Zůstala sama
Za oknem se už stmívá a maminka stále není doma. Jana, točíc kolečky svého vozíku, dojela ke stolu, vzala mobil a vytočila mamčin číslo.
Volané číslo je nedostupné nebo mimo signální oblast, zazněl cizí hlas ze sluchátka.
Dívka se bezradně zadívala na mobil, a když si vzpomněla, že na něm už moc kreditů není, vypnula ho.
Maminka odešla do obchodu, ale dosud se nevrátila. To se ještě nikdy nestalo. Nikdy nezůstávala pryč dlouho, protože dcera je tělesně postižená od narození a nemůže chodit. Je odkázaná na invalidní vozík, a kromě maminky už jiné příbuzné nemá.
Janě je už sedm let a nebojí se být doma sama, ale maminka jí vždycky říkala, kam jde a kdy přijde. Nedokázala pochopit, co se mohlo stát:
Dnes šla do vzdálenějšího obchodu pro potraviny, tam je to levnější. Často jsme tam s maminkou chodily spolu. I když se říká, že je daleko, za hodinu se to dá zvládnout tam i zpět, podívala se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny. Mám hlad.
Zamířila s vozíkem do kuchyně. Ohřála si vodu na čaj, z lednice vytáhla karbanátek. Snědla ho, zapila čajem.
Maminka se nevracela. Netrpělivě znovu popadla telefon a vytočila číslo:
Volané číslo je nedostupné nebo mimo signální oblast, opakoval automat znovu.
Přesunula se na svoji postel, schovala mobil pod polštář. Ani světlo nechtěla zhasnout, nesměla se sama doma bojí.
Ležela dlouho, ale nakonec usnula.
***
Vzbudila se, když ji do pokoje pohladilo slunce. Mamčina postel byla úhledně ustlaná.
Mami! zvolala směrem do předsíně.
Odpovědí jí bylo ticho. Popadla telefon a zavolala. Opět ten stejný chladný hlas.
Začala mít opravdu strach, z očí jí vyhrkly slzy.
***
Karel se vracel z kavárny. Každé ráno tam kupoval čerstvé pečivo. Měli s maminkou zvyk, že ona nachystá snídani a on jde pro rohlíky a koláčky.
Karlovi bylo už třicet, přesto nebyl ženatý. Dívky o něj nikdy neměly zájem: nebyl pohledný, byl hubený, často nemocný. Od narození ho provázely zdravotní problémy. Léčba byla drahá a maminka ho musela vychovávat sama. Poslední diagnóza dostal jako dospělý, aniž by mohl mít děti. S tím, že se nikdy neožení, se už smířil.
V trávě zahlédl rozbitý starý mobil. Telefony a počítače byly jeho vášní i prací byl programátor a bloger. Nejmodernější techniku měl dávno, ale profesní zvědavost ho nenechala klidným. Zvedl mobil, roztříštěný, jako by ho přejelo auto.
Možná se něco stalo bleskla mu hlavou myšlenka a strčil ten aparát do kapsy. Podívám se doma.
***
Po snídani vytáhl z nalezeného mobilu SIM kartu a vložil ji do jednoho ze svých telefonů. Na kartě byly převážně kontakty na nemocnici, úřady nebo důchodovou správu, ale první byl označen jako dcera.
Chvíli váhal, pak se rozhodl a zavolal:
Mami! ozval se radostný dětský hlas.
Nejsem tvoje maminka, řekl rozpačitě Karel.
A kde je maminka?
Nevím. Našel jsem rozbitý mobil, přendal SIM kartu a zavolal jsem.
Maminka se mi ztratila… rozplakala se. Včera šla do obchodu a nevrátila se.
A co tatínek, babička?
Nemám ani tatínka, ani babičku. Mám jen mamku.
Jak se jmenuješ? pochopil Karel, že musí dítě především uklidnit.
Jana.
Já jsem strejda Karel. Jani, dokážeš vyjít na chodbu a říct sousedům, že jsi sama?
Nemůžu vyjet, nemůžu chodit. A v sousedním bytě nikdo nebydlí.
Počkej, jak to, že nechodíš? Karel byl zaskočený.
Taková jsem se narodila. Maminka říká, že musíme naspořit penízky na operaci.
Jak se pohybuješ?
Na vozíku.
Jani, víš svou adresu? začal jednat rozhodně Karel.
Ano, ulice Tyršova sedm, byt osmnáct.
Teď tam přijedu a najdeme tvoji mamku.
Vypnul hovor.
Do pokoje vešla jeho maminka, paní Marie:
Karle, co se děje?
