Komora a stupnice
Poprvé ten den do komory nevstoupila kvůli vzpomínkám, ale aby našla sklenici nakládaných okurek do salátu. Na horní polici, schované za krabicí s vánočními světýlky, vykukoval roh pouzdra, které už dávno nemělo v jejím pražském bytě co dělat. Látka ztmavlá, zip stávkuje. Zatáhla, a z hlubin vyjela dlouhá, úzká postava futrálu, jako táhlý stín.
Postavila okurky na stoličku u dveří, aby na ně nezapomněla, a sedla si na bobek, jako kdyby tak nemusela hned rozhodnout, co dělat. Zip povolil až na třetí pokus. Uvnitř ležely housle. Lak místy zašlý, struny povadlé, smyčec vypadal spíš jako starý smeták než hudební nástroj. Ale tvar byl jasně poznatelný, a v její hrudi něco cvaklo, jako když člověk zhasne světlo.
Vzpomínka ji zavála do deváté třídy, jak s tímhle futrálem cupitala přes holešovické ulice, styděla se, že vypadá směšně. Pak přišla střední, práce, svatba, a jednou prostě do hudebky chodit přestala, protože bylo potřeba stíhat jiný život. Housle přenesli k rodičům, potom se stěhovaly s jejími věcmi sem, až nakonec skončily v komoře mezi igelitkami a krabicemi. Nebyly uražené, jen zapomenuté.
Zvedla housle opatrně, jako by se mohly rozpadnout. Dřevo pod její dlaní překvapivě hřálo, ačkoliv v komoře bylo chladno. Prsty samovolně našly hmatník a hned se jí udělalo trapně: ruka vůbec nevěděla, jak držet, jakoby to byl cizí předmět, který vytáhla bez dovolení.
V kuchyni se voda začala hemžit v hrnci. Postavila futrál do předsíně ke stěně místo aby ho vrátila zpátky do komory, odešla vypnout sporák. Salát zvládla udělat i bez okurek, sama sebe přistihla, že už hledá výmluvy.
Ten večer, když bylo uklizeno a na stole zůstala už jen talíř s drobky chleba, přinesla pouzdro do obýváku. Manžel seděl u televize, nepřítomně přepínal mezi kanály. Podíval se na ni:
Cos tam objevila?
Housle, odpověděla, až ji zaskočilo, jak klidně to zní.
Aha. Ještě žijí? pousmál se dobromyslně svým obvyklým domácím tónem.
Nevím. Jdu to zjistit.
Otevřela futrál na pohovce, podložila pod něj starý ručník, aby nepoškrábala potah. Vyndala housle, smyčec, malou krabičku s kalafunou. Kalafuna popraskaná, jako námraza na kaluži. Přejela po ní smyčcem chloupky sotva brnkly o povrch.
Ladění bylo samostatným ponížením. Kolíky šly ztěžka, struny skřípaly, jedna hned praskla a šlehla ji do prstu. Potichu zanadávala, aby ji neslyšeli sousedi. Manžel si odkašlal.
Možná s tím do servisu? navrhl.
Možná, přiznala, ale uvnitř jí narostla hořkost ne na něj, ale na sebe samu, že už ani ladit neumí.
Na telefonu si našla aplikaci na ladění, položila ji na konferenční stolek. Displej ukazoval písmena, šipka poskakovala. Točila kolíkem, zvuk padal nebo byl až nepříjemně vysoký. Rameno ji začalo brnět, prsty odvykle bolely.
Nakonec struny nezněly jako dráty na větru, zvedla housle k bradě. Podložka byla studená a měla pocit, že jí kůže na krku jakoby ztenčela. Pokusila se narovnat, jak ji učili, ale záda protestovala. Zasmála se sama sobě.
Tak co, koncert? houkl manžel, aniž zvedl oči od obrazovky.
Pro tebe, odtušila. Drž se!
První tón jí vyrazil takovou nervozitu, až samou překvapila. Nebyla to nota, spíš stížnost. Smyčec se chvěl, ruka nedržela rovnou linii. Zastavila se, nadechla, zkusila znovu. Bylo to o chloupek lepší, ale stejně trapné.
Ten stud byl zvláštní, dospělý. Nebyl to ten pubertální pocit, kdy si člověk myslí, že se mu směje celý svět. Tady byl svět jen stěny, manžel a její vlastní ruce, které teď byly nějak cizí.
Zahrála otevřené struny, pomalu jako kdysi ve ZUŠce, počítala si doby v duchu. Pak zkusila stupnici D dur, prsty na levé ruce se pletly. Už nevěděla, kde je druhý, kde třetí. Prsty byly výrazně tlustší, bříška utíkala. Bolívaly ji kdysi konečky, teď jen otupěle vnímala, že má příliš měkkou kůži.
