Proč jsi za mnou přijela, mami? Celý život jsi pomáhala Nadě, tak se teď obrať pro pomoc zase na ni! vyštěkl na mě syn. Viktor mě ani nepozval dál, mluvil se mnou ve dveřích, jeho slova byla chladná a pohled cizí.
Synku, opravdu mě, svou vlastní mámu, necháš stát venku? nerozvládla jsem emoce a rozplakala se.
Mami, nerozumím, proč se hned dojímáš? Nemám čas na prázdné řeči, syn už chtěl zavřít dveře přímo přede mnou, když se ozval hlas jeho ženy.
Viktore, s kým to mluvíš? zeptala se Martina a vyšla z chodby.
Mami, to jste vy? podivila se. Proč tu stojíte na mrazu, pojďte přece dovnitř.
Viktor jen mávl rukou, otočil se a odešel. S úlevou jsem si v chodbě zouvala boty, neboť jsem byla ráda, že mě snacha pozvala dál. Potřebovala jsem totiž vážný rozhovor.
Musím uznat, že jsem synovi v životě ublížila, i když jsem to tehdy neviděla tak jasně jako dnes. Mám dvě děti syna Viktora a dceru Naděždu. A dopadlo to tak, že jsem celý život podporovala dceru a na syna zapomněla.
Myslela jsem si, že žádnou pomoc nepotřebuje, protože si poradí sám, ale ukázalo se, že to nebylo tak jednoduché. Všechno, čeho dosáhl, bylo vlastně proto, aby mi dokázal, že se obejde bez mé podpory a peněz.
Peníze jsem měla, už dvacet let pracuji v Německu. Ale finančně jsem pomáhala po celý čas jen dceři, což mě dnes mrzí. Naděžda si mé pomoci nikdy nevážila a když mi bylo nejhůř, otočila se ke mně zády.
Do Německa jsem jela, když bylo Viktorovi osmnáct a Nadě šestnáct. O děti se starala moje máma, byla jsem s nimi sama manžel nás dávno opustil. Žili jsme tehdy tak skromně, že jsem odjezd za hranice brala jako poslední šanci.
Za první vydělané eura jsem začala opravovat náš dům ve vesnici kousek od Olomouce, zavedla jsem vodu i splachovací záchod, babička byla tehdy neskutečně šťastná.
Pak mi dcera oznámila, že se vdává. Bylo jí teprve devatenáct, ale nevymlouvala jsem jí to. Zeť byl místní kluk, mladí se ke mně nastěhovali domů.
Viktor si se zetěm vůbec nesedl, bylo dusno tak si rychle našel přítelkyni a odstěhoval se. Martina, moje snacha, byla z dětského domova, neměla nic, stát jí přidělil pokoj v internátu a tam s Viktorem začali žít.
Naděžda rozhodla problém peněz takto:
Mami, když jsem doma zůstala já, všechny peníze patří mně, řekla rovnou.
Syn na peníze nikdy nezmínil jediné slovo a mně takhle rozdělení vlastně vyhovovalo. Všechny vydělané eura jsem posílala Nadě ona je utrácela tak, jak chtěla. Viktor si mezitím vydělával, jak uměl, a o rodinu se staral sám.
Pak přišla další rána. Moje maminka zemřela. A hned na to mi Naděžda oznámila, že se rozvádí. Vždycky byla tvrdá hlava když si něco umanula, nic ji neodradilo.
A co teď plánuješ dělat? ptala jsem se jí.
Odjedu s tebou do Německa, odpověděla bez váhání.
Odjely jsme tedy spolu. Ale Naděžda nechtěla pracovat těžce; chodila jen uklízet, a peníze utrácela na jídlo a pronájem malého pokoje.
Já jsem dělala pečovatelku, tak jsem za bydlení a stravu neplatila. Tisíc eur, které jsem dostávala měsíčně, si brala dcera dostala nápad, že musíme v Německu koupit byt.
Protože se vracet do Čech už nechtěla, přesvědčila mě, ať prodáme dům na venkově. Prý tak budeme mít na bydlení v Německu rychleji naspořeno.
Jenže ani to nestačilo. Když dům prodaly za několik set tisíc korun, zbytek peněz dcera chtěla půjčit. Jenže pak se znovu vdala a její nový manžel jim přispěl na koupi maličkého bytu. Já nadále jen pracovala, ale moc jsem nemyslela na budoucnost.
Bohužel, nedávno jsem vážně onemocněla, už nemůžu pracovat. Chtěla jsem tedy, jak bylo domluveno, aby mě Naděžda nechala žít s nimi. Ale řekla mi, že mají málo místa, ať se dám dohromady a vrátím se do práce.
Nechtěla jsem to poslouchat, odjela jsem domů. Jenže dům už nemám prodaly jsme ho, je tu jen velká zahrada, skoro hektar, buď ji prodat, nebo něco postavit. Ale kde na to vzít peníze?
Proto jsem se rozhodla poprosit syna, aby mi pomohl zahradu prodat co bude pak, jsem nechápala.
Syn byl natolik uražený, že se se mnou ani nechtěl bavit, zato Martina mě nejen pozvala dovnitř, ale hned přišla s řešením.
Maminko, my s Viktorem právě sháníme pozemek, chceme stavět dům. Jestli nám dovolíte, začneme s výstavbou právě tam. A až dům dostavíme, můžete bydlet s námi, navrhla Martina.
Viktor sice chvíli brblal, ale manželčin nápad se mu zalíbil, a do večera už zapomněl, že se na mě vůbec zlobil.
Snacha mě už nepustila nikam, pozvala mě na dobrou večeři, připravila postel a ráno se mnou chtěla jít k lékaři na vyšetření.
Proč mi to všechno děláš? překvapeně jsem se jí ptala.
Nikdy jsem vlastní mámu neměla, a teď ji konečně mám, usmála se na mě Martina.
Tak mi to život zařídil dcera se mě zřekla, ale snacha mě přijala jako svoji.
