pár dnů vám stejně nepomůže a lůžko potřebujeme, snad pochopíte… Ale, víte co mám chalupu na Vysočině, asi osmdesát kilometrů odtud. Dům je to bytelnej, cesta taky dobrá. Nikdo tam dlouho nebyl, práce tam je dost, klíče vám přinesu zítra a vysvětlím cestu, rozhodla se a nepřipustila diskusi, rázně odešla.
No teda! vydechl pacient z koutku. Je přísná, ale v jádru člověk. Neodmítej to, Tolare. Tvoje kočka za to nestála!
Odkvetla už a opadala střemcha, přišlo konečně teplo a slunce. V neděli ráno Renata sedla do Škody a vyrazila navštívit Tolara na chalupě.
Byla překvapená proměnou stavení: okna natřené jasně modrou, střecha spravená, na zápraží nová schůdek místo zlomeného. Zastavila u vrat. Do toho vyšel Tolar v tričku, džínách, bosky. Z vyčerpaného, bledého muže nezbylo nic, ramena narostlá, opálený obličej, svaly na pažích. Vypadal až nestoudně spokojeně.
Tak co, nejsou na vás zdejší zlí? provokovala mile Renata, vyklouzla z auta a opřela se o dveře.
Ne, tady nikdo není zlý. Tři staré babky jsou šťastné, že tu mají dalšího souseda. Ostatní chalupáři mě neřeší, zasmál se překvapeně.
Vidím, že kyslík z Vysočiny vám svědčí. A práce?
Práce? K smíchu. Po vojně jsem zjistil, že umím hlavně sekýrovat mladé, tak jsem dělal v ochrance. Penzi mám zlatou. Mávnul rukou, poněkud trapně.
Tak ukažte, jak jste si to tu zařídil, zatvářila se, že je kontrolorka a šla za ním.
Uvnitř: na podlaze babiččiny tkalounové koberce, na oknech dvě muškáty v květináčích, staré hodiny klapou, světlo sází na koberce ornamenty.
Ty muškáty mám od paní Valentiny z konce vsi… s nimi je tu domácký, omlouval se, když si Renata všimla květin.
A co tady tak voní? zvědavě otočila hlavu.
Dělal jsem zelňačku v kamnech, brambory k tomu. Nedáte si? Trochu jsem se do toho zamotal, nikdy jsem v chalupě nebydlel všechno buď syrové, nebo zuhelnatělé ale sousedky mě naučily, šermoval už z kuchyně naběračkou Tolar.
Renata chtěla zvednout ruce, protáhnout se a vychutnat domácí pohodu, vůně dětství, vzpomínky na babičku… Tak dlouho tu nebyla od mámina pohřbu. Prodat chalupu znamenalo prodávat vzpomínky. Zůstala tu po prarodičích, později v ní trávívala léta matka, jen zimy byla ve městě. Teď nezbyl nikdo.
Vzpomněla si na plné auto zavařenin, okurek, marmelád, houby A v zimě se doma vzpomínalo na vesnici. Tak dávno.
Jak dlouho tu vlastně můžu být? vytrhl její myšlenky Tolar. Nemusíte se bát říct pravdu.
Bydlete jak chcete. Já tu nebyla deset let a neplánuji se stěhovat. Maximálně vás občas navštívím, líbí se mi, že je tu zase jako za maminky teplíčko, útulno a voňavo. Práce okolo domu a zahrady mě… teda, neláká, omlouvala se a Tolar jen mlčky kývl.
Aha, nutno připomenout: přivezla jsem vám zásoby. Odběhla k autu.
Tolar si oddechl. Prvně ji viděl bez bílého pláště a čepičky v lehkých šatech vypadala mladší, pár pramínků vlasů uprchlo z pevného drdolu a byla jednodušší, milejší. Zahlédl své dlaně s puchýři od vesnické dřiny a málem si připadal starý.
Renata odjížděla na kraji soumraku, v domě zůstal jen neuchopitelný, jemný závan její vůně. Cokoliv Tolar chytil měl pocit, že to voní po ní. Srdce mu bušilo, dlouho nezažil podobné brnění. Kdyby nebýt všeho toho, co bylo… Byl by málem své bývalé ženě za ten vyhazov vděčný.
Té noci moc nespal.
Renata přijela znovu za dva měsíce. Přivezla zásoby, novou udici a Tolar ji s hrdostí provedl kolem nově opraveného plotu, povídal, že už za ním chodí i z vedlejší vsi starší dámy výměnou za drobné opravy mu platí mlékem, smetanou, vejci…
Chalupa působila důstojně, málem jako vypnuta hrudníkem za všechny ty nové pořádkové kliky a modrý nátěr, že má zas opravdového pána.
Na zimu vám nasolím okurečky, nebojte, machroval Tolar a Renata ocenila, že se mu ztratil břich, je šlachovatý, spokojený… trochu se začervenala.
Slunce zabarvilo krajinu do pomerančova.
Jen chvilku, vpadl Tolar ven.
Renata prošla domem. Už tu byly cizí věci, vůně. Když se dlouho nevracel, vyšla hledat: nakonec ho našla v zahradě, opřeného o plot, seděl na zemi.
Tolare! přiběhla, klekla. Vyškrábala tep, utíkala ke koši v autě pro lékárničku, uprostřed zpátečky jí došlo, že chce vodu a zas pelášila dovnitř. Rukávy lehkých šatů za ní poletovaly jak kytky za vánku. Injekce by neškodila, blesklo jí hlavou, a už je zpět. Tabletku do pusy, sklenici k ústům.
Za čtvrt hodiny už Tolar vstal, Renata jej dovedla do světnice.
Slunce mě zmohlo, chtěl jsem natrhat okurky na cestu… Zůstaň, prosím, přešel do tykání nesměle.
Váhala. On zabořil čelo do jejího pasu a zasténal.
Štěstí, to je taková potvora. Hledáš ho, přehlížíš, bojíš se, zvykneš si být sám, připadáš si chráněný před všemi těmi zradami a prohrami a najednou se vaše cesty protnou s někým jiným a jdete spolu. A láska? Ta má taky tisíc podob: v mládí je jako požár. Ve zralosti klidná, útulná a milá, jak poslední paprsky slunce za dubovou álejí…