Lidé žasnou: pes v opuštěném domě nekrmil štěňata
Libuše Procházková se vrací z obchodu s těžkými taškami a hlavou jí víří její starosti. Kolena ji zase pobolívají, vnučka slíbila, že zavolá, ale zatím se neozvala. Zima je letos jakási podivná chvíli sněží, chvíli se dělá břečka a bláto. Přemýšlí o svém, když najednou zakopne a málem upadne na chodník.
Ohlédne se za sebe mezi jejíma nohama prosmýkne hubená rezavá fena. Má propadlá žebra, srst v chuchvalcích, až to člověka nutí litovat ji.
Kam se ženeš, ty potvoro! vyletí na ni Libuše.
Pes se ani na vteřinu nezastaví. Spěchá rychlostí, jako by někdo někde čekal. V tlamě drží něco, co připomíná kousek chleba.
Určitě má někde schovaná štěňata, zabručí Libuše pro sebe. Jaro se blíží, budou zase rodit.
Srovná si tašku a pokračuje dál, ale zvláštní pocit ji neopouští. Něco na celé scéně se jí nezdá správné.
Druhý den se vše opakuje. Tentýž rezavý stín proklouzne dvorem, opět nese v zubech sousto, míří ke starému opuštěnému domu v koutě dvora, kde kdysi bydlela paní Serafína. Už půl roku je po smrti, dům osiřel a působí pochmurně.
Libuše, hele tam je zas ta tvoje známá! volá z balkonu sousedka Lída. Každý den stejný rituál. Kde ta fena pořád bere jídlo?
Jaké jídlo? zastaví se Libuše.
No koukej, něco táhne v tlamě. Asi sbírá po popelnicích. Krmí štěňata, mateřský pud.
Jsi si jistá, že to jsou štěňata?
Co by jiného? Jaro je za rohem, příroda volá.
Libuše kývne, ale myšlenka ji nepouští. Štěňata dává to smysl. Ale něco se jí i tak nezdá.
Rezavá fena zmizí v mezeře nakřivo stojícího plotu a vklouzne na dvorek opuštěného domu. Libuše se na chvíli zarazí.
Co blbnu, prostě se tam podívám. Stejně to řeší celý barák, řekne si.
Opatrně se protáhne stejnou mezerou. Plot zapraská, ale udrží ji. Uvnitř je zarostlý dvorek: kopřivy po pás, střepy, rezavé hrnce.
Z hloubi dvora zaslechne slabé zakňučení.
Libuše jde za zvukem, obejde napůl rozpadlou kůlnu a zaraženě strne.
Rezavá fena sedí u staré boudy. Před ní leží velká černá fena s šedivým čumákem, přivázaná krátkým rezavým řetězem ke sloupku.
Slepá.
Oči jí zakrývá kalný bílý zákal, tělo má pohublé, srst zacuchanou. Leží na boku a sotva dýchá.
Rezavá položí před ní chleba a jemně ji šťouchne čumákem.
Černá nesměle zavětří, najde chleba a začne ho dychtivě žvýkat. Rezavá ji jen tiše pozoruje a ani nezavrtí ocasem.
Když je chleba snězený, rezavá jí jemně olízne tlapky a lehne si vedle ní.
Libuše zůstane stát jako socha. Oči jí zamlží dojetí.
Bože můj ta fena ji krmí. Každý den. Sama má hlad, přesto se dělí.
Neví, jak dlouho tam stojí. Probere ji až pohled rezavé, upřený přímo na ni. V těch očích stojí jasný vzkaz: Tak co stojíš? Pojď nebo pomoz!
Počkej chviličku, zašeptá Libuše.
Rozběhne se domů rychlostí, jakou už léta nezažila. Kolena protestují, píchá ji v boku, ale nezastaví se.
Doma nahází do tašky vše jedlé vařený stehenní řízek, zbytek kaše, kus salámu, vezme misku s vodou a spěchá zpět.
Na místě se nic nezměnilo rezavá leží u slepé.
