Všechny pozvu k sobě
Ludmila Jarníková odložila tablet a sáhla po telefonu: Babi, jak se máš? Co zdravíčko? Děda taky v pohodě? Jestli smaží brambory, tak je svět v pořádku. Práci už mám za sebou, Dana vyzvednu z tréninku, stavíme se v obchodě a za chvilku jsme doma.
Pak Ludmila vytočila další číslo:
Jaroslave, ahoj, už jedete domů s Eliškou? Super, dědá smaží brambory, společná večeře jistá.
Ludmila vstala, sbalila vše potřebné do kabelky, zavolala na kolegy:
Mějte se, mizím, zítra čau!
Pa pá, Ludmilo, pěkný večer!
Rychle pod stolem zout lodičky, nahodit pláštík, ještě letmý pohled ztěžklým oknem do pražské tmy. Teplý podzimní večer. Lucerny jemně poblikávají, lidé pospíchají domů z práce. Ludmila zahlédla v odrazu své vlastní vykulené oči a ušklíbla se kdo by to řekl, že i ona si bude žít svůj obyčejný zcela normální život. Že bude mít vlastní rodinu a že bude taky každý večer kvapně spěchat tam, kde na ni čekají. Ještě nedávno si byla jistá, že nic takového nikdy nebude.
Ano, mají zvláštní rodinu, zato spokojenou a plnou lásky.
Matka ji nechala rovnou v porodnici a utekla. V papírech z děcáku stálo matka neznámá, bez dokladů, otec nezjištěn. Jméno a příjmení dostala od cizích. Dali jí Jarníková, narodila se na jaře, a proč Ludmila, to už nikdo neví. Kamarádila hlavně s kluky. Nejlepšího kámoše měla Jaroslava. O rok starší, taky Jarník, ze stejného důvodu. Ludmila vždycky sekala latinu, vzorná, snaživá, přísně si přála, aby si ji aspoň někdo vzal domů. O skutečné rodině věděla jen ze starých českých filmů. Ale což, asi byla moc vysoká, neohrabaná nebo prostě smůla. Když Jaroslava adoptovali, celou noc probrečela. Ne závistí, jen jí tím pádem zmizel jediný spojenec.
On na ni přes brýle:
Ludmilo, mám jim to odmítnout?
Jsi normální, Jarku?! Takovou šanci někdo odmítá? Jeď, každý má svůj osud
Najdu tě, slibuju!
Ludmila se jen ušklíbla to určitě, to už nemusíš.
Maturovala, šla na stavební průmyslovku, bydlela na intru. Sotva ji dostudovala, dostala jako sirotek garsonku. Kdesi v Letňanech na konci světa, no co už! Zaměstnala se v projektové kanceláři, samá nová kamarádka, o rodině zatím přemýšlet nechtěla. Její sen? Velký byt, milující muž a pár dětí, možná tři… Světem by znělo máma, táta. To slovo cizí, leč vřelé. Otevřít dveře a děti volají máma přišla! Skoro pohádka.
Jednoho dne přijde ke vchodu, dveře se rozletí, kluk s taškou vyběhne, málem ji smete z chodníku. Hledí do vchodu babča na schodech:
Důchod taška Strčil mě, brýle, kde mám brýle, nic nevidím!
Ludmila se urychleně vrací ven, ale kluk byl už dávno v trapu. Pomohla babičce vstát, naštěstí to nebylo nic vážného.
Bože, děvče, jak může být někdo takový, babička brečí. Doma má nemocného dědu, sám nevstane. Ludmila jim začala chodit nakupovat důchod byl fuč. Ohlásily to na policii, kluka nenašli a kabelka s doklady se po pár dnech našla před domem aspoň tak.
K babičce Tereze chodila Ludmila čím dál častěji. Dědu Františka dali trochu dohromady, starým lidem se hned vrátila nálada. Brali Ludmilu jako vlastní vnučku, co by za to dali.
Jednou v autobuse na ni někdo upřeně kouká a culí se:
Slečno, vy jste mi hrozně povědomá! Neviděli jsme se náhodou?
