Rodinný klenot
Ne! Nepřemlouvej mě, mami! Stejně to udělám!
Maruško, proč? Vysvětli mi, proč to vůbec potřebuješ?
Protože on vchází do místnosti o celou minutu dřív než já! Protože se už nemůžu podívat do zrcadla! Protože takhle nikdy nebudu žít normálně! Nebudu mít ani muže, ani děti! Proboha, mami! Copak to nechápeš? rozplakala jsem se a hodila hřeben po zaraženém Kulichovi.
Polštář, který v tu chvíli rozdrápal svými drápky, byl vlastně vyšity mými vlastními rukama. Měl být dárkem pro babičku, ale velká hádka, co kdysi rozdělila naši rodinu na dva nesmiřitelné tábory, zabránila tomu, abych dárek poslala. Krásné růže vyšívané na sametu teď sloužily mně samotné a občas padly za oběť nájezdům našeho rodinného kocoura Kulicha.
Kocour se u nás zabydlel díky mně, a cítila jsem se za něj odpovědná. Zachránila jsem ho před partou kluků od sousedů právě když mu chtěli ublížit, protože když není čí, tak ať na něj nikdo nedohlíží. Jenže kluci hrubě podcenili, co ve mně je. Navrch jsem sice byla něžná, jak si přála máma, ale táta měl jiné představy. Díky němu mám černý pás v karate a spoustu pohárů, které se tlačí na poličkách a vždycky mě rozčilují, když mám cokoli utírat. Nesnáším uklízení prach na těch velkých úspěších mě vždycky úplně demoralizuje. Máma nedovolí poháry uklidit, prý mi to zvyšuje sebevědomí.
A tak moje sportovní dovednosti přišly k užitku, když ti kluci dostali co proto a odešli si léčit pošramocené ego a já zůstala se zuboženým a holohlavým kotětem s ošklivým holým ocáskem. Ten se ovšem rychle proměnil, kotě se změnilo v chlupatého, sebevědomého kocoura zcela přesvědčeného, že já patřím jemu, a že už není třeba si dělat s čímkoli těžkou hlavu. Může si žít po svém a občas mi vyrovnat moji péči tím, že ho smím podrbat za uchem.
Ten den, co se Kulich stal čestným členem rodiny, jsem se vracela z konzervatoře zpocená a rozčilená. Připravovala jsem se na soutěž, a šlo mi to čím dál hůř. Moje prsty, obvykle poslušné a šikovné, ztratily kontrolu vždy, kdy do sálu vešel spolužák Adam.
Adama znám skoro stejně dlouho jako sebe nejdřív základka, pak konzervatoř. Po pár měsících, kdy jsme se neviděli, byl pro mě najednou jiný, skoro nepochopitelný. Přivítal mě, objal kolem ramen a povídal něco všem okolo, a ve mně proběhl nezvyklý záchvěv štěstí. V jinou chvíli bych ho odstrčila a plácla po hlavě, ale tehdy jsem chtěla to teplo na rameni podržet co nejdýl. Jakmile zmizel mezi lavicemi s partiturami nějaké nové skladby, v duchu jsem se nazvala hlupačkou kde jsem k tomu přišla?
Ale tohle zvláštní na mě zůstávalo, neodcházelo, a já jeho siluetu sledovala pohledem a uhýbala očima, kdykoli se na mě podíval.
Bylo to nádherné a hrozně to bolelo. Toužila jsem Adamovi říct, co cítím. Ale bála jsem se tak, že se mi dělalo černo před očima a prsty na klavíru tuhly jako led.
Nemohla jsem to nikomu svěřit, máma by to asi nepochopila, nebo jsem si to aspoň myslela, ale na tom nezáleželo. Přiznat se mámě ke své první lásce? To bych nedokázala.
S mámou máme složité vztahy. Na jednu stranu se máme rády až k slzám, na druhou stranu obě víme, že charakter jsme podědily pořádný. Občas je třeba se ovládnout, abychom si zbytečně neublížily. Jenže to se vždycky nedaří a pak je doma ticho. Ne křik, ne tlukot okenic, jen tiše dovřené dveře a ledová domácnost.
Kulturní likvidace navzájem.
To říkávala babička dřív, než se všichni rozhádali, a pak k tomu přidala:
Fenomenální hloupost!
Souhlasila jsem s ní, jenže tradice byla silná. Obvykle jsem to já, kdo znovu protne ticho a pokusí se rodinný klid napravit.
