Promiň mi to, synáčku. Hele, tohle je příběh jedný problémový rodiny, jak se u nás říká. Mamka vychovává kluka sama, s manželem se rozvedli ještě dřív, než mu bylo rok. A teď už je Filipovi čtrnáct, jí je třicet čtyři a pracuje jako účetní v malý organizaci v Brně.
Poslední rok byl vážně peklo. Do pátý třídy se Filip učil fakt dobře, ale pak přišly trojky. A pak to šlo jenom z kopce. Jediný, co si přála, bylo, aby Filip aspoň dokončil základku a vyučil se něčím.
Pořád ji volali do školy. Třídní učitelka si nebrala servítky a v přítomnosti ostatních učitelů jí předhazovala Filipovy průšvihy a jeho špatný známky. Připadala si úplně bezmocná, naštvaná a zklamaná. Ať mu doma nadávala nebo ho poučovala, Filip vždycky jen mlčky a zasmušile poslouchal. Učit se nechtěl a s ničím doma nepomáhal.
Zas dneska přišla domů a v obýváku bordel jak v tanku. Přitom mu ráno důrazně řekla: Až přijdeš ze školy, ukliď si v bytě!
Postavila vodu na čaj a s nechutí začala uklízet sama. Když utírala prach, najednou si všimla, že chybí váza ta jediná křišťálová, kterou dostala kdysi od kamarádek k narozeninám (sama by si to nikdy nemohla dovolit), vlastně jediná cennější věc v bytě. Úplně ztuhla. Vzal ji? Prodal? Mysl jí zaplavily ty nejhorší scénáře.
Ještě nedávno ho viděla s nějakými podezřelými kluky u paneláku. Když se ptala, kdo jsou, zabručel něco neurčitého ve smyslu, ať se nestará. To je špatná parta! napadlo ji s hrůzou. Bože, to ho k tomu dohnali oni? Sám by to přece neudělal! Nebo snad začal kouřit? Nebo ještě něco horšího? Vyrazila po schodech dolů, ale dole už byla tma a na ulici skoro nikdo.
Vlekla se domů kýmsi rozmrzelá: Můžu si za všecko sama! Všechno jsem zkazila, už se to doma ani nedá vydržet! Celý večery jen řvu a ráno ho budím křikem Co jsem to za matku. Synáčku, co sis to vytáhl za mámu Dlouho plakala a pak začala pečlivě uklízet dál, protože jen tak sedět už neměla sílu.
Když utírala prach za lednicí, narazila na noviny. Vytáhla je a ozval se cinkot skla. Zabaleno v novinách byly střepy rozbitý křišťálový vázy
On ji rozbil… Rozbil! došlo jí a znovu se rozbrečela, tentokrát úlevou. Takže on vázu nerozkradl, ani neprodal, schoval střepy. Teď je někde venku, nechce domů, protože se bojí! A najednou jí došlo, že není žádný hlupák. Představila si, jak by reagovala, kdyby viděla rozbitou vázu a napadlo ji, jak moc by vyletěla. Jen si povzdechla a šla chystat večeři. Prostřela na stůl, připravila ubrousky, talíře, všechno pěkně nachystala.
Filip přišel domů až kolem půlnoci. Otevřel dveře a zůstal stát na prahu. Hned k němu běžela: Filípku! Kde jsi tak dlouho byl? Už jsem si dělala starosti! Zmrzl jsi? Vzala ho za ledové ruce, zahřívala je a políbila ho na tvář. Běž si umýt ruce, uvařila jsem ti, co máš nejradši. Nechápavě šel do koupelny.
Když přišel do kuchyně, ona jen řekla: Máš to prostřené v pokoji. Vešel, všude čisto, uklizeno, teplo, útulno. Posadil se opatrně ke stolu. Jez, synáčku, uslyšel její laskavý hlas. Nepamatoval si, kdy naposledy na něj byla tak hodná. Seděl tam se sklopenou hlavou a ani se talíře nedotkl.
Copak, Filípku?
Vzhlédl a roztřeseným hlasem řekl: Rozbil jsem tu vázu.
Já vím, Filípku, usmála se tiše. To se stane. Všechno se někdy rozbije.
Najednou se rozplakal a ona si k němu sedla, objala ho kolem ramen a tiše brečela taky. Když se uklidnil, pohladila ho a povídá:
Promiň mi, malý. Moc na tebe křičím, pořád tě sekýruju. Je mi tě líto, vím, že nemáš vše, co mají ostatní kluci. Jsem věčně přepracovaná, táhnu to sama, nosím si práci i domů. Odpusť mi to, nikdy už tě nechci ranit!
Večeřeli pak v tichu. Šli spát bez řečí, poprvé za dlouho. Ráno už ho nemusela budit, vstal hned sám. A když šel do školy, místo nezapomeň se chovat! ho poprvé jen objala a políbila na tvář: Tak večer, ahoj!
Večer po návratu z práce ji překvapil podlaha vytřená, Filip osmažil brambory k večeři.
Od té doby si zakázala mluvit o škole, známkách a zkouškách. Když ji stresují návštěvy ve škole, jak pak asi je jemu? Jednou jí Filip oznámil, že chce jít po devítce ještě na gympl. Neřekla mu, že si není jistá, jestli to zvládne. Jednou nahlédla potají do žákovské nebyla tam ani jedna čtyřka.
Ale největší štěstí zažila ten večer, kdy při večeři rozložila svoje účtenky a on si k ní sedl nabídl se, že jí pomůže počítat. Po hodině cítila, jak jí položil hlavu na rameno a ona ztuhla, protože si vzpomněla na doby, kdy takhle vysedával jako malej a unaveně u ní usínal. Pochopila, že ho má zase zpátky.