Maruška stála u hrobečku své kamarádky Elišky a snažila se zahnat slzy už to bylo čtyřicet dní, a na hrobě ani květinka. Život holt někdy není fér. Odevzdaně se vydala domů. Jen co vyšla ze hřbitova, doběhl ji nějaký chlapík.
Nechcete svézt? zeptal se ji. Na zastávku je to pěkný kus, a já mám dnes stejně čas.
No, tak… když už nabízíte…
A kdo vám tu leží? zkusil opatrně konverzaci.
Kamarádka, odpověděla Maruška přidušeně.
A mně maminka, řekl muž. Tak kam vás hodím?
Na zastávce mě klidně vysaďte. Nerada bych vás zdržovala.
Dnes žádný spěch. Opravdu. Jste smutná? Můžu vás vyslechnout Já vás tady vlastně už párkrát viděl. Když pohřbívali mladý pár. To jste byla vy.
Maruška jen kývla a pověděla cestou svůj složitý příběh. Když dorazili, poděkovala za odvoz i ochotu.
Za dva dny už na ni Pavel čekal u jejího paneláku, s napůl veselým, napůl nervózním úsměvem a s takovou nabídkou, kterou by u českého chlapa čekala málokterá.
Maruška a Eliška byly kamarádky od školky. Nosily stejné šaty, půjčovaly si propisky, a v deváté třídě si dokonce společně nechaly propíchnout ouška. Po maturitě odešly obě studovat do Brna Maruška medicínu, Eliška pedagogiku.
Často se vídaly, rozplétaly své první lásky. Maruška chodila s poctivým vesnickým klukem, kdežto Eliška sbalila rozmazleného městského týpka.
Eliška se vdala v okamžiku, kdy by si dal člověk radši pivo, než svatební toast rudý šátek místo závoje, jeden hubený věneček na hlavě. Sotva se jim narodila dcerka, bylo jasné, že tchán a tchyně si svou snachu moc neoblíbili.
Byla jim zkrátka málo nóbl.
Když si Eliška potřebovala někam odskočit, Maruška klidně pohlídala malou Terezku. Samozřejmě byla v pokušení taky někam vyrazit, ale slíbila to kamarádce.
Pak přišla tragédie. Jednou večer se mladí domů nevrátili. Ráno volala policie. Nebyli už. Dopravní nehoda.
Pohřeb byl rozmazaný pláčem a Terezčiným kvílením v Maruščině náručí. Co teď s dítětem? Mužova rodina s vnučkou nechtěla mít nic společného ta přece není jejich! A Eliščina maminka měla doma sama ještě tři drobky. Zbýval jen dětský domov. A Terezce byl sotva rok.
Maruška si dcerku oblíbila jako vlastní sledovala její první krůčky i slova.
Bydlela v podnájmu u jedné paní Staňkové, staré dámy s věčným knedlíkem v kuchyni. Ale sama a neprovdaná? Dítě ji nikdo svěřit nehodlal, i když byla pracovitá a slušná.
Nakonec Terezku stejně odvezli. Byla zdravá, adoptivní rodiče se jistě najdou rychle. Marušku to bolelo.
Jednou se k svému příteli Frantovi opatrně obrátila: Dušínku pojďme se vzít, aspoň naoko. Jako formálně. Jinak mi malou nesvěří!
Franta vyvalil oči: Prosím tě! Takovou zodpovědnost já brát nebudu! Nevdáš se mi, ale dítě bys chtěla brr. Najdi si někoho, kdo je blázen do papírů!
Maruška zkusila nebrečet. Vrátila se znovu na hřbitov Eliščin hrob holý, manželův plný květin. Trochu ji to štvalo.
Eliško, neboj, zařídím ti kytky i já hlavně mi drž palce!
Když odcházela, zastavil ji ten samý muž Pavel.
Nabídl zase svezení, a ona tentokrát neodmítla. Cestou vyklopila celý příběh jak na policii.
O dva dny později Pavel stál před jejími dveřmi a spustil: Maruško, mně je tu po mámě smutno, vám zase chybí dcera. Vezměte si mě, a dítě vám přivezeme domů!
Zůstala stát s otevřenou pusou. Nebojíte se toho? Ode mě každý chlap zdrhl.
Pavel se usmál. Já ne. Ještě si popovídáme, kde budete bydlet.
Jestli mě paní Staňková nevyžene, tak tady nebo najdu něco jiného.
To nehrozí. Půjdete se mnou k nám. Dům je velký, není to žádná brněnská garsonka. A začneme to vyřizovat hned, rozumíte? Máte vlastní pokoj, dítě vlastní postýlku, a já dám pokoj vám i sobě.
A tak to taky zařídili.
V tichosti se vzali na radnici, Pavel za pár týdnů adoptoval Terezku, všechny papíry byly v pořádku, nikdo nespáchal úřadní harakiri. Maruška děkovala, vařila, uklízela, malá vesele pobíhala po domě.
Mami, proč mě máš ráda? ptala se jednou malá Terezka.
Protože jsi moje, víš?
Pavel byl se svou rodinou šťastný, Terezka rostla jako z vody Jenže jejich svatba byla vlastně formální, a to Pavlovi začalo vrtat hlavou.
A tak později, večer, když malá měla tři roky, povídá Marušce: Co kdybychom byli rodina doopravdy, a ne jenom na papíře?
To bych chtěla
A tak spolu opravdu začali bydlet, žít, radovat se i hádat. Dvě termíny svatby slavili s vtipem první je pro úředníky, druhý pro lásku.
Terezka má mezitím bratra a sestru.
Píší se teď nové generace Terezka už má vlastní dcerku, Maruška s Pavlem jsou pyšní prarodiče. Všichni vědí, kde leží Eliška a její muž. Hroby jsou udržované stejně, na každém květina.
A celá ta veselá, trochu popletená rodina kde se každý občas pousměje tomu svému osudu žije spokojeně svůj český příběh, kde káva nikdy nevystydne a na hřbitově už na jaře nechybí ani jediný tulipán.