Věděla jsem, že mě máma má opravdu ráda až příliš. Pro Alenu Dvořákovou, moji mámu, nebylo nic důležitějšího než její dcera a občas mě dusila až k zalknutí. Chtěla mě uchránit před světem tak, že jsem znala vlastně jen domov, učebny a občas výlet na chatu. Nebyla jsem nikdy v táboře, ani u spolužáků, žádné kamarády jsem neměla jen děti maminčiných známých, které vybírala ona sama. Jenže s nimi jsem kamarádit nechtěla; Věruška mě pořád škádlila různými přezdívkami a Hugo ten mi hned první den urval hlavu mému plyšákovi se slovy:
Tak mu to patří!
Proč, nikdy jsem nepochopila, ale od té doby jsem na Hugovo jméno spouštěla pláč pokaždé, když ho máma přivedla na návštěvu.
Škoda, že se děti nesnesly! To by byl krásný pár! povzdechla si Hugova maminka a snažila se mě chlácholit, ale mě se to zdálo falešné.
Aleno! Neomezuj dítě! napomínala babička mamku. Nechej ji, ať má možnost volby! Jinak bude mít pocit, že nikdy není dost dobrá!
Alžběto, netahej mě za nos! Maruška je malá, nemá co volit! Já za ni nesu odpovědnost, takže rozhoduju já.
Hlavně aby sis nezvykla, že dítě je tvůj majetek.
Tahle věta mi zůstala v hlavě navždy. Od té doby, když máma trvala na svém, opakovala jsem:
Mami! Nejsem tvůj majetek!
A to ji vytáčelo.
Přestaň opakovat, co slyšíš! Používej vlastní hlavu!
A já ji taky mám! bránila jsem se a bylo zas ticho.
Babička Alžběta po té velké rodinné hádce zmizela z našeho života. Kdo za to mohl, jsem už neřešila. Všichni!
Babička v afektu obvinila mámu: Měla sis hlídat nervy, když jsi nosila dítě! Citlivá duše Nesmysl! Člověk nesmí myslet jen na sebe!
A máma, která v těhotenství s druhým dítětem klukem, kterého tolik chtěla měla špatné období, kdy mohla rodinu svým fňukáním a výbuchy klidně rozložit. Ať jsme se snažili, stejně to nestačilo. O to horší bylo, že dítě nakonec ztratila. Lékařská chyba, špatně nastavená léčba ale kdo by to teď chtěl řešit. Máma vinit celý svět, a jen babička nabrala odvahu říct pravdu.
Časem pochopila, že se s dvěma tvrdohlavými ženami nedá hnout ani o píď, a táta to vzdal a dal nám prostě čas.
Ten se natáhl na dlouho. Babička Alžběta prodala byt, koupila chalupu v Jizerských horách a odjela.
Tak to bude pro všechny lepší, synku, řekla tátovi. Máma to brala jako fakt a když jel táta za babičkou, neprotestovala, ale mě k ní nikdy poslat nechtěla.
Nechci, aby ji někdo štval proti mně!
S tím jsem se nesmířila, ale protože mi bylo táty líto a mámu jsem milovala, snažila jsem se dělat všechno pro jejich štěstí.
Babiččinu fotku jsem si schovala do oblíbené knihy a občas jsem ji tajně prohlížela. Úžasná černobílá fotka: jak je možné, že babička na ní vypadá tak malá, že když pak zahlédnu sebe v zrcadle, propadám zoufalství?
Náš nos. Rodinný. Výrazný a pohoršivě krásný
Z celé té charakteristiky jsem pro sebe vždy měla jen výrazný. Krásu jsem v něm neviděla.
Je obrovský! zajíkla se Věra, se kterou jsem se neviděla snad deset let. Vycenila nehty, natahovala ruku k mému nosu: Promiň, ale je to fakt rarita! Živá Pinocchia! A nepřekáží ti při líbání? Ty bláho! Maruško, to myslíš vážně? Ještě nikdy? Ty už tím mlčením všechno řekla! Ve tvém věku bez kluka? Hrůza!
Jak jsem udržela nervy, sama nevím. Chtěla jsem jí vyškubat aspoň půlku toho parádního účesu.
Jak si dovoluje? Kamarádka? Ne! Ani známá Už pět let žije s rodiči ve Španělsku a domů jezdí sporadicky. A tahle setkání zařizovala máma na poslední chvíli vždy bez mého souhlasu.
Dcero, to není správné! Tolik let jste se neviděly!
A ještě by to nějaký čas vydrželo. Proč, mami?
