Cizí zdi
Viktore, víš, na co myslím? řekla jsem svému muži, zatímco už popáté utírám stejný talíř. Na to, že už nám nezůstala ani vlastní čajová lžička. Všechno je u nich v pokoji. A já teď ležím ve svém bytě a říkám si: nejsme tu moc hluční, když v obýváku koukáme na televizi? Nerušíme je?
Viktor beze slova hledí z okna do tmavého dvora. Potom hluboce povzdechne, jako by to v něm bublalo dávno.
Jsme hosté, pronesl tiše, aniž by se na mě otočil. My, domácí, se stali hosty. Ve vlastní kuchyni.
A přesně v tu chvíli, jakoby naschvál, doletí z pokoje neteře potlačený dívčí smích a za ním hluboký baryton jejího přítele. Dívají se na film. V našem bývalém obýváku.
Tak tam sedíme, já s talířem v ruce, Viktor u okna, a v hlavě mi běží pořád jenom jedna otázka: Jak se to stalo? Jak jsme se dostali do situace, kdy se v našem bytě stydíme spláchnout záchod, abychom náhodou někoho nevzbudili? A přitom to začalo tak nevinně. Úplně rodinně, s dobrým úmyslem, jak se říká.
Telefonát od sestry Ludmily přišel na konci srpna, před rokem a půl. Zrovna jsem zavařovala okurky, stála jsem u sporáku celá rudá, vlasy přilepené ke spánkům. Telefon zazvonil, utřela jsem si ruce do zástěry a zvedla.
Liduško, ahoj, její hlas byl nějak nejistý, opatrný. Okamžitě jsem zpozorněla. Ludmila nevolá jen tak, vždy má práce až nad hlavu. Žije v Brně, máme každá svůj svět, telefonujeme si třikrát do roka, víc ne.
Hele, mám takovou prosbu… Pamatuješ na Věru, moji starší? ptá se.
Jasně, že si pamatuji. Co s ní?
Ono vlastně nic vážného, vlastně všechno v pořádku. Udělala přijímačky, bere ji Karlova univerzita. Má to na státních, je to šikulka. Akorát koleje jí nabídnou možná až za semestr, nebo ještě později. Napadlo mě… vy jste v bytě dva, máte tři pokoje, nemohli byste ji na tu dobu, aspoň na papíře, přihlásit k trvalému pobytu? Potřebuje to kvůli škole. Bydlení si bude hledat někde s kamarádkami, neboj, všechno máme domluvené, je to jenom formalita.
Držím telefon a v hlavě mi to šrotovalo. Na jedné straně je to rodina, holka je příbuzná, Ludmila o ní mluvila vždycky jako o vzorné studentce. Ale trvalé bydliště je vážná věc. Viktor opakoval: nikoho nenahlašuj, i kdyby byli rodina nebo ne, pak se jich nezbavíš! Ale ono je to jen na chvíli, je to přece neteř a Ludmile se těžko odmítá.
Luci, jsi si jistá, že Věra fakt nebude bydlet u nás? Co když si to rozmyslí? Pro nás s Viktorem není příjemné, když tu bydlí další člověk, víš
Proboha, neblázni, Věře je osmnáct, chce být s kamarádkami. Má už domluvený pokoj na Žižkově, je dohodnutá. Potřebuje jen tu adresu pro imatrikulaci, to je dneska přísné, registrace, razítka… Je to formalita.
Ještě jsem se kroutila, že to musím probrat s Viktorem. Večer, když jsem mu to řekla, jenom zamračil čelo.
Nedělej to, Lenko, řekl krátce. Přihlásíš ji jednou a nikdy se jí nezbavíš. U nás na úřadě jsem už tolikrát slyšel historky, jak potom vlastníci litovali.
Je to přece neteř. Ludmilina dcera. Jen na chvíli, kvůli evidenci školy. Bydlet bude jinde.
Jasně, dostane razítko a pak: jednou si tu něco nechá, přijde přespat, pak dovede kamarádku, pak přítele. Nedělej to.