Tak tady máš, vydechne Libuše a přisedne si. Vem si.
Položí kuřecí maso před rezavou, ta se ani nepohne. Sleduje černou.
Nejseš normální vždyť potřebuješ sama jíst, jsi kost a kůže, povzdechne si Libuše.
Pochopí. Přistrčí maso ke slepé fence. Ta ožije, najde ho a začne hltat.
Rezavá polkne naprázdno, ale nepřiblíží se k jídlu. Trpělivě čeká.
Teprve když černá fena dojí, rezavá opatrně vezme zbytek.
No vidíš zašeptá Libuše.
Obě se dlouho napájí z misky vody. Ona jim tiše přihlíží a otírá si slzy.
Proč brečíš? ozve se za plotem hlas Lídušky.
Stojí ve škvíře plotu a zírá na ten obraz.
Podívej, koho krmí. Ne štěňata říká Libuše.
Lída mlčí, pak hlučně popotáhne nosem.
Kdo ji tu tak nechal?
Serafína ji tu nechala. Měla ji celou dobu na řetězu. Když zemřela, nikdo se o psa nestaral.
Už půl roku
Půl roku tu je sama. A jen tahle rezavá ji našla a krmí ji každý den.
Lída si sedne vedle, pohladí rezavou po hlavě.
Chytrá jsi opravdu chytrá.
Do večera je na dvorku celá parta ze vchodu. Někdo donese jídlo, někdo staré deky. Chlapi zkouší přeštípnout řetěz, je příliš silný.
Bude potřeba flexa, rozhodne strejda Vašík. Zítra přinesu.
Ráno přijde se strojem. Dvorek už se zase plní sousedy.
Opatrně, Vašíku! diriguje Lída. Ať ji nevyděsíš!
Bruska zajíždí, lítají jiskry. Černá fena trhne ušima, chce vstát.
Řetěz povolí.
Tak, máš svobodu, oddychne Vašík.
Libuše si klekne ke svobodné fence a jemně ji pohladí po hlavě.
Půjdeš domů ke mně? šeptá Nakrmím tě. U mě budeš v teple. A vezmu i tebe, rezavá. Obě dvě.
Černá fena se sotva znatelně zavrtí ocasem, jakoby jí rozuměla.
Libuše ji chce sama zvednout, moc to však nejde je moc těžká.
Pomůžu, nabídne opatrně Vašík a vezme ji do náruče. Kam to máme vzít?
Do třetího vchodu, byt dvacet jedna.
Když prochází dvorem, všichni sousedé mlčky uvolňují cestu a pozorují je. Rezavá běží těsně vedle, nepustí krok.
neboj se, šeptá Libuše rezavé. Vezmu si vás obě.
U vchodu čekají stařičké babky z laviček.
Libuško, co to děláš? zamračí se jedna. Psy si vedeš do bytu?
Vedu, odpoví stručně.
Dyť jsou špinavé, samá blecha! Půjdou z nich smrady!
Vykoupu je.
A co na to řeknou sousedé?
Co řeknou? Libuše najednou zvýší hlas až ji sama překvapí. Půl roku tu ten pes seděl na řetězu, slepý, hladový! Nikdo si ho ani nevšiml! Jen ta rezavá, ta si všimla. A my? My chodili kolem a dělali, že nic.
Hlas se jí zlomí a těžce se nadechne. Stařenky sklopí oči.
Já to nevěděla, šeptne jedna. Serafína když umřela, nikdo psa nenahlásil.
A to je ono nikdo neřekl! otře Libuše slzy. Nikdo se nestaral.
Otočí se, zamíří ke dveřím. Standa Vašík jde za ní, rezavá v patách.
Doma rozprostře starou deku, Vašík opatrně položí černou fenu na ni.
Tak chceš ještě něco?
Díky, já to zvládnu sama.
Když za ním zaklapnou dveře, Libuše se o ně opře zády. Rezavá sedí u černé a pozoruje novou paničku. V jejích očích je tolik vděčnosti, až to zamrazí.
