Nedokončená kniha
No tak, Zdenko, odcházím! Neprovázej mě. Budu pozdě! Připrav mi na zítřek tu modrou košili a kalhoty, a nezapomeň! Musíš je vyzvednout z čistírny! zakřičel z předsíně Viktor, rychle si oblékl plášť, chvíli se na sebe zkoumavě díval do zrcadla, popadl klobouk a zabouchl za sebou dveře tak, že rozechvěl sklo ve vyklopeném okénku.
Průvan, pomyslela si Zdena Miloslavovna, vypnula vodu, utřela si ruce do zástěry a vyhlédla z kuchyně. Vše v bytě bylo jako vždy sluncem zalité chodbičky, na stěně fotografie, tapeta s veselými proužky dva širší a dva úzké, něžně modré, Zdenino kabátko na věšáku. A
Zdena Miloslavovna se zamračila.
Balíček! Viktor zapomněl balíček, vždyť jsou v něm pirohy! Sama Zdenka dneska za svítání vyvářela těsto, pekla je s cibulí a vejcem, jak to má její Vítek rád. Dělala je na dnešek, vždyť Viktor jede na stavbu, tam pořádně nepojí, a domácí je domácí!
Rychle strhla zástěru, upravila si vlasy, popadla ještě teplý balíček, přitiskla ho na hruď jako miminko a vyběhla z bytu naštěstí si vzala klíče, jinak by seděla za zavřenými dveřmi! Spěchala dolů po schodech, držela se zábradlí, které se lesklo lakem jak stužka a vinulo se dolů čtvrté patro, třetí, druhé
Zdena mohla, jako jiné paní, jen zavolat z okna a mávnout na Viktora, až vyjde z domu, ale jí to nepřišlo důstojné. Sama mu pirohy donese, rozloučí se, nastaví tvář, Viktor ji klovne na rozloučenou svými suchými rty, kývne, že už musí
Jak běžela, trochu se zadýchala, vyrazila na dvůr a práskla dveřmi tak, že to zadunělo nejen v domě, ale i u sousedů. Byť jí už bylo devětačtyřicet, běhat už nebylo tak snadné jako kdysi.
Rozhlédla se po dvoře, hledala známou postavu v šedém plášti a světlém klobouku.
Viktor měl rád dlouhé kabáty, hlavně rozepnuté, jejichž dolní okraje vlály ve větru jako křídla. Klobouky u něj byly skoro povinností, na každý roční čas jiný. Zdena mu je čistila, starala se a když bylo třeba, koupila nové. Prostě se o něj starala.
Klobouk je styl! tvrdil Viktor, když si z něj syn, Mirek, pojmenovaný po dědovi, tropil legraci. To vy, mladí, nechápete, vy jste povrchní, všichni v syntetice, umělém koženém!
Kde je Vítek?
Á, už prochází bránou dvora do rušné, sluncem zalité ulice. Pokud si nenapne, Viktor naskočí do autobusu a zmizí
Zdena se dala do běhu přes asfalt, na cestě mávala starším sousedkám, co vystavovaly svá klínová těla slunci. Uznale na ni kývaly, jako by si užívaly její obětavé lásky a rodinného štěstí.
Co se děje?! zavolala babička Heda na Zdeninu postavu.
Oběd! Viktor si ho zapomněl, a to mám pirohy! odpověděla Zdena přes rameno.
Heda uznale kývla: pirohy, to je něco, a láska to je taky fajn. Prostě ideál!
Zdena mezitím vyběhla z brány, chtěla zakřičet, ale Zůstala stát a zírala na Viktora, ramena jí poklesla, jako by náhle zhaslo slunce a všude byla tma, že se sotva dýchalo. Zatočila se jí hlava, chytila se za okapovou rouru.