Ale svědomí mi nedalo. Napsala jsem Ludmile druhý den, souhlasila jsem. Nemohla jsem si pomoct, děvče bylo šikovné, studovat chtělo. Věru jsem pamatovala jako milé tiché dítě. Ludmila domluvila, že Věra zavolá a vše vysvětlí.
Věra skutečně zavolala o dva dny později. Hlas měla jemný, slušný, vysloveně spořádaný.
Teto Lenko, zdravím, to jsem já, Věra. Mamka říkala, že byste mi možná pomohli s trvalým pobytem. Vím, že je to pro vás komplikace, ale moc bych vás chtěla poprosit. Už mám pokoj na Žižkově, s dvěma holkami, jen na papírech potřebuju evidenci pro univerzitu. Nebude to na dlouho, nebudu vás obtěžovat. Mohu k vám přijít, abychom se lépe poznali a vše probrali?
Jak ji odmítnout? Tak slušná a upřímná. Když jsem to řekla Viktorovi, jen rozhodil rukama.
Dělej, jak myslíš, zamručel.
Na začátku září přijela. Vysoká, hubená, v džínách a bílé košili, dlouhé světlé vlasy spletené v copu. Usmívala se, přes rameno velký batoh.
Teto Lenko, moc děkuji, že jste mě přijali! Mamka posílá malé dárky, a podá mi tašku domácího medu, zavařeninu, čokolády. Hned mi bylo veseleji.
Daly jsme si čaj, povídaly o škole, o jejím oboru žurnalistika. Prý by chtěla do České televize, dělat reportáže. Mluvila zapáleně, bylo vidět, že ví, co chce. Uklidnila mě, že skutečně bude bydlet s kamarádkami, pokoj ukazovala na fotce malý, ale jim to stačí.
Potřebuji fakt jen tu adresu, aby byly papíry v pořádku. Vůbec vás nebudu rušit, občas možná něco donesu, nebo si přes den někam sednu, ale budu se snažit být neviditelná.
Viktor večer doma změkl. Kývnul na pozdrav, ona pozdravila uctivě a odešla brzy, nevnucovala se.
Za pár dnů jsme šli na úřad přihlásili ji k trvalému pobytu na rok, Viktor podepsal neochotně. Za dva týdny volala, že má vše vyřízeno a moc děkuje. Uklidnila jsem se. Pomohli jsme, a tím to hasne.
Jenže život si žádné scénáře nenachystá.
Věra skutečně několik měsíců nebyla vidět. Jen občas zavolala, popřála k svátku, Ludmila taky děkovala a chválila, jak dcera dobře studuje. Já se uklidnila, že jsme udělali správně.
Až v listopadu Věra zavolala, jestli by mohla pár dní přespat. Prý měla konflikt se spolubydlícími jedna je prý ukřičená, vodí si v noci známé, pouští hudbu nahlas, Věra nemá kde učit na víkendové zkoušky. Nemohla jsem odmítnout. Studuje, potřebuje klid.
Přijeď, sedni si do obýváku na gauč.
Přijela večer s tou samou velkou batožinou, Viktor mlčel, ale dovolil to. Omlouvala se, že obtěžuje, prý se zkusí do týdne dohodnout nebo něco jiného najde. Byla nenápadná, ráno brzo odcházela, večer se učila, televizi jsme skoro nevypínali, abychom nerušili. Viktor chodil raději spát brzo, já se zamotala na kuchyni. Čekala jsem, že to bude na pár dnů.
Týden se protáhl na dva, pak začaly zkoušky, zima, těžko hledat nové bydlení v lednu. Souhlasili jsme, čekali do konce semestru.
V lednu o prázdninách najednou spustila, že našla brigádu v redakci místních novin, a že raději zůstane u nás, aby šetřila. Prý si platí svou část energií i jídlo, rodina je skromná.
Viktor se tehdy málem rozčílil: Budeš nám tady bydlet za dva tisíce, na půl absolvovat Praha, na půl rodina? To snad ne! argumentoval.
Vždyť platí, jídlo si kupuje…, zkoušela jsem se bránit, ale sama jsem cítila, že to není v pořádku. Bylo mi trapné sestru nebo Věru konfrontovat.