Ludmila se rozesmála asi ne. Kluk vypadal fajn, od zastávky domů jí stihl převyprávět půl rodinné historie. Jmenuje se Emil, bydlí s mámou, maká v servisu. Člověk si říká kde už jsem ho jen potkala? Začal ji vyprovázet po práci, až ji jednou pozvala domů čaj, chlebíčky, pohoda. Nějak na něj vyklopila celou svou dětskou historii z děcáku. Emil ji pozorně poslouchal, jako by cosi chtěl říct, ale neodvážil se. Možná ji litoval… líbil se jí, ale cosi ji varovalo.
A pak jeden večer Emil přišel, Ludmila šla vařit čaj… A najednou stojí za ní, obejme ji a… když ho zarazila:
Emile, co kdybysme nespěchali?
On jí jen křečovitě stiskl ruce, pak… Ludmila křičela, Emil ji vztekle sjel:
Jasně, pamatuju si tě. Práskla jsi mě, v děcáku o tobě mluvili! Venčilas mě. Fotorobot ukazovali, málem mě zabásli, teď budeš držet hubu. Jsi nikdo a nikdo ti stejně nepomůže nebo dopadneš hůř.
Na policii nešla. Báli se ostudy. O měsíc později Ludmilu z práce odvezla záchranka. Mimoděložní těhotenství, komplikace, děti prý možná nikdy.
Babička Tereza ji dávala dohromady, nabízela laskavé slovíčko a domácí vývar. Zalívala ji bylinkovým čajem… Ludmila po návratu z nemocnice byla úplně ztracená. K čemu vůbec dál žít? Mluvila málo, sama ani nevěděla jak, ocitla se ve starobylém strahovském klášteře. Pozdní podzim, nebe modré až neuvěřitelné, zlaté kopule zvonění letí vysoko. Mniši upravují květinové záhony, doznívající podzim
Jarníková, Ludmilo?!, ozvalo se.
Otáčí se, přibíhá mladý muž s rozesmátým obličejem:
Ludmilo, hledal jsem tě!
Jarku?
Teprve teď poznala, že je to její starý kamarád. Objali se, Ludmila spustila proud slz.
On je utírá:
Ludmilo, pojď dozadu na kaši, máme dobrý štrůdl a čaj, poklábosíme…
Sama nevěděla, jak mu všechno vyklopila. Jaroslav jí pak také o rodině, kde ho mlátil nevlastní otec, útěku, úrazu. Teď slouží v klášteře, alespoň už má klid v duši.
Jela domů a rozplývala se jak je možné, že jí život nakonec takhle krásně otočil. Dost dlouho se jí domů nechtělo, strávila v klášteře pár dní, ale právě tam se rozhodlo.
Babička Tereza a děda František jí už dlouho nabízeli, že na ni přepíšou byt. Ale s Jaroslavem napadli ještě lepší plán.
Babička Tereza a děda František byli štěstím bez sebe společné bydlení! To by je ani ve snu nenapadlo, že někdo takhle mladý a zdravý s nimi vydrží.
Už pět let teď Ludmila a Jaroslav Jarníkovi žijí jako manželé, přestěhovali se do většího bytu u Prahy. Místa dost, každý má své. Babička Tereza a děda František teď v bytě kralují mají opravdovou rodinu, o které nikdy ani nesnili. A před dvěma lety si Ludmila splnila životní sen adoptovali dvě děti, Dana a Elišku, přímo z dětského domova, kde sami vyrostli.
Jaroslave, vzpomínáš, jak jsme si říkali, že snad jednoho dne si nás někdo vezme domů a budeme taky chodit a říkat tohle je náš domov, štěbetala Ludmila, podívej na ty oči a slibme si, že těmhle dětem budeme přesně takovými rodiči, jaké jsme si oba přáli.
A dnes večer:
Mámo, kde je táta? Babičko, pojď sem, podívej, co jsme s dědou postavili!
Na špatné už Ludmila nemyslí. Občas jí ale babička Tereza pošeptá, že toho lotra konečně lapili zase se připletl do maléru a šel sedět. Tentokrát na dlouho.
Každému podle skutků tady i na věčnosti.