Viktor stál bokem na zastávce, držel pod paží nějakou mladou, oblou slečnu. Smála se, trochu koketně pokrčila rameny, a Viktor na ni shlížel a také se smál. Pak ta slečna Vítka odstrčila, zamračila se, ale on on se sklonil prosebně k její ruce, chtěl ji políbit. Ona si však ruku vytrhla, možná mu dala i facku, Viktor se napřímil, asi ho Zdena nikdy neviděla takhle naštvaného. Ale pak zase změknul, pohladil tu ženu po zádech, vytáhl z kapsy bonbon a podal jí ho. Ta se zasmála, otevřela dlaň Všechno to vypadalo zneklidňujícím způsobem důvěrně.
Zdeně se udělalo špatně. Bože! Viktor, vážený pán, už skoro starší člověk, a takhle ponižuje rodinu před mladou holkou!
Slečna měla krásné letní šaty modré s bílými puntíky, v očích až běhaly mžitky, ve vlasech stuha v barvě šatů, vlasy upravené do dokonalého účesu, na nohou sandálky.
Zdena nevěděla, co s balíčkem, těmi směšnými pirohy a vůbec se životem
K zastávce přijel autobus, Viktor dámu v puntíkatých šatech pustil první, pomohl jí do dveří, dveře se zavřely.
Jakmile autobus vyjel, měla Zdena dojem, že se manžel na ni podíval přímo. Náhle ji zahanbilo to domácí šatové, sešlapané pantofle a ty pirohy.
Rázně se otočila, vrátila se dvorem kolem sousedek, co si právě sundaly svetry, na záhoně málem narazila do Hedy.
Co pirohy, Zdeni? Nestihla jsi? zeptala se Heda, vytáhla si z úst cigaretu a kývla na balíček v Zdenině ruce. Záměrně je nazvala pirohami, protože nikdy moc neschvalovala Zdeninu péči o muže byla to podle ní až příliš vřelá, zavalující péče.
Nestihla jsem. Zdena pokrčila rameny.
Škoda. To skončí v koši. Pošlu Mirka, přijde k vám dnes?
Zdena neurčitě zakývala hlavou.
To je dobře. Ať si dá. Miluje pirohy a já je nepeču, nemám na to trpělivost. Tak jo, počkej na něj!
Heda se pak rozeběhla k traktoru, co vjel na dvůr a řvala, ať zase necáká záhon fontánami z koleček, že jí zničí petúnie.
Zdena už to ale neposlouchala.
Pomalu zamířila do domu, zmizela v chladné chodbě. Na schodech zněly ozvěnou její drobné kroky, její vzlyk splýval s cvakáním dveří všechno ztichlo.
To je konec. Konec rodiny, tepla, jistoty a důvěry, konec víry v lidi. Nebo spíš konec Víry v muže. Muž to přece znamená základ, jedinečný člověk, kterého jí svěřili a kterého měla ctít a chránit. Proč? Jak teď dál?
Nehezky se sesunula na stoličku v předsíni, pirohy se vysypaly z balíčku. Kocour Franta se přišoural, třel se jí o nohy a přikláněl hlavu k jídlu. Ale Zdena nic neviděla, sama byla pořád venku u okapu, dívala se na modré šaty s bílými puntíky a jejich majitelku. A na Viktora. Po tvářích stékaly proudem slzy horké, hořké, a Zdeně se po chvíli zalíbilo neskrývat, jak se cítí bídně. Prostě si sedět a litovat se, užívat starého ženského smutku
Jak dlouho tu takhle seděla, nevěděla, až v tom někdo zacloumal domovními dveřmi, Franta hbitě utekl.
Otevřely se dveře a nakoukl Mirek, Hedčin muž. Masitý nos, pihovaté tváře, plné rty a kudrnaté, lesklé vlasy, rudý krk vypadalo to, že se do jejich společnosti vlastně moc nehodí, ale byl vlastně svůj inteligent, jen trochu výstřední.
Umělec, Zdenko, nesčetněkrát rozkládal rukama Viktor. Nadaný vedoucí galerie! Tvořivci jsou vlastně trochu blázni, jinak by netvořili
Zdena si utřela slzy, podívala se na něj zdola do velikých, blankytně modrých očí. Kdyby nebyl malířem, byl by možná knězem, napadlo ji.
Pane Mirku? Vy?
