Když oznámila svému milému, že čeká dítě, Eliška hned viděla v obličeji Tomáše všechno potřebné. Bylo jasné, že příchod nového člena rodiny určitě neplánoval a o svatbě v jejích osmnácti se mu upřímně snad nikdy ani nesnilo
Eliška se zamilovala dřív, než jí stihl dorůst občanský průkaz. Tomáš, kluk z vedlejší vesnice, se jí líbil už pěknou dobu a celá jarní sezóna proběhla v duchu procházek po zdejších mezích, výletech k Sázavě a romantických západech slunce za kravínem.
Plánovala nastoupit na stavební průmyslovku do Hradce Králové. Jednoho dne ale Elišku přepadlo tušení (spíš panika), že v sobě nosí Tomášovo dítě. Došlo jí, že neví, kam s tím vším, a upřímně byla v pasti.
Co na to řekne máma, sestra a v podstatě všechny drbny v obci?
Byla ztracená a zoufalá.
Pevně se rozhodla, že rodit nebude. Když to mezi slzami oznámila mamince, ta ji kupodivu nenutila zůstat, jen jí koupila lístek na autobus do Hradce a nechala ji jet. Doma máma sama zvládala druhou dceru a nestíhala na dva směny, do toho teď Eliška přišla se skvělým nápadem Inu, život.
Ve městě šlo všechno rychle. Eliška přestala vídat Tomáše úplně jemu to zjevně nevadilo. Zůstalo jen hořké zklamání a prázdno, protože studovat už nedokázala, když nemohla počítat s pomocí mámy, která byla notně naštvaná.
Musela rychle najít práci a podnájem, protože zpět na vesnici se nechtěla vracet: tam by o ní šeptalo i pole. Zřejmě osud stál za tím, že si všimla šedivé tabule na náměstí hned nahoře krasopisně novinka: hledá se chůva pro tříletého kluka s bydlením v rodině. Jako na objednávku!
Vzali ji ke Kubíčkovým, oba rodiče vyučující na univerzitě. Malý Matýsek, jejich pozdní a milovaný jedináček, si Elišku zamiloval tak, že se na ni ptal pokaždé, když zřídka navštívila mámu a sestru do Zahořan.
Roky plynuly a Eliška téměř splynula s domácností Kubíčkových. Ivan a paní profesorka Jana si Elišku oblíbili natolik, že stát se neužitečnou prostě nehrozilo. Prala, žehlila, uklízela, venčila jezevčíka, pomáhala Matýskovi s domácími úkoly, vařila i nakupovala prostě zvenku zádumčivá Češka, uvnitř domácí skřítek.
Jakmile Matýsek odrostl a na chůvu už dávno nestačil, stal se z Elišky paní na úklid a všechno. Plat nebyl extra, ale jídlo a teplo měla jisté, a navíc našla v Kubíčkových bezpečný přístav.
Pár let nato poznala Eliška v sousedním bloku Igora byl to typický osmahlý Mirek Dušín, co přišel na návštěvu, sedl si s ní na lavičku pod šeříkem a už zůstal. Chodili spolu skoro tři roky, ale dítě přes veškerou snahu nepřišlo Eliška mu svou minulost netajila a Igor na férovku zmizel. Zase ji nechali samotnou a zase to štípalo.
Byla však součástí rodiny Kubíčkových, obzvlášť když paní profesorka onemocněla. Starávala se o ni dlouhé roky a Ivan chodil domů čím dál později.
Jednou v noci před smrtí paní Jana šeptla Elišce: Neopouštěj Ivana, prosím. Nenechávej ho tu samotného
Po její smrti bylo doma smutno a Elišce vrtalo hlavou, co dál. Zkusit nový život, nebo se vrátit na vesnici, kde práce moc nebylo a máma už na ni skoro zapomněla?
Jednoho poklidného večera, mezi polévkou a perníkem k čaji, Eliška tiše sdělila Ivanovi: Pane doktore, chtěla bych skončit. Připadám si tu navíc. Děkuji za všechno.
Ivan se probral. Prosím tě, kam bys šla? Copak mě tu chcete všichni nechat samotného? Takhle najednou?
Eliška si jen povzdychla. Ivan jí vzal za ruku a poprvé za ta léta ji políbil.
Prosím, Eliško, jsme rodina. Já tě neopustím. Zůstaň, prosím. Tak, jak jsme spolu. Ty pohlídáš mě, já tebe, platí?
Oba plakali úlevou, objatí u kuchyňského okna, s výhledem na podvečerní sídliště.
Následující léta byla až nudně klidná. Eliška čekala Ivana z práce, doma bylo čistěji než u babičky v Kroměříži, Matýsek sem tam zavolal ze zahraničí, kde pracoval, a sliboval návštěvu.
Krátce před Eliščinými padesátinami přišla nabídka: Ivan jí oznámil, že ji chce vzít na radnici s sebou. Právně by měl o Elišku pečovat a ona je přeci součást rodiny. Je mladší a on zas potřebuje ve stáří dohled.
Eliška váhala, ale Matěj, nyní už zkušený lingvista zaměstnaný v Německu, návrh upřímně podpořil. Konečně z Elišky byla paní docentová a s Ivanem měli vztah plný úcty a špetky ironické něhy. Ona mu dál říkala pane doktore, on jí říkal pořád jen Eliško.
Nikdy nebyla šťastnější.
Denně se modlila za jeho zdraví, protože si přála, aby spolu zůstali ještě dlouho.
A kdo by je potkal, jak s termoskou a bábovkou korzují v parku, netipl by, že je mezi nimi celý příběh jedné generace a citu, za který by se nemusela stydět ani žádná knižní romance made in Česko.
