12. září 2023
Dnes jsem se vrátila z návštěvy u rodičů do Brna o tři dny dříve, než jsem původně slíbila. Chtěla jsem Lukáše překvapit, přivezu plnou tašku dobrot z jižní Moravy, má rád mamčino švestkové povidla i domácí uzené. Autobus jsem na konci snad hypnotizovala, jak jsem se těšila domů. Dlouhé tři týdny bez Lukáše byly nekonečné, a teď už mě od něj dělilo jen deset minut chůze.
Jenže tašku povidel, uzeného, jablek i dvou lahví burčáku už jsem sotva unesla, promiň mami, ještě že žiju na Vršovicích, a ne na sídlišti v desátém patře bez výtahu. Bolest v zádech se ozývala hned, sotva jsem tašky položila na podloubí před naším domem. Šestý měsíc těhotenství, bříško jako meloun, záda v jednom ohni a ještě to neskutečné těšení na teplé objetí, které jak jsem doufala mi hned na schodech do předsíne Lukáš dá.
Neměla jsem sílu zvednout nákup ani o krok víc. V ruce mi zbýval akorát mobil.
Luky, ahoj, to jsem já, šeptám do telefonu, sotva zvedl hovor.
Klárko? Co je? Děje se něco?
Nic, jen jsem už doma. Jsem dole před domem na lavičce, přijdeš mi pomoct s taškami? Jsou těžké jak pytel brambor, mamka přehnala hostinnost.
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Uhrančivé, dlouhé ticho
Ty jsi už doma? Teď? To jsi přijela dřív? Měli jsme být domluvení na pátek!
Chtěla jsem tě překvapit, Luky. Hrozně jsem tě postrádala.
Jejda No, ale doma je teď prázdná lednice. Všechno jsem včera dojedl. Hele, skočil(a) bys mi ještě do Alberta? Za rohem, víš, kde je. Koupila bys nějaké maso, klidně hovězí. Vzal jsem si volno, chci ti udělat pořádný oběd, přivítat tě po česku, že jsi doma
Lukášku, měla jsem co dělat, abych nebrečela vždyť já táhnu dva obrovské nákupy, břicho tahá dolů, záda nemůžu narovnat a ty mě ještě posíláš na další nákup?
Ale to bude hned! Koupíš jen maso, čerstvé brambory, kdyžtak poprosíš někoho o pomoc. Já zatím všechno připravím. Nezlob se, fakt tě chci překvapit, všechno bude perfektní!
Zírala jsem na přetížené ruce, na skvrny od popruhů od tašek. V tu chvíli mě píchlo v pravé kyčli. Co je mi po překvapení, já chci domů ale přiměla jsem se, zvedla se z lavičky a šourala do Alberta pár kroků od domu.
V obchodě si mě paní za kasou prohlížela soucitně: Mladá paní, pomoci vám? Měla jsem chuť jí říct, že pomoci bych potřebovala hlavně doma. Kilo hovězího, deset kilo brambor v síťce ruce jsem necítila, jen píchání v zádech. Lukáš volá znova.
Koupilas? Tak pojď hned domů, ale nechoď ještě nahoru! Počkej chvíli na lavičce, nějaké překvapení připravuju, potřebuju ještě deset minut a pak tě pustím dovnitř.
Do schodů s břichem, těžkými taškami a bolestí v nohách jsem nešla. Sedla jsem na mokrou lavičku před vchodem. Minulo dvacet minut, třicet. Trpělivé čekání vystřídalo rozmrzelé zoufalství.
Dveře konečně vrzly, Lukáš vyběhl s tričkem naruby, zpocený, vyčerpaný, ale s úsměvem od ucha k uchu:
Tak pojď! Ať ti ukážu překvápko.
Na chodbě byl silný zápach Sava smíšený s osvěžovačem Mořský vánek. Byt jsem málem nepoznala vše uklizené, vysmýčené, nad prostěradlem ještě kapky z mopu, podlaha mokrá. Moje sošky srovnané vedle sebe, prach nikde.
No? Co říkáš? Takhle čisto nebývá!
Otočila jsem se k Lukášovi a slzy mě pálily za očima.
Tak kvůli tomuhle jsi ani neseběhl dolů? Kvůli mému překvapení? Vždyť už nemůžu, nosím dítě, táhnu nákupy Potřebovala jsem, abys mě jen objal, pomohl, měl radost, že jsem doma!
Ale vždyť já se snažil! Hádáš na mě, že chci pro tebe čisto? Ty mě nikdy nepochválíš, v den svatby tu nebyl takový pořádek jako dnes!
K čemu je mi taková čistota? Mám nateklé nohy, zmrzlá záda, koupila jsem ti maso, protože jsi mě o to poprosil jako první! Nedokázal ses zvednout, když jsem přijela.
Nic ti není dost, akorát myslíš na svoje břicho a bolest! A já tu od rána nespal, abych připravil překvápko Mám to celé dělat znova?
Myšlenky ve mně vířily jako blázni na pouťovém kolotoči. Tolik jsem se těšila, že mě Lukáš přivítá, místo toho tu teď brečím v předsíni. Malý se ve mně taky mrskl, jako by cítil, co se děje.
Odpoledne mě Lukáš nechal samotnou v kuchyni, pak hádka pokračovala. Ne, s takovým přístupem už nechci dál žít. Večer jsem si zabalila to nejnutnější, oblékla bundu a vyšla zpátky na autobus. Tentokrát směr domov mých rodičů.
Celá rodina mě přemlouvala, ať to ještě zkusím, že s Lukášem bude líp. I on mi hned druhý den psal dlouhou esemesku, nabízel smíření. Ale já vím, že už nemám sílu, abych mu vysvětlovala, co žena od svého muže potřebuje. Už nikdy nepostavím svůj pocit bezpečí pod úroveň čistého bytu. Raději budu zas doma, v útulných Tečovicích, kde mě někdo obejme a řekne: Kláro, rádi tě máme, pojď si odpočinout.A tak jsem ležela na staré pohovce v dětském pokoji, pod dekou vonící po aviváži, s dlaní položenou na břiše. Z kuchyně sem doléhaly známé zvuky a občas táta zašeptal něco vtipného pro mámu, aby mě rozesmál, jako když mi bylo dvanáct a svět byl jednoduchý.
Venku padalo švestkové listí a někde v domě bylo cítit pečené jablko. Můj malý v břiše se uklidnil, prsty mé mamky mi jemně hladily vlasy. V tu chvíli jsem pochopila, že domov není místo, kde je naklizeno, ale kde se můžeš zpomalit a být slabá. Kde tě nikdo neposílá do obchodu, když nemůžeš dál.
Nad hlavou mi tiše zavrzala postelová prkna a já věděla, že teď, i když vůbec netuším, jaký bude zítřek, jsem v bezpečí. Protože někde začíná nový příběh, maličký a teplý, ve kterém je už od začátku dost místa pro lásku.