Musíš! Nikdo jiný kromě tebe
Proč právě já?
Jednou mi poděkuješ, uvidíš!
Jistě, v duchu jsem za to poděkovala těmi nejslušnějšími slovy, která jsem se mohla odvážit použít. A tehdy jsem poprvé vážně dospěle rozhodla:
Podstoupím plastickou operaci nosu!
Ne! Máma na mě zírala v hrůze. To nedovolím! Proč?
Už je rozhodnuto. Táta mi svolení dal. U mě už to není otázka.
Neopovažuj se šeptla máma tak tiše, že jsem ji téměř neslyšela.
Další rozhovor skončil slzami a útěkem do svého pokoje. Máma chodila celou noc tam a zpět, hledala řešení.
Našla ho až k ránu; tak jednoduché a logické, že se na chvíli zastavila, a pak spěchala za tátou potřebovala kontakt na Alžbětu.
Do Jizerských hor jsem letěla už druhý den.
Máma mě vezla na letiště, a když mě objímala na rozloučenou, zašeptala mi do ucha:
V životě děláme tolik chyb, holčičko Tolik ztrácíme tam, kde bychom mohly tolik získat. Neopakuj moje chyby! Pamatuj si, že tě čekám a že tě miluji! I kdyby to vypadalo jinak, miluji tě víc, než svou vlastní existenci.
Já už mohla jen kývnout a nastoupit do letadla. Teď bylo nejhlavnější setkat se s babičkou.
Alžběta mě přivítala tak nadšeně, že na vážný rozhovor se dostalo až za dva dny.
Maruško, proč se najednou tvoje matka stala rozumnou ženou?
Nejspíš proto, že si chci dát uříznout nos.
Proč? Vypadáš krásně! Trochu líčení by neuškodilo, ale to je malicherné.
Babi, prosím tě! Já jsem jak Pinocchio!
Kdo ti tohle namluvil?
Někteří
Zalila mě vlna smutku, když jsem si znovu vybavila upravenou Věru taková holka nebude nikdy mít potíže s kluky. Všichni se za ní jen otočí a ona si vybere, kterého chce.
Ti, kdo veřejně pošlapávají něčí vzhled a další výjimečné rysy, nejsou lidé, Maruško. To jsou omyly. Ideální neexistují. Zvlášť u žen! Pokud mi ukážeš jedinou, co by byla stoprocentně spokojená se svou vizáží, rovnou zrušíme Guinnessovu knihu rekordů.
Co kdybych tam zkusila přihlásit svůj nos? Určitě budu první!
Počkej! Alžběta se vyhrabala z křesla, důstojně přešla do vedlejšího pokoje a vrátila se s fotoalbem v modrém sametu.
Tady máš! To jsou ti, kterým rodinný klenot vůbec nevadil být šťastní. Tvoji předkové. Nejdražší, nemáme všechny fotky některé v pogromech za války zmizely. Teta Julie, kterou maminka zachránila Veškeré šperky dala sousedce za úkryt pro dceru. Sousedka holčičku nejen zachránila, ale skoro vše vrátila dítě má mít památku. Tetu Julii si pamatuješ, byla to ta malá, pak významná chiruržka, která u operací nosila speciální masku, co jí nechala vyrobit, aby jí nos nepřekážel. Podívej!
Statná žena ve staromodních plavkách se směje na břehu rybníka, vedle ní fešák typická fotografie šťastného páru.
To je strejda Mirek?
No jasně! Mladý a plný síly. Julie byla s ním moc šťastná dokud žil.
Ale vážně stonal, ne?
Ano, poslední dva roky už ležel, a Julie nechala práci, jen aby byla s ním. Krmila ho, převlékala, byla prostě šťastná, že ho má aspoň takhle. Po jeho smrti odešla ze světa taky, dlouho nežila dál. Říkala jen, že by si přála odejít s ním.
Jaký osud
To je pouze jeden z mnoha v našem rodu. My holky jsme si nechávaly rodné jméno, abychom připomínaly zakladatele naší rozvětvené rodiny. Ten nos máme právě po nich a za všechny ty roky žádná z nás nelitovala. A představ si všem se rodinné štěstí vydařilo. Láska, děti, vnoučata, někdy i pravnoučata a to už je něco!
Babička vstala a vytáhla z komody vyřezávanou šperkovnici.
Myslím, že je čas. Vezmi si to, Maruško. To ti odkázala Julie. Všechno rozdělila mezi holky z rodiny, aby každá něco měla.