Na konci února se Věra zabydlela naplno. Věci zabraly půlku naší předsíně, krabice s knihami na balkoně, v lednici její potraviny. Občas něco vzala i našeho mouku, cukr, řepkový olej, večer vše prý doplnila, ale ten pocit, že vlastně už nejsme pány svého, mi zůstal.
S Viktorem jsme spolu málo mluvili, v podstatě to šlo jen formálně. On začal chodit domů později, já se držela kuchyně, on spal brzy.
Věra se snažila být neviditelná zdravila tiše, ptala se, zda nepotřebuju pomoct, uklízela. Ale stejně to bylo cizí. Člověk ve vlastním domě najednou jako host.
Jednou večer jsem krájela salát a Věra přišla nachystat si do růžové rychlovarné konvice vodu na svůj speciální bylinkový čaj, co si přinesla. Měla svou hrnek, svůj čaj, dokonce i vlastní kuchyňský ručník. Všechno své.
Nevydržela jsem: Věruško, hledáš si něco jiného na bydlení? Nebo už uvažuješ, že se vrátíš k těm děvčatům na Žižkov?
Podívala se na mě provinile: Já už s nimi nekomunikuju, pořád koukám jiné nabídky, ale nic levného a blízko školy. Tady je to praktické tramvaj, obchod, všechno. Pokud vám to opravdu vadí, budu hledat víc.
Co jsem měla říct? Ano, vadí? Neuměla jsem to. Vlastní svědomí mi nedovolilo být příkřejší.
Kývla jsem jen, že by si stejně měla najít svůj pokoj, kde bude mít volnost.
Ona pokrčila rameny: Tady mi to vyhovuje. A zmizela s hrnkem čaje v obýváku.
Večer Viktor v ložnici skoro šeptem: Lenko, v srpnu jí neprodloužíš pobyt. Žádné další doklady, hledat si musí něco jiného.
Slíbila jsem mu to. Ale věděla jsem, že to nebude tak jednoduché. V podvědomí jsem měla strach, že až budeme Věře říkat, ať si hledá nové bydlení, sestra se urazí, rodina nás bude pomlouvat…
Březen a duben utekly. Věra skládala další zkoušky, brigádovala v redakci, někdy přišla domů pozdě, seděla do půlnoci u laptopu v obýváku. Mě to rozčilovalo, ale mlčela jsem.
Až v květnu nastal zlom.
Věra přišla s mladíkem. Mohl mu být dvacet, vysoký, v kožené bundě, začal se nám představovat jako Jakub. Prý se poznali na škole, programuje. Sedli si spolu do obýváku dělat projekt na školu.
Kývla jsem, byť mi bylo proti srsti, že tu sedí cizí kluk na našem gauči, smích, špitání…
Když přišel Viktor, řekla jsem mu to místo odpovědi se zavřel v ložnici.
Když Jakub odešel, Věra se přišla omluvit: Fakt jsme dělali úkol, už tady nebudu nikoho vodit.
Poprvé jsem si dovolila trochu ostřeji: Věruško, je to neslušné. Je to pořád náš byt, nejsme na studentské koleji.
Trochu se urazila, ale kývla.
V létě mi zavolala Ludmila, jestli bych prodloužila trvalý pobyt ještě o rok. Prý když ne, Věře hrozí vyhazov ze školy musí mít registraci na úřadě.
Viktor odmítl, ale já, jakožto majitelka, jsem to nakonec šla sama vyřídit. Myslela jsem, že to bude opravdu naposledy.
Na podzim přišla Věra z Brna s dalším kufrem. Prý jí mamka dala knihy, oblečení, a že chce vytáhnout červený diplom, takže se bude učit hodně, doma.
V říjnu se opět objevil Jakub, tentokrát častěji. Dva-třikrát týdně. Bydlet bydlí jinde, tvrdí, ale pokaždé tady zůstává dlouho. Viktor schválně chodí později domů, mně je v kuchyni úzko. Večer někdy nechávají svítit až do tří ráno.
Jednou jsem nevydržela:
Věro, kdy si najdeš něco svého? Už jsi tady přes rok…
Usměje se trochu zkroušeně: Já bych ráda, ale všechno je drahé nebo daleko. Jsem zde registrovaná, platím vám, neponičila jsem nic, neobtěžuji. Je to až taková hrůza?