To přejde, zamumlal manžel. Vždyť nejde to hned, ne?
Přikývla, ani nevěděla, komu patří to nic se neděje. Jamu? Že by jí? Nebo houslím?
Druhý den se vydala do opravny poblíž stanice Anděl. Nic romantického skleněné dveře, pultík, na stěnách visí kytary, housle, voní tu lak a prach. Mladý opravář s naušnicí držel housle suverénně, jako by měl v ruce kladivo místo hudebního nástroje.
Struny určitě nové, řekl. Kolíky trochu promazat, podložku srovnat. Smyčec by se měl taky natahnout, ale to je dražší.
Slovo dražší ji okamžitě sevřelo. V hlavě se jí promítly účty, léky, dárek pro vnučku. Užuž chtěla říct To nevadí, nemusí být, ale místo toho se zeptala:
A co jen struny a podložka, zatím?
To stačí. Bude fungovat.
Nechala housle u něj, vzala si lístek z pokladny, uložila jej do peněženky. Když vyšla ven, připadala si, že nedala do servisu věc, ale kus vlastní duše, kterou teď má někdo v péči.
Doma otevřela notebook a zadala do vyhledávače lekce houslí pro dospělé. Pobavila ji ta fráze. Pro dospělé. Jako by existovala speciální kategorie lidí, kterým je potřeba vše trpělivě opakovat.
Našla pár inzerátů. Jedni slibovali výsledky do měsíce, druzí nabízeli individuální přístup. Zavřela okno, ta slova ji znervózňovala. Za chvíli ho zase otevřela a napsala jedno krátké zprávě učitelce z vedlejší části Vinohrad. Dobrý den, je mi 52. Ráda bych obnovila hru. Je to možné?
Jakmile odeslala, hned toho zalitovala. Nejraději by tu zprávu smazala jako by přiznala slabost. Ale byla pryč.
Večer přišel syn. Vešel do kuchyně, dal jí pusu na tvář, ptal se na práci. Postavila vodu, nabídla sušenky. Syn si všiml futrálu v rohu místnosti.
Hele, housle? řekl udiveně.
Ano. Našla jsem je. Přemýšlím že to zkusím.
Mami, vážně? pousmál se nejistě, nebylo to výsměšné, spíš rozpačité. Ty už vždyť je to dávno.
Je, přikývla. Právě proto.
Sedl, točil sušenkou v prstech.
A co z toho? Vždyť jsi furt unavená.
V ní se automaticky začala zvedat jakási obrana: vysvětlit, omluvit se, dokázat, že má právo. Ale žádné vysvětlování by neznělo dobře.
Nevím, řekla upřímně. Prostě chci.
Syn se na ni zadíval, jako by poprvé viděl ženu, ne tu, co všechno zařídí. Ne tu, co nikdy nechybí.
No… tak jo, řekl. Jen se nepřetěžuj. A chudáci sousedi.
Zasmála se.
Ti to vydrží. Hrát budu jen přes den.
Když syn odešel, ucítila úlevu. Ne že jí dal svolení, ale že tentokrát nemusela nic vysvětlovat.
Za dva dny si vyzvedla housle z opravny. Nové struny se leskly, podložka byla stabilní. Opravář jí vysvětlil, jak je natahovat, kde skladovat.
Nikdy ne na topení, dodal. A v pouzdře, vždycky.
Přikývla jako školačka. Doma postavila pouzdro na židli, otevřela ho a dlouho na nástroj jen koukala, bála se znovu pokazit.
První cvičení si vybrala to nejjednodušší: pomalé smyky na otevřených strunách. Dřív ji to v hodině hudby štvalo, připadalo jako trest. Teď to byla záchrana. Žádná melodie, žádné známky. Jen zvuk a snaha ho udržet rovný.
Po deseti minutách jí bolela ruka, po patnácti ztuhla šíje. Přestala, housle opatrně uložila do pouzdra. Zavřela zip. Uvnitř se jí zvedl vztek: na tělo, na věk, na obtíže.
Šla do kuchyně, nalila si vodu, sedla si k oknu. Venku na dětském hřišti jezdili teenageři na koloběžce, smáli se nahlas. Přepadla ji závist, ne po mládí, ale po jejich odvaze. Padali, vstávali, jelo se dál a nikoho nenapadlo, že je pozdě učit se balancovat.
Vrátila se do pokoje a znovu pouzdro otevřela. Ne protože musí, ale protože nechtěla končit rozladěná.
