Ty jsi jen dělník! ONA ho opustila kvůli zamazaným montérkám, netušíc, kdo doopravdy je
Říká se, že šaty dělají člověka. Jenže někdy se tahle okřídlená věta promění v rafinovanou past, která člověka připraví o to nejcennější. Dnes vám povím příběh, který vám možná trochu rozhodí pohled na lidi kolem.
**Scéna 1: Trapasy pod pražským skleněným palácem**
Slunce házelo prasátka na obří prosklené stěny luxusního byznyscentra na Pankráci. U vchodu postávala žena, jejíž outfit by rozplakal i šéfa módního butiku a její obličej zdobil upřímný výraz odporu. Upřeně zírala na muže, vlastně spíš na jeho zaprášené pracovní boty a žlutou helmu v ruce.
**ŽENA:** Podívej se na sebe! Všude samý prach a šmouhy! Říkala jsem ti, ať se převlékneš, než se vůbec přiblížíš k mému kancelářskému království!
**Scéna 2: Klídek mezi dlažebními kostkami**
Muž si zrovna z ničeho hlavu nedělal. Odprašil džínovou bundu a s naprostým klidem se jí zadíval do očí.
**MUŽ:** Přijel jsem přímo ze stavby. Právě jsme dokončili betonáž.
**Scéna 3: Rozchod s dramatem**
Žena se přiklonila blíž a štěkla šeptem nervózně se přitom rozhlížela, jestli náhodou někdo z jejích VIP kolegů nečumí.
**ŽENA:** Tohle je jedno. Jsi prostě dělník. Nemůžu se tahat po Praze s nějakým zedníkem. Zapomeň na mě!
Otočila se na patě v elegantní exhibici, ale vtom se rozletěly skleněné dveře.
**Scéna 4: Kdyby Bůh chtěl dramaturgii…**
Do haly vletěl chlapík v perfektně střiženém obleku, v ruce iPad, potil se jak při orientačním běhu. Ženy si ani nevšiml, zato dělníkovi skočil skoro kolem krku.
**MUŽ V OBLEKU:** Pane Konečný! Ještě chviličku! Investoři už čekají na tu helikoptérovou projížďku kolem VAŠÍ nové budovy!
**Scéna 5: Všechno jinak**
Žena zůstala stát jako socha z brněnského orloje. Opatrně se otočila, rty rozpadlé šokem. Pan Konečný? Majitel budovy?
Muž s úsměvem hodil helmu asistentovi, jako by to byla čepice.
**KONEC PŘÍBĚHU:**
Žena najednou couvla, hlas jí slábnul:
Tomáši… já… netušila jsem, že je to tvůj projekt. Proč jsi mi to nikdy neřekl?
Tomáš Konečný se na ni krátce podíval. V očích už neměl ani špetku něhy, jen ledové zklamání.
**MUŽ:** Chtěl jsem vědět, jestli máš ráda mě, nebo můj rozpočet. Teď už mám jasno.
Upravil si bundu, kterou ještě před minutou označila za hadry na podlahu, a s mírným úsměvem dodal:
**MUŽ:** A číslo si klidně nechej, já tě bloknu sám. Pěkný den přeju.
Vyrazil k výtahu na střechu, kde už duněla helikoptéra. Ona zůstala v Praze stát na chodníku sama, s vědomím, že místo zedníka právě poslala do kopru jedinou šanci na upřímnou lásku.
**A z toho plyne ponaučení:** nikdy neměř moře podle pěny u břehu. Za špinavýma botama může být chlap, co staví města. A za drahým sakem? Tam se často skrývá jen prázdnota.