Mami, našel jsem poničený telefon, přendal jsem SIM kartu do svého mobilu a zavolal. Malá holčička je sama doma a je na vozíku. Nemá žádné příbuzné. Vím adresu, pojedu to prověřit.
Jedeme spolu, začala se rychle chystat.
Marie svého syna vychovávala sama, dobře věděla, jak těžké je být osamělou matkou s nemocným dítětem. Teď už byla v důchodu, ale syn se jí dařilo dobře zabezpečit.
Objednali taxi a vyrazili na pomoc.
***
Zazvonili na domovní zvonek.
Kdo je tam? ozval se smutný dětský hlas.
Jani, to jsem já, Karel.
Pojďte dál!
Vstoupili do vchodu. Dveře do bytu číslo osmnáct už byly pootevřené.
V bytě je uvítala hubená dívka na invalidním vozíku, její oči byly smutné a plné naděje:
Najdete moji maminku?
Jak se jmenuje tvoje maminka? zeptal se rychle Karel.
Vlasta.
A příjmení?
Urbanová.
Počkej, Karle! přerušila ho Marie a obrátila se k dívce: Jani, máš hlad?
Trochu. V lednici byla karbanátka, ale tu jsem včera snědla.
Tak dobře, Karle, skoč do našeho oblíbeného obchodu a vezmi obvyklé věci.
Jasně! a vyběhl z bytu.
***
Když se vrátil, maminka mezitím něco uvařila. Rychle vybalila nákup a prostřela stůl.
Po obědě se Karel pustil do hledání Vlasty.
Otevřel městské noviny a začal pátrat po událostech předchozího dne.
Na ulici Sadové došlo k sražení ženy automobilem Škoda. Zraněná byla převezena do nemocnice ve vážném stavu.
Vytáhl mobil a volal do nemocnice. Po třetím pokusu mu zvedli telefon:
Ano, včera k nám dovezli zraněnou z ulice Sadové. Její stav je vážný, zatím nebyla při vědomí.
Znáte její příjmení?
U sebe neměla doklady ani mobil. Jste příbuzný?
No to se teprve ukáže
Přijeďte na centrální příjem
Dobře, vím kde to je. Přijdu.
Karel zavěsil a otočil se k Janě:
Máš fotku maminky?
Mám, dojela k nočnímu stolku a vytáhla album. Fotily jsme se nedávno.
Tvoje mamka je moc hezká!
Karel fotku vyfotil mobilem a usmál se na dívku:
Jdu najít tvou maminku.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Pomalu nabývala vědomí. Před očima jí probleskla letící auto
Zkusila se pohnout, bolest jí projela celým tělem. K posteli přišla sestřička:
Probudila jste se?
Vlastiny oči se najednou rozšířily hrůzou:
Jak dlouho tu ležím?
Dva dny.
Moje dcera je sama doma…
Klid, Vlasto! sestřička jí položila ruku na hruď. Včera tu byl nějaký mladý muž. Nechal vám tu svůj mobil, říkal, že váš našli rozbitý.
Potřebuji zavolat
Moment! dotkla se obrazovky na kontaktu dcera a přiložila přístroj Vlastě k uchu. Ozvalo se:
Mami!
Janinko, holčičko moje, jak se máš?
Všechno je v pořádku! Pečuje tu o mě babička Marie a strejda Karel taky chodí.
Jaký strejda Karel?
Pani, klid! ozval se lékař. Jinak vám telefon zabavím. Nechte mě vás prohlédnout!
Zavolám ti zpátky, holčičko, zvolala Vlasta a položila telefon.
Doktor ji vyšetřil. Nařídil sestřičce infuzi.
Když odešel, sestřička si vzala mobil.
Mohla bych ještě chvíli mluvit s dcerou? zašeptala Vlasta.
Doktor zakázal, abyste se rozrušovala, ale stejně jí telefon předala.
Holčičko…
Paní Urbanová, tady je Marie Nováková, ozval se neznámý hlas. Poslouchejte, prosím! Můj syn našel váš rozbitý mobil. Podle SIM karty našel dceru i vás. Já jsem důchodkyně. Dokud jste v nemocnici, zůstanu s Janou. Nebojte se o nic! Teď vám dávám Janu.
Mami, hlavně se uzdrav! zněl hlas Janiny.
Holčičko, poslouchej babičku! zachytila se Vlasta poslední naděje.
Paní, vypněte mobil! rozlehl se hlas sestřičky.
***
Druhý den byla Vlasta přesunuta na standardní pokoj a večer v návštěvních hodinách přišla sestřička:
Urbanová, máte návštěvu.