Odpověď od učitelky přišla večer: Samozřejmě, přijďte, začneme postojem a jednoduchými cvičeními. Věk nevadí, jen je potřeba trpělivost. Přečetla si to dvakrát. Slovo trpělivost znělo upřímně, dalo jí nečekaný klid.
Na první lekci jela s houslemi v ruce cítila, že nese něco křehkého a důležitého. V metru si ji lidé zvědavě prohlíželi, někdo se pousmál. Nevadilo jí to. Ať vidí.
Učitelka byla drobná žena kolem čtyřiceti, s krátkými vlasy a vřelým pohledem. V místnosti stálo piano, regály not, na židli dětské housle.
Podívejme se, vybídla a nechala ji nástroj vzít.
Hned bylo znát, že držení má špatné. Rameno se zvedá, brada tlačí, levá ruka ztuhlá.
To nevadí, usmála se učitelka. Dlouho jste nehrála. Začneme prostě postojem. Zkuste vnímat, že housle nejsou protivník.
Bylo jí trapně i trochu legračně, v dvaapadesáti stát v obýváku a učit se držet housle. Ale právě to osvobozovalo. Nikdo nechtěl, aby byla dokonalá. Stačilo, aby byla.
Po lekci jí ruce vibrovaly jako po tělocviku. Učitelka jí napsala seznam deset minut otevřených strun, pak jedna stupnice, ne víc. Radši kratší cvičení pravidelně, řekla.
Doma se jí manžel zeptal:
Tak co?
Je to těžké, přiznala. Ale špatné to není.
Jsi spokojená?
Zamyslela se. Spokojená nebylo to úplně to správné slovo. Cítila směs strachu, smíchu, studu a podivného světla.
Ano, řekla. Připadá mi, že zase něco dělám rukama. Nejen práce nebo vaření.
Po týdnu si dodala odvahu a zahrála drobnou melodii, kterou pamatovala z dětství. Nalezené noty vytiskla v kanceláři, schovala do šanonu, aby se nikdo nevyptával. Doma listy položila na stojan z knihy a krabičky.
Zvuk byl rozpačitý, smyčcem občas škrábla vedlejší strunu, prsty se pletly. Zastavovala se, začínala znovu. O chvíli později nakoukl do pokoje manžel.
To je hezký, řekl opatrně, jako by nechtěl, aby se lekla.
Nelži, odvětila.
Nelžu. Je to… poznatelné.
Usmála se. Poznatelné to znělo skoro jako lichotka.
O víkendu přišla vnučka. Bylo jí šest, hned si všimla futrálu.
Babi, co je to?
Housle.
Ty umíš?
Chtěla říct Kdysi, ale vnučka neznala kdysi. Pro ni byl jen tento okamžik.
Účím se, řekla.
Vnučka si sedla na pohovku, ruce složila do klína, jak na besídce.
Zahraj mi!
Všechno se v ní sevřelo. Hrát před dítětem bylo nejvíc. Dítě slyší bez předsudků.
Dobře, přikývla a vzala housle.
Zahrála tu jednu melodii, co zkoušela celý týden. U třetího taktu jí smyčec ujel, zvuk byl ostrý. Vnučka nehne brvou. Naklonila hlavu.
Proč to tak píská?
Protože babička tahá smyčec šikmo, usmála se a opravdu se rozesmála.
Vnučka se přidala.
Tak ještě jednou, poprosila.
A ona zahrála znovu. Lepší to nebylo, ale nestyděla se tak, aby přestala. Dohrála do konce.
Večer, když se všichni odebrali ke svým věcem, zůstala sama v pokoji. Na stole ležely vytištěné noty a vedle tužka na značení těžkých míst. Housle složila do futrálu, zip nezatáhla úplně, futrál zůstal u zdi, ne v komoře jako připomínka, že to je teď součást jejích dní.
Nastavila si časovač na mobilu na deset minut. Ne aby se nutila, ale aby se neunavila hned zkraje. Otevřela futrál, vzala housle, ověřila kalafunu i napnutí smyčce. Zvedla nástroj k bradě, vydechla.
Zvuk byl měkčí než ráno. Pak se zase zadrhl. Nenadávala. Jen si opravila ruku a pokračovala v táhlém pohybu smyčcem, poslouchala, jak nola zní, třese se.
Když časovač zaprskal, ještě naposledy přetáhla smyčcem až na konec, housle vrátila do futrálu, zip zatáhla naplno. Pak pouzdro opřela ke zdi, ne do komory.
Věděla, že zítra to bude stejné: trocha studu, trochu únavy, pár čistých vteřin, kvůli kterým má smysl futrál otevřít. A to jí stačilo, aby s tím pokračovala.