Na koho bych asi tak byl? Jsem to já, Zdeni. Heda mi říkala, máš tu přebytek pirohů? Doma máme rekonstrukci, Heda mě nechce krmit, prý se najím v restauraci. Už mám dost…, povzdechl si. Přitom si utíral boty a natáhl nohy přes práh.
Počkej, zuju si boty… jsou mokré. A taky ponožky! Bodají mě do palce, je tam díra!
Zdena mu boty hned podala, sama ani nevěděla, jak s nimi zamířila na balkon usušit.
Dej to zpátky! zavrčel Mirek. Na co sušit? Polezeš po domě v mokrých… Zpátky říkám!
Ale Zdena správná hostitelka. Nedá se, nemá přece odejít host v mokrém!
Boty položila na sluníčko na balkon, Frantu zahnala, povzdechla si. Mirek už šramotil v kuchyni a vykřikoval:
Zdeni! Čaj bych si dal, ten tmavý, jak pohanka a s citrónem! Uvaříš, sousedko? Je mi ouvej, a natáhl nohy přes roh stolu, že se Zdena málem přerazila.
Hned to bude, zašeptala, postavila rychlovarnou konvici a v hlavě jí běželo: Viktor muž jak jen mohl? Sotva poodjde od domu, hned se tahá s jinou!
Zdena zrudla představou, kam až Vítkovy zálety sahají.
Ne! To je nedorozumění! Potkali se jen tak, to nic není! Navíc byli kolegové Až se vrátí, neukaž na sobě, že víš, projev mu teplo, Vítek na cizí zapomene chlácholila se maminčiným tónem.
Mirek ale najednou zamračeně zavrčel:
Starej čaj mi nenalívej! Čerstvý, jak pro vzácného hosta. Tenhle vylej!
Chytil malý porcelánový čajník s tlustými prsty, nadzdvihl víčko, přičichl si: Tohle je na vylití, drahá, takhle ne!
Ale vždyť je čerstvý, zkuste ho!
Ale Zdeně nebylo zatěžko udělat další. Ovšem, Viktora Jak s ním žít dál?
Konev pískla, vonný čaj se rozléval v kuchyni mírně trpký po indickém, se slonem na obalu.
To je ono! Ale nalij mi z toho kobaltového servisu, s tím zlatým proužkem, roky od vás piju jen tak A pirožky! Zrovna na talířek. Ať jím, ty moje ponožky zalátáš, Heda mi je šít nechce, bolí mě prst. Tak pojď, nalátuj, podával jí děravé ponožky.
Zdena, vážená, vzdělaná žena, dříve hrdá pedagožka, přestože už deset let nevyučovala, kvůli domácím povinnostem a mužově pohodlí, se dívala na podané ponožky s téměř až odporem, ruka jí je stejně brala automaticky.
Mirek v tu chvíli zatloukl pěstí na stůl, narovnal se, vypadal mohutnější.
Zdeno! Kam jste došla? Nevážíte si sama sebe! Tady jste doma vy! Nechávejte se buzerovat jako malá holčina? Katastrofa! Pamatuju vás jinou! Hrdou, majestátní jako labuť! Když jste prošla po dvoře, i vrabci na plotě koukali, a kde jste teď? Povídá se, že svou péčí Vítka dusíte, on už není manžel, spíš mamánek, celý život za něj oddřete!
Zdena se nejprve urazila, pak se rozesmála. Mirek měl pravdu. Takto se opravdu chovala.
Jsem kvočna, že? Nemusíš odpovídat. Ale baví mě pečovat, hýčkat, chránit. Mám pocit, že
Ale tím právě muže dusíš, přerušil ji Mirek. My jsme lovci, chtěli bychom vášeň, ne pletené čepice a teplé ponožky! Vždyť když syn Mirek odešel, svou mateřskou péči jsi hodila na manžela. A zatímco se jiní cítí mladí, Vítek u jiných stále ožívá
Zdena tomu nerozuměla, vlastně nechtěla rozumět. Věnovala život rodině a teď? Všechno byla chyba?
