Za necelý rok jsem se stala matkou dvou dětí – svého a adoptovaného. Od té doby uplynulo 38 let a já jsem stále více vděčná osudu, že mi poslal těžkosti, které jsem musela snášet…..
Kytice štěstí a smutku
Bylo mi 22 let. Vystudovala jsem univerzitu, byla jsem učitelka. A měla jsem se vdávat. Stát se nevěstou byl můj největší dětský sen.
Snila jsem o velkolepé svatbě, o velmi dlouhém závoji ozdobeném diadémem ze stříbra a bílých květů, snila jsem o dni, kdy budu středem světa a budu vypadat pohádkově krásná v očích muže, kterého miluji. A stalo se to.
Nebo by se to alespoň stalo…. Kdyby se v den Emilovy a mé svatby nestala strašná nehoda. Sestra mého budoucího manžela, její manžel a jejich dvanáctiletý syn zahynuli. Z celé rodiny přežilo jen dítě – osmiměsíční holčička. Mé sny o honosné svatbě vystřídal smutek.
Místo líbánek – spousta nečekaných povinností.
V den svatby jsem byla těhotná. Do porodu mi zbývaly asi čtyři měsíce.
Alespoň takový byl plán, ale ve skutečnosti jsem se stala maminkou krátce po svatbě – pro malou Ivanku, která osiřela. Emil navrhl, abychom neteř adoptovali, a samozřejmě to bylo nejlogičtější rozhodnutí – o dítě by se neměl kdo jiný než příbuzní starat a bylo pro nás nemyslitelné, aby ji vychovávali úplně cizí lidé.
Místo nadšení a líbánek jsem se najednou ocitla s cizím dítětem v náručí. Bylo dobře, že Iwonka byla maličká a nepamatovala si svou biologickou rodinu, takže si na mě rychle zvykla.
Od chvíle, kdy jsem ji vzala do náruče, jsem k ní přilnula a měla jsem pocit, že ji musím chránit před celým světem a poskytnout jí štěstí, které jí bylo odebráno. O tři měsíce později se narodila Maria, moje přirozená dcera.
Těžké manželství
Vlastně nejen svatební den, ale ani samotné manželství nepatřilo k nejšťastnějším. Po velké tragédii a po narození dvou dětí během tří měsíců jsem neměla sílu na nic jiného než na péči o děti a domácnost. Ano, jako novomanželka jsem to neměla romantické, byla jsem celý den sama a kromě vaření, úklidu a nakupování jsem měla spoustu mateřských povinností.
Měla jsem sotva čas na spánek, natož na chvíle pro sebe. Neměla jsem čas ani na péči o svůj zevnějšek – ráno jsem se osprchovala, učesala si vlasy, svázala je do culíku a to bylo všechno.
Na líčení jsem neměla čas, oblékat jsem se taky moc často nechodila, večer jsem sotva počkala, až se všichni najedí a půjdou spát – oči se mi zavíraly únavou a já neměla sílu mluvit s Emilem nebo mu věnovat pozornost.
Tohle trvalo celé měsíce – není divu, že jsme se postupně odcizili. Buď jsme spolu nemluvili, protože jsme si neměli co říct, nebo jsme se kvůli všemu hádali – obviňovali jsme jeden druhého.
Emil byl pořád nespokojený s tím, jak se starám o domácnost, vždycky si našel něco, čím mě urazil, že není uklizeno, a já mu pořád vyčítala, že nepomáhá v domácnosti, že netráví dost času s dětmi. Ale nejhorší bylo, že Emil nepřijal Ivanku jako své dítě. I když byla dcerou jeho sestry, zdálo se, že nevinné holčičce vyčítá, že se o ni musíme starat.
Když byla Ivonka malá, nechápala, čím si vysloužila otcův hněv, a snažila se „napravit“ své chování, aby si ho udobřila. Ale on z ní byl vždycky nešťastný a místo toho Marii rozmazloval. Jeho přístup k oběma dětem se mi nelíbil, považovala jsem ho za špatný, ale neměla jsem sílu něco změnit. Mohla jsem to jen kompenzovat: k Ivance jsem byla mírná a vstřícná, rozmazlovala jsem ji a chválila, zatímco k Marii, které otec dovolil všelijakou svévoli, jsem se chovala přísněji.
Třetí dítě
Po dvanácti letech manželství podal Emil rozvodové papíry. Měl právo být milován – od svatby snášel mé zanedbávání. Bylo proto logické, vysvětloval mi, že se zaplete s jinou ženou. Byla teď těhotná a on s ní a jejich dítětem chtěl vytvořit skutečný domov.
Rozvod nebyl snadný – nejenže jsem byla citově zraněná, ale Emil se také snažil přivlastnit si, co mohl, z našich společných financí a majetku.
Nejen to, ale Maria, která najednou zůstala bez svého věčně rozmazlujícího otce, mě začala obviňovat z toho, co se stalo, a zlobit se na mě.
Věčně mi odporovala, zhoršovala si známky ve škole, utíkala z domova….. Iwonka byla jediná, kdo mě utěšoval a podporoval. Dítě, které jsem neporodila, byla ochotná připravit se o všechno, jen aby mi pomohla.
Byla to těžká léta. Když se ohlédnu zpátky, nevím, jak jsem to zvládala. Teprve po letech začala Maria situaci chápat, i když se nikdy nezbavila pocitu, že ji Iwonka miluje víc než ona. Ale díky Bohu jsme to nějak zvládli a dlouho byl v domě klid.
No, dcery už dlouho nežily doma. Obě jsou vdané. Obě mají dcery, které se jmenují: Gosia a Helenka – jsou opravdovým pokladem. Utvrzují mě v přesvědčení, že všechno, čím jsem si prošla, stálo za to.