Ztratila jsem chuť pomáhat své tchyni, když jsem zjistila, co udělala. Ale zároveň ji nemohu opustit.
Mám dvě děti. Každé z nich má jiného otce. Moje první dítě je dcera. Eliška má teď šestnáct let. Její tatínek jí pravidelně přispívá na výživu a je s ní v neustálém kontaktu. I když se můj první manžel už znovu oženil a má další dvě děti z druhého manželství, na naši dceru nikdy nezapomíná.
Syn je na tom bohužel hůř. Před dvěma lety můj druhý manžel náhle onemocněl a za tři dny, navzdory lékařské péči ve fakultní nemocnici, zemřel. Dodnes se nemohu smířit s tím, že je pryč. Často se mi stýská a říkám si, že možná každou chvíli otevře dveře, usměje se na mě a popřeje mi krásný den. Pak si často potichu popláču.
Po jeho smrti jsem byla velmi blízká s maminkou mého zesnulého manžela, paní Hanou. Bylo to těžké období i pro ni, protože její syn byl její jediná rodina. Držely jsme se vzájemně nad vodou, volaly jsme si a navštěvovaly se co nejčastěji. Společně jsme vzpomínaly na mého muž a sdílely bolest i hezké chvíle.
Byly doby, kdy jsme dokonce přemýšlely, že budeme bydlet v jednom bytě. Nakonec jsme od toho upustily. Uběhlo sedm let a já jsem si s Hanou udržela krásný vztah. Dá se říct, že jsme byly spíš přítelkyně než tchyně a snacha.
Pamatuji si, jak mi kdysi, když jsem byla těhotná, Hana zmínila možnost testu otcovství ani nevím proč. Prý předchozí den v televizi běžela reportáž o muži, který celý život vychovával dítě, které nebylo jeho. Okamžitě jsem ji tehdy ujistila, že je to nesmysl.
Jestli muž pochybuje o otcovství, tak nikdy nebude opravdový táta. Nedělej si takové starosti, odpověděla jsem jí tehdy.
Hana říkala, že věří, že čekám dítě jejího syna. Byla jsem ale přesvědčená, že si bude chtít být úplně jistá. Po narození syna však už nikdy nic neřekla.
Letos v létě Hana vážně onemocněla a její zdravotní stav se rapidně zhoršil. Rozhodla jsem se, že by se měla přestěhovat blíž ke mně. S pomocí realitní kanceláře jsem začala hledat menší byt v Brně, abychom ji měla u sebe.
Když ale skončila v nemocnici a potřebovali jsme dokumenty kvůli převodu nemovitosti, bylo potřeba najít úmrtní list jejího manžela. Hana byla v nemocnici, takže jsem šla hledat dokumenty do jejího bytu sama. Hledala jsem ve složkách, až jsem mezi papíry narazila na něco nečekaného.
Našla jsem výsledek testu otcovství. Ukázalo se, že když byl můj syn ještě úplně miminko, Hana nechala udělat test, který potvrdil otcovství mého zesnulého muže.
Byla jsem v šoku a zároveň rozhořčená. Celou dobu mi nevěřila! Nezůstala jsem zticha a všechno jsem jí řekla. Velmi se mi omlouvala, s pláčem přiznala, že to byla hloupost a že toho moc lituje. Přesto to nejde jen tak přejít pořád mám pocit zrady, protože Hana o tom mlčela tolik let!
Teď už nemám chuť jí pomáhat jako dřív. Ale zároveň vím, že ji nechci nechat samotnou. Mé děti přece potřebují babičku, zejména syn.
Budu ji dál podporovat, protože vím, že když člověk nemá nikoho blízkého, je mu na světě těžko. Ale upřímné a důvěrné přátelství mezi námi už asi nevznikne. Přesto věřím, že i v nejtěžších chvílích je důležité zachovat lidskost a odpustit, i když je to někdy opravdu těžké. Protože právě odpuštění často léčí staré rány víc než cokoliv jiného.
