Vychovávala mě babička, ale teď moji rodiče rozhodli, že bych jim měla platit výživné.
Já a moje rodina bydlíme v různých městech Česka. Neviděla jsem je přes dvacet let. Oba jsou umělci, táta maluje a máma zpívá v nějakém zapadlém smíšeném sboru, už odjakživa kočovali jako dvě vlaštovky bez hnízda. Když mi bylo pět, nastěhovala jsem se k babičce. Ta asi chtěla zkusit, jestli jí bude život s malou holkou příjemnější, jenže rychle zjistila, že se bude muset přesunout k příbuzným, protože dítě sama nezvládne.
Zpočátku naši přijížděli na velké návštěvy dvakrát, někdy dokonce třikrát ročně, což byl v naší rodině skoro rekord. Jenže časem bylo návštěv čím dál míň, až nakonec přestaly úplně. V jednu chvíli jsem na ně přestala i myslet; kontakt mezi námi prostě zmizel do ztracena. Když jsem pak nastoupila na stomatologii, během třetího ročníku jsem se i vdala.
Teď společně s manželem provozujeme vlastní stomatologickou kliniku (na Smíchově, protože zuby mají budoucnost) a vyděláváme slušné peníze, na české poměry dokonce nadprůměrné. Před rokem se mi z ničeho nic ozvali moji rodiče. Začali volat přímo do ordinace, protože vlastně neměli ani moje číslo. Rozhovory s nimi probíhaly asi tak, že si stěžovali na svět, vesmír i na to, že jim z benzínky zase zdražili bagetu.
Poslouchala jsem jejich nářky trpělivě a občas jsem jim připomněla, že si tenhle kočovný život zvolili sami včetně toho, že předali svou jedinou dceru babičce. Tu a tam sice poslali babičce pár korun no, spíš padesátikorunu na známku do Prahy ale v zásadě jsme s babičkou dlouhá léta žily jen z jejího důchodu. A to mi babička opakovala pořád dokola jako starý rozbíjený kolovrátek. Naučila jsem se všechno počítat, každou tatranku na vánoce.
Abych měla na svačiny a bundu do školy, makala jsem v nemocnici na nočních směnách. Doteď mám pocit, že mám svůj život vybudovaný vlastníma rukama a rodiče mají zas ten svůj. Každý si šel svou cestou.
Jenže když naši poznali, že z mojí strany pomoc nehrozí, začali mi vyhrožovat, že mě zažalují o výživné na rodiče. Od té chvíle už ve mně fakt něco prasklo. Kdybych předtím ještě váhala a přemýšlela, že jim pošlu občas nějakou tu pětistovku, teď už opravdu nemám zájem. Jak to vidíte vy? Měla bych jim opravdu pomáhat, nebo je nechat a žít si svůj západočeský sen bez nich?