Představ si, přijela jsem k jednomu muži na chatu u Berouna. Je mu dvaašedesát a chodíme spolu už půl roku, všechno mezi námi bylo doteď fajn. Po rozvodu jsem dlouho nikoho takového nepotkala upřímného, vzdělaného, s dobrými mravy. No fakt, takový ten typ, co si dá kávu, kouká ti do očí a dokáže mluvit o čemkoli bez hraní na city. Jmenuje se Viktor, vdovec.
Jak říkám Viktor je přes těch šedesát, já mám třiačtyřicet. Bavili jsme se často o důvěře, o tom, že v tomto věku už člověk nehledá žádné hry, spíš klid a partnerství. Věřila jsem mu.
Chata byla nějakých čtyřicet kilometrů od Prahy překrásná stavba, upravená zahrada, anglický trávník, růže pod okny, všechno až neskutečně dokonalé. Až moc.
Uvítala nás jeho dcera Eva. Třicet sedm, bezdětná, svobodná, žije tam s ním a spravuje domácnost. Viktor se před ní usmál do šíře:
Moje pravá ruka. Bez ní bych nevěděl, co si počít.
Eva se taky pousmála, ale bylo to úsměv naprosto bez citu. Jen zdvořilý.
Večer: něco je ve vzduchu
Večer jsme jedli venku na terase. Viktor vyprávěl historky, já se smála, Eva vždy mlčela. Dolévala otci čaj, podávala jídlo, kontrolovala, jestli má vše, co potřebuje. Vypadalo by to dojemně, kdyby to ovšem nedělala jako robot.
Pokusila jsem se s ní mluvit:
Evo, pracujete někde?
Pomáhám tátovi, řekla krátce.
A předtím?
Dřív ano, ale když maminka umřela, táta mě potřeboval.
Viktor do toho hned skočil:
Eva je můj anděl. Podržela mě, když bylo nejhůř.
Řekl to tak něžně, až jsem se trošku styděla, skoro jak kdybych přišla do rodinného tajemství.
Večer skončil brzy, Viktor mi ukázal hostinský pokoj útulné místo, voňavé, s vyšívanými polštářky. Šla jsem spát, ale cítila jsem lehké napětí, které jsem si neuměla vysvětlit.
Ráno: prohlídka domu
Viktor odjel ráno do města dokoupit jídlo a já zůstala s Evou.
Sešla jsem do kuchyně, Eva chystala snídani, mlčela, já taky mlčela. Atmosféra by se dala krájet.
Pak Eva přišla s tím, že mi ukáže dům. Prohlédly jsme pracovnu sama vůně starých knih, dřevěný masivní stůl, tabák. Obývák samé starožitnosti, obrazy, nábytek jak z muzea. Všechno v dokonalém pořádku, až to bylo trochu divné.
Pak přišla ke dveřím na konci chodby.
Tohle je můj pokoj.
Otevřela a já zůstala stát s otevřenou pusou.
Pokoj patnáctileté
Představ si, přede mnou růžové stěny, plakáty Mandrage a Tokio Hotel, poličky s plyšáky, postel s volánky, psací stůl s dětskými učebnicemi, sešity, kosmetická taštička s gumičkami, deníček na klíček.
Čas tam stál. Pokoj, kde pořád žije patnáctiletá holka.
Otočila jsem se na Evu, stála mezi dveřmi úplně klidná, čekala asi, co na to řeknu.
Tohle je… vážně váš pokoj?
Ano. Od smrti maminky jsme to nechali přesně tak. Tátovi je líp, když je všechno jako dřív.
Ale vždyť už vám je třicet sedm…
Pokrčila rameny:
Táta říká, že mu to připomíná šťastná léta.
Dívala jsem se na Evu pozorněji nenalíčená tvář, úplně obyčejný účes, domácí šaty, co by slušely spíš padesátnici.
Najednou mi to docvaklo. Eva vlastně skoro nežije svůj život, je prostě zamrzlá v čase.
Otevřelo se mi to celé před očima
Viktor nebyl jen truchlící vdovec. On zamrazil všechno, i Evu. Nedal jí ani šanci odejít, najít si svůj život, postavit se na vlastní nohy. A Eva… Ta už mohla mít svou rodinu, ale zůstala, protože ji táta nepustil. Ten pokoj? To není památka, to je symbol.
Viktor prostě chce, aby Eva zůstala tou holčičkou, která ho nikdy neopustí.
A já najednou představila, jaké by to bylo, kdybych zůstala byla bych další panenka do sbírky, další součást jeho světa. Prostě funkce, ne partnerka.
Rozhovor s Viktorem
Viktor se vrátil, já se slušně omluvila, že musím v rychlosti odjet. Zarazil se:
Ale vždyť jsme chtěli zůstat do neděle!
Omlouvám se, je třeba zařídit pár věcí.
Byl zmatený, v rukou mu šustil nákup v pytli a já přečetla v očích tu jeho upřímnou neschopnost pochopit.
V jeho světě je normální, že s ním dcera žije, stará se o domácnost, spí v holčičím pokoji. Protože on to tak má rád.
Řekla jsem mu:
Viktore, tvoje dcera je dospělá žena. Nepřijde ti zvláštní, že bydlí v pokoji teenagera?
Zamračil se:
Co je na tom? Je to pohodlné. Pro ni, pro mě. Proč něco měnit?
Neudržela jsem se:
Protože má právo žít svůj dospělý život!
Jen pokrčil rameny:
Může si dělat, co chce.
Fakt? Kdy naposledy byla s někým na rande?
Chvíli mlčel. Pak jen:
Nevím, kam tím míříš.
Došlo mi on nic měnit nechce. Ve svém světě je mu dobře, dcera je pořád maličká a každá žena, která přijde, musí zapadnout do jeho systému a nic nenarušit.
Zbalila jsem si věci a odjela ještě ten den.
A co jsem si z toho vzala
Celý týden jsem přemítala, jestli nepřeháním. Co když je jenom trošku svérázný?
Ale pak jsem vzpomněla na Evu, jak stojí u prahu, tichá, poslušná.
Tohle nejsou rozmary. Je to psychické vězení.
Viktor drží Evu ve svém smutku, brání jí vůbec vyrůst, a přizpůsobit si život. Každá ženská, kterou by si pustil blíž, by dopadla stejně.
Já nechci být další figurkou, žít něčí pravidla, stát se další Evou.
Viktor mi párkrát ještě volal, ptal se, co se stalo, proč jsem odjela. Chtěl vysvětlení, ale jak to máš říct někomu, kdo nechce slyšet?
Holky, máte kolem sebe chlapy, co nenechají své dospělé děti žít samostatně?
A chlapi, vám připadá normální, že dospělá dcera spí v dětském pokoji?
Upřímně: šli byste s člověkem, co neumí nechat minulost jít?
A možná, že pro někoho je fajn žít po svém a na názory ostatních kašlat… Ale pro mě tohle není.