No nic, povzdechne Libuše. Musíme se seznámit. Já jsem Libuše. Jak vy se jmenujete?
Rezavá tiše štěkne.
Budeš Rezinka. A ty podívá se na černou budeš Černuška. Platí?
Nese jim misku s kaší a masem, položí před Černušku. Ta opatrně očichá, ale sama nejí nové prostředí ji děsí.
Tak pojď, Libuše vezme kousek a podá jí ke čumáku.
Černuška ho opatrně vezme přímo z ruky.
To je dobře šeptá Libuše. Jez, jez.
Krmení jde pomalu, kousek po kousku, s trpělivostí a pohlazením. Rezinka ji tiše sleduje a pak si položí hlavu Libuši na kolena. Najednou je v tom cítit tolik důvěry, že Libuše cítí slzy znovu.
Večer volá Lída.
Jak se mají?
Žijí, unaveně odpoví Libuše. Obě teď spí.
A ty? Ty nespíš?
Nejde to. Přemýšlím.
Nad čím?
Libuše chvilku váhá.
Že my lidi jsme někdy horší než zvířata. Pes na druhého nezapomene. Ale my? Chodíme kolem, nic nevidíme. Vlastně ani nechceme vidět.
Libuško, nech to být
Nemůžu! Prostě nemůžu! vykřikne Libuše. Je mi hanba, rozumíš tomu? Hanba před tím psem!
Položí telefon, sedne si k psům, obejme kolena a rozpláče se.
Uběhne týden. Černuška se zvolna zotavuje. Nejdřív jen leží a pomalu jí. Pak už se zvedne, nejistě, klopýtavě, ale vstane. Rezinka ji stále hlídá, vede ji jako opravdový vodič.
To je tvůj vodič, Černuško, mluví Libuše. Lepšího nenajdeš.
Příběh se rozšíří v celém domě postarala se o to hlavně Lída.
Slyšelas o Libuši Procházkové? šeptají si babky. Vzala domů psy. Dva najednou!
Prej byla jedna slepá, půl roku uvázaná.
A druhá ji krmila! Představ si to!
To není možné!
Je to tak! Lída to viděla!
Když teď Libuše venčí psy, lidé ji zastavují. Někteří se usmívají, jiní jen kroutí hlavou.
Libuše, jsi dobrá, poví jednou Vašík. Jsi správná ženská.
Já? Kdepak ta Rezinka je opravdový člověk. Já jsem se jen včas nezastavila.
Jednoho večera zazvoní zvonek. Ve dveřích stojí mladá slečna.
Dobrý den, vy jste paní Procházková?
Ano. Kdo jste vy?
Jmenuju se Tereza. Slyšela jsem o vašich psech. O tom, jak jste je zachránila. Uvědomila jsem si možná vám můžu nějak pomoct. Jsem veterinářka. Mohla bych se podívat na Černušku. Samozřejmě zdarma.
Libuše zůstane překvapená.
Zdarma?
Ano. Prostě jen chci pomoct. Mohu?
Pojďte dál.
Tereza dlouze a citlivě prohlíží Černušku, pak řekne:
Je starší. Nemocná. Zrak už jí nikdo nevrátí. Ale může žít. Když se bude dobře starat.
A jak pečovat?
Tereza vytáhne léky:
Tohle jsou vitamíny. Tohle na klouby. Mast na packy. Vše vám napíšu, jak používat.
Kolik vám dlužím?
Nic, usměje se Tereza. To je dárek pro vás. Ode mě, za všechny, kdo slyšel vašem příběhu.
Libuši zase zaštípou slzy.
Děkuji.
Spíš vy děkujte, Tereza pohladí Rezinku.
Když se za Terezou zavřou dveře, Libuše se svalí do křesla. Černuška leží u jejích nohou, Rezinka vedle. A poprvé po mnoha letech cítí, že je tu skutečně potřebná.
A to je pravé štěstí.