Vlasta ani nestihla být překvapená. Vešel hubený, nenápadný mladík:
Dobrý den, Vlasto! Já jsem Karel, usmál se. Přišel jsem tě navštívit. Doufám, že nebude vadit, když ti budu tykat.
Nevadí.
Položil na stolek velký balíček:
Tohle ti mamka poslala.
Karle, já vás vlastně vůbec neznám, zůstala překvapená.
Náhodou jsem našel tvůj rozbitý mobil. SIM kartu jsem dal do svého a zavolal tvé dceři. Pak jsem tě našel.
Jak se má moje Janinka?
Chvilku
Vzal mobil, který jí přinesl už poprvé, chvíli si s ním pohrál.
Tady máš!
Vlasta na displeji spatřila svoji dceru.
Mami! zajásala Jana. Bolí tě něco?
Už ne, holčičko, je to lepší. Jak se máš ty?
Babička Marie za mnou chodí.
Vlasta mluvila s dcerkou dlouho. Karel trpělivě čekal. Když skončila, sklopila hlavu:
Teď vám to nikdy nezapomenu.
Ale prosím tě, Vlasto! A začneme si tykat, jo?
Děkuju ti, Karle!
Naučím tě s tím mobilem zacházet.
***
Uplynuly dva týdny.
Viník nehody přinesl Vlastě do nemocnice odškodné dvě stě tisíc korun a svého právníka.
Druhý den ji propustili. Karel pro ni přijel autem a pomohl domů.
Mami! zvolala radostně Jana.
Zdálo se, že ještě chvíli a vyskočí z vozíku. Vlasta si přisedla ke své dceři, objala ji a rozplakala se štěstím.
Přešla k paní Marii:
Paní Nováková, moc vám děkuji!
Ale, Vlasto! Jana mi je jako moje vnučka.
Dostala jsem odškodné, vytáhla bankovky z kabelky. Prosím, vezměte si! Jiné poděkování nemám.
Dej to, Vlasto, pryč! řekla přísně Marie. Nám s Karlem opravdu nic nechybí, tobě se peníze budou hodit na léčbu Jany. Karel už domluvil kliniku.
Mami! zvolala Jana šťastně. Strejda Karel říkal, že půjdeme do nemocnice a tam mi pomohou, abych mohla chodit.
***
Dvě týdny ležela Vlasta s Janou v klinice. Dali jí do nohou dráty a za tři měsíce je čekal další zákrok. Pak znovu za rok, ještě jednou za další rok. Po třech letech, třech operacích a rehabilitaci slíbili, že Jana bude chodit.
Zatím stále jezdila na vozíku, dlahy ji navíc občas bolely.
Zdálo se, že osud dál zkouší čtyři lidi, které spojila náhoda. Paní Marii se náhle zhoršilo srdce a byla ve vážném stavu hospitalizována.
Tři noci trávila Vlasta v nemocnici u postele své nové přítelkyně, domů chodila jen uvařit oběd a trochu se prospat. Noci s Janou trávil Karel.
Čtvrtou noc Marie s velkými obtížemi otevřela oči a dlouho se dívala na Vlastu, která seděla u její postele. Potom slabě řekla:
Děvče, asi už dlouho tu nebudu. Vezmi si mého Karla, je to dobrý člověk. Společně postavíte Janu na nohy.
Paní Marie, vždyť on mě ani nechce
Vezme si tě! slabě se usmála Marie Uvidíš, že ano.
***
Stařenka vedla za ruku holčičku s aktovkou a kyticí. Kdyby nebyla dívka tak vysoká, člověk by si pomyslel, že jde poprvé do školy.
Jana do školy skutečně šla poprvé i když už do čtvrté třídy. První tři třídy absolvovala doma u počítače a vysvědčení dostala samé jedničky a dvojky. A teď už kráčí do školy po svých vlastních nohou.
Babičko, jsem trochu nervózní.
Ale Jano! Je ti už deset! Podívej, tvůj táta a mamka už jdou!
Proč se, holčičko, tváříš tak vážně? zeptala se Vlasta.
Bojí se do školy, odpověděla Marie.
Podej mi ruku! Karel natáhl dlan k dívce. Jdeme!
S tebou, tati, se mi nebojím vůbec, usmála se Jana.
A veselá čtveřice mířila k základní škole. Mamka s babičkou šly za nimi, stejně šťastné.
Život často přináší nečekané zkoušky, ale když držíme při sobě, žádné trápení není nepřekonatelné. Pomoc a přátelství mohou změnit životy k lepšímu někdy stačí jen podat ruku někomu, kdo ji opravdu potřebuje.