Přiznala jsem, že je. Už nemáme klid, jsi dospělá, je čas jít vlastní cestou.
Ale místo aby se omluvila, prohlásila: Já tady mám právo být. Jsem přihlášená podle zákona.
V ten moment mi došlo, že jsme ovládnutí ztratili. Není už vděčná, neptá se. Jedná, protože jí pravidla umožňují.
V prosinci odjela na Vánoce do Brna, my s Viktorem pocítili úlevu. Stromek jsme postavili v kuchyni, v obýváku už nám nebylo dobře.
Po Novém roce se Věra vrátila s novinkou: Chci vás upozornit, že Jakub přestane platit koleje. Je to tu vlastně velký byt, místo je… Mohl by tu chvíli pobýt? Nebude rušit, budeme platit a pak si najdeme něco spolu.
Viktor se napjal: To ne. Žádné další spolubydlení. Ty už jsi tady dlouho. Máš měsíc na hledání nového místa.
Věra klidně: Podle zákona mě nemůžete vystěhovat, dokud mi běží trvalý pobyt. A Jakub tu může být jako rodina, máme vztah. Pokud budete trvat na jeho vystěhování, řešte to s policií.
Když jsem to sdělila Ludmile, byla bezradná: Lenko, je to mezi vámi. Věra už je dospělá. Pokud se nedohodnete, jeďte na úřad.
Následující týdny se vystřídala policejní kontrola, vyměřili Jakubovi upozornění, že nesmí bez povolení žít na cizí adrese. Odešel ale za tři týdny byl zpátky.
Věra mezitím zjistila, že by mohla Jakuba zaregistrovat jako člena rodiny. Zjistili jsme, že pro zabránění musíme podat žalobu k soudu. Soud přece není otázka týdne.
Začalo sbírání důkazů pro právníka, domlouvání s úřednicemi, napětí rostlo…
Dny dnes vypadají podobně my s Viktorem žijeme ve své ložnici, večery trávíme u kuchyňského stolu, obývák je už jen jejich. Po večeři jdou Věra s Jakubem vařit, když my už jsme pryč, zdravíme se stroze. Oni mají klíče, televizi, svůj provoz. Už se neptají, jestli hlavní světlo stmívat, jestli něco vadí.
Nedávno si koupili nový televizor, veliký, starý dali na balkon neřeším to. Už vlastně rezignovaně sleduji, že naše domácnost už není naše.
Večer myjeme nádobí, Viktor hledí do tmy. Měli bychom byt prodat. Koupit si malý někde, kde nikdo není a kde to bude opravdu naše.
Pozorně se mi dívá do očí. Souhlasím, ale bolí to. Cítíme se tu cizí. Je to jako pomník, ve kterém jsme bývali doma.
Z obýváku se ozývá smích. Domov, který byl kdysi naší pevností, je teď někoho jiného. A my zůstali bez klidu, jen s hořkostí a vyčerpáním.
Vzpomínáš, jak jsme tady před rokem váhali, jestli ji přihlásit? šeptá Viktor.
Vzpomínám, odpovím a mám slzy na krajíčku.
Měla jsi mě poslechnout, Lenko. Hned ji odmítnout.
Já vím
Kolem projde Věra směrem do koupelny, zamumlá pozdrav, odpovíme stroze. Vzápětí přijde Jakub, otevře lednici, nalije si džus a tiše přeje dobrou noc.
Díváme se jeden na druhého. Není už síla ani plakat, cítím jen prázdno dům, co býval útočištěm, je cizí. Staly se z nás hosté, kterým zapomněli říct, že mají odejít.
Ráno si říkám, že musím volat makléře a zjistit cenu. Třeba to opravdu prodáme. A koupíme si maličký byt, kde budeme zase doma. Kde už si nikdy nikoho nepřihlásíme, nikdy neotevřeme z lítosti.
Usínám pomalu, za zdí je slyšet jejich smích a běžící televize. Nový domov hledat musíme, tenhle je nadobro jejich i když podle papírů je napsaný pořád na nás.