Před pár lety opustila učitelství, aby mohla být s mužem doma, vyhnula se stresu, místo dětí měla jen domácí péči. Ale když Viktor onemocněl zápalem plic, vyhnala i poslední žáky ruší ho, nosí bacily! Přestala zpívat při úklidu, přestala malovat Viktor nesnesl zápach lněného oleje. Barevné šaty, podpatky? Kam bys lezla na podpatky, vždyť máš žíly jak huspeninu! zasmál se jednou Viktor a boty skončily ve skříni.
Přátelé přestali volat, syn dorazil jednou za měsíc, v tichosti odcházel s balíčky a už se neozval.
A tak to skončilo.
Ale Zdeno! Vstaň, prober se, jsi pořád v rozkvětu! Jsi růže i lilie! Jinak Vítek bude pořád jezdit autobusem s jinými! A pirogy máš prvotřídní! Kdyby mi bylo osmnáct to bys viděla, jak bych tě balil! řekl Mirek a zmizel.
A Zdena zůstala
Viktor se vrátil až pozdě večer, unavený, lehce podnapilý, voněl cizím parfémem a vínem.
Konference se protáhla, podej mi kufřík. Udělej mi čaj. Chci brambory. S panákem. Proč tu stojíš? Říkám
Zdena kufřík nebrala, naopak mu ustoupila, protože potřebovala postavit svůj kufřík.
Kam se chystáš?! Co to má znamenat? přeměřil si Viktor krásnou Ženu, s novým účesem, s náušnicemi a v sandálech, v elegantních šatech.
Jednu pracovní cestu mám. Ty si tu poraď sám. S panákem či bez, jak chceš, pokrčila Zdena rameny.
A brambory? Košili na zítra mi kdo vyžehlí? zeptal se přísně.
Zdena zaváhala, nakročila ke skříni pro košili, ale zarazila se.
Ty sám, nebo ať ti přijde ta druhá. Klidně. Pokud vám dobře, tak buďte spolu. Tak sbohem, je čas!
A vyklouzla z bytu. Chvíli zápasila s kufrem, narušoval jí rukojet ruku, ale za chvíli už klapala podpatkama po schodech, ve dvoře zahoukalo taxi a dům se ponořil do tmy.
Viktor vyběhl ke schodišti, naklonil se přes zábradlí, chtěl něco zakřičet, ale jen vydechl, jak ho zapíchla ostrá bolest v zádech, zatočila se mu hlava a vyhrkly mu slzy.
Zde-nu-šo, zachrčel
Kde jsi, Zdeni? Promazala bys mě, natřela mastí, zabalila do šály, objala, ukonejšila
Martino? Jste to vy? Ano, to jsem já vím, že volat se nemá, ale Bolí mě záda, Marťo! Potřeboval bych pomasírovat A uvařit něco, já se ani do kuchyně nedostanu! Ale nejsme si cizí, že? Cože?…
Sluchátko chrčelo o lékařích, pak bylo ozývalo jen dlouhé tóny. Martina nepřijde. Nepomůže, neuvaří, nevyžehlí, nepřitulí se. Příliš hrdá a nezávislá. Ona není Zdena. Vůbec ne. Konec
Dohobloval se do kuchyně, uviděl studené pirohy na talíři a vzdychl. Ne, tohle není noc, to je katastrofa. A on si to sám způsobil! Ach!
Zdena Miloslavovna se vrátila druhého dne s lékařem a kyticí růží. Sama si je koupila a teď je aranžovala do krásné vázy. Voněla parfémem a trochou cigaret. Ano, Zdena občas kouřila, když měla nervy.
Počkejte, doktore, ještě nechcejte píchat! zastavila lékaře, co už držel jehlu.
Viktor sténal, nepolevovalo to.
Co se děje? zeptal se lékař.
Chvilku. Vítku, co jsi jí slíbil? Takové jako ona nepřicházejí jen tak, pro tebe jsi starý, naklonila se Zdena a podívala se mu do zpocené tváře.
Nejsem starý! Jsem v nejlepším věku
Důchod, dodal lékař. Tak co jsi jí slíbil? Rychle, nebo jdu!