Náušnice, které jsem vytáhla, byly tak nádherné, až se mi na chvíli zatajil dech.
To je práce tvého pradědečka, Maruško. Tedy spíš prapraděda byl vynikající zlatník, viděl krásu tam, kde ji jiní neviděli. Miloval přírodu a promítl to do své práce.
Jsou to lilie? zkoumala jsem drobnou práci.
Ano. Jeho žena se jmenovala Lilia, a tyto náušnice vyrobil pro ni, ona je odkázala dál. Teď jsou tvoje.
Babi, to je opravdový rodinný klenot!
Jako tvůj nos, Maruško! A teď si představ, že rozhodnu, že je to kýč a že to nechám roztavit a udělám z toho něco moderního. Bylo by to úplně bez historie i duše!
Stiskla jsem jemně dlaň s náušnicemi a zavrtěla hlavou.
To je špatně.
Tak Boha neurážej, že na tobě něco nezvládl. Co máš, to mít máš. Chápeš? A teď pověz mi, kdo ti popletl hlavu. Jaký ten chlapec je? Z jaké rodiny, čemu se věnuje?
Babi Odkud to víš?!
Taky jsem bývala mladá! uchechtla se.
Povídaly jsme dlouho do noci. Říkala jsem jí všechno a měla pocit, že znovu dýchám, můžu se připravovat na soutěž, i když mi tep srdce vždycky vyletí kvůli Adamovi. Od teď tu byl někdo, komu jsem mohla svěřit i ten největší poklad.
Ráno jsem babičku načapala, jak shání kufr.
Kam vyrážíš?
Je čas sbírat střípky, Maruško. Udělala jsem v životě spoustu chyb největší, že jsem připustila, že nás rozdělují. Potřebuju tvou mámu.
V té rozhodnosti jsem ani necekla pomohla jí balit a zavolala taxi.
Navečer jsem seděla v pokoji s Kulichem v náručí a poslouchala vzdálené hlasy v kuchyni. Strašně jsem chtěla jít za nimi, sednout si, chytit je obě za ruce a zeptat se, zda už je smír na dosah. Ale vím, že teď to nesmím narušit. Hlavně to křehké štěstí nevyplašit je to práce pro zlatníka!
Rok poté si máma opatrně sedne, ruce položí na břicho, zatímco vizážistka dodělává účes, napraví lilii v uchu, připne mi závoj a zeptá se:
Tak co, připravená?
Chvilku! Ještě musím trochu zapudrovat ten rodinný klenot! otočím se k zrcadlu.
Kývnu sama pro sebe, vzpomenu si, jak jsem se Adama zeptala, jestli mu můj vzhled vyhovuje.
Úplně! Maruško, jsi bezchybná! Proč se ptáš?
Jeho údiv byl tak opravdový, že jsem zavřela oči štěstím.
Jemný úsměv, šťastná jiskra v očích, ruce omotané kolem krku toho rozcuchaného muzikanta, čerstvého vítěze mezinárodní hudební soutěže.
Jen tak, miláčku. Jen takA tehdy jsem mezi výkřiky gratulací, smíchem a šuměním nových začátků poprvé skutečně cítila, že jsem celá přesně taková, jaká mám být. Nosím v sobě dávnou sílu těch, kdo tu byli přede mnou, jejich chytrost i chyby, úsměvy i jizvy. Náš rodinný klenot už není jen v ušních lalůčcích nebo na tváři je ve slovech, v odpuštění, v odvaze otevřít se budoucnosti bez toho, abych popírala minulost.
Kulich mi prošel kolem nohou, ocásek hrdě vztyčený, a jako by správně tušil, že tenhle okamžik je výjimečný, lehce mi ťukl čenichem o šaty. Ze dveří se vynořily máma s babičkou; obě zamrkaly se slzami v očích, obě stály poprvé po boku jedna druhé a já pochopila, že skutečné štěstí stojí na odvaze přijímat sebe, přijímat druhé a nebát se milovat.
Když se mi Adam podíval hluboko do očí, usmála jsem se. Ne pro zrcadlo, ne kvůli cizím soudům, ale prostě proto, že už vím: Rodinný klenot není jen věc, i to, co mám já, je vzácné. Je to dar, a je jen na mně, jak se rozhodnu s ním naložit.
A možná, až jednou přijde náš první den s dcerou, ukážu jí náušnice i fotografie, pohladím ji přes nos a řeknu: Jsme krásné tak, jak jsme. Jsme silné. A naše štěstí to je to největší dědictví.