Funkci. A titul. Ale nic nedostane! Zdeni, promiň, já se šeredně spletl! Jen tebe chci! Odpusť! Ona nic
Dostane, řekneš jí pravdu. A ty odejdeš z toho úřadu, najdeš si něco jiného! A od příštího týdne nastupuju do práce já. Žehlička je na polici, košile v praní. Nelíbí? Tak rozvod. Pochopil?
Viktor funěl, otíral si pot, kývl. Bolest byla nesnesitelná, Zdena ho mučila, doktor se přidal a v průchodu stál Mirek, s rozesmátýma očima, co už asi čekal, kdy přijde i Heda a to už bude totální ponížení!
Chápu. Tak už jak chcete, píchněte to, katani! Nebo chcípnu vzdychl.
Zdena spokojně kývla. Doktor začal léčit.
Martina byla nadšená. Disertace se zadařila, má titul i výhřevné místo. A to díky tomu starému bláznovi, Vítkovi.
Teď si ho nevšímala, odvracela oči, na pozdrav neodpovídala. Proč taky. Jeho žena jí dala jasně najevo, že titul může být sebrán! Martina si najde jiného.
A Viktor z práce odešel. Kolegové se divili: proč? On mlčel. Jedinkrát jen poznamenal, že dal slovo. Komu, co nekomentoval.
Na rozloučenou uspořádal večírek, přivedl ženu v diamantových náušnicích, tančili spolu tango a díval se na ni tak jak se nikdy nedíval na Martinu. Proč? Co má tahle Zdena Miloslavovna?
Prostě má všechno. Je tím vzduchem, co Viktor dýchal po celý život. A dokud je vzduch kolem, nikdo ho nevnímá. Ale když zůstane prázdno Viktor pochopil, co ztratil. Nejde jen o záda či teplý bok. Zdena je pořád tou nedokončenou knihou sladkou, ostrou a hlubokou, jako červnové jahody, jimiž jednou krmil svou mladou ženu u rybníka. Nikdy tu knihu nepřečtete do konce. Snad to tak zůstane jak si člověk neváží toho, co má, dokud o to nepřijde. Proto si važme toho, kdo je po našem boku, dokud je čas.
A Martina? Ta svou knihu teprve hledá. Možná nikdy nenajde čtenáře, který ji docení. Uvidí seVečer, když do bytu dopadaly poslední pruhy oranžového světla, Zdena nalévala do vázy vodu a sledovala odraz květin ve skle. Kuchyní se nesla vůně pirohů, které sama snědla s Mirkem při dlouhém hovorém stolování poprvé po letech se smáli do tmy, až zhasly i lampy v sousedním domě.
Nad Zdeninou hlavou se konečně rozhostil klid a nový stupeň ticha, kterého si všimla jako jemné závěje na venkovních parapetech městský sníh v polovině června. Viktor ztichl, Franta spokojeně zamroukal a u večeře ji Mirek, syn, jen krátce objal: Jsem rád, že jsi tady. Dřív by řekla, že je samozřejmé být doma. Teď poznala, jaké je to privilegium.
Zdena Miloslavovna tu noc nespala. Teprve k ránu usedla ke starému psacímu stroji s polámanými písmeny. Vytáhla kolečko papíru, sevřela prsty na klávesách a napsala první řádek: Moje kniha ještě není dopsána. Možná se nikdy nedočkám poslední kapitoly ale začala jsem žít nové stránky. Usmála se. Svítání zaplavilo kuchyň perletí, v okně zahořkl ranní kávou a básní o tom, co nikdy nebude vysloveno.
A když se pak nad městem rozbřesklo a nade všemi dvory, i Viktor pochopil, že nejdokonalejší kniha je ta, kterou spolu lidé píšou beze slov. Konečně ji začal číst a Zdena, poprvé po letech, zamkla dveře, vložila klíč do kabelky a vyšla ven vstříc vlastnímu světu, bez zástěry, s úsměvem, který jí slušel. Protože příběh, který se zdál být ukončený, teprve teď získal ten správný, nekonečně otevřený konec.
