– Maruško! Co tak dlouho? Čekám tu na tebe! Posaď se! zahučela Anička, sousedka paní Valentiny Dvořákové, vrtíc se na nové, nedávno natřené lavičce.
No co, jaký večer! Proč sedět doma, tam je akorát televize a kocour Mourek. Nuda! Na dvoře je jaro! Je sice teprve duben, ale už je krásně teplo. Dokonce i třešnička, co ji kdysi vysadil Aniččin manžel, František, už rozkvetla. Pod ní stojí lavička, kterou zplodil stejný Franta ta je teď po nové barvě jako nová, přímo volá po povídání. Po babské debatě, o dětech, bolestech i láskách.
O čem jiném by si ženský povídaly? I když se znají do posledního puntíku, vždycky se najde něco nového. Děti rostou, trápení přibývá, a láska… Lásky je málo, nikdy jí není dost. Tak čekají jedno od druhé nějaké doznání, tajně doufají, že někdo prozradí, jaké to je, být milována. Stačí slyšet a smutku je hned méně. I když v srdci pusto, když někde láska žije, tak svět ještě neskončil. Je pořád důvod žít, těšit se
Anička, u sousedů zvaná jen Anča, znala Marušku Dvořákovou odjakživa. Přes půl století bydlely ve stejném vchodu. Jako malé holky zamykaly dveře jen zřídka buď byly u jedné, nebo druhé. Připomněly si je, až šly hledat štěstí.
Tehdy jim bylo asi šest.
Aničce přijela na návštěvu babička a povídala jim, že kdo chytí ptáka štěstí za ocas, už se štěstí nezbaví. Holky životu nerozuměly, ale chtěly, aby se doma nehádali rodiče a bylo veselo. Tak se rozhodly toho ptáka hledat.
A protože Anička tvrdila, že ví, kde pták bydlí prý ve vedlejším domě, u protivného pána s chraplavým hlasem, který ptáka někdy nosil na dvůr. Nádherný, pestrý! Řval podivně… ale to musel být on, pták štěstí! Protože ani v zoologické, kam chodily s rodiči, takového nebylo.
Přípravy byly důkladné. Našly na balkoně starou klec po babiččiném králíkovi.
Ptačího štěstí přece nebudeš pořád držet za ocas ruce by bolely a nanuk, který si vysnily, by nešly držet.
Vzaly i chleba, sušenky a Maruška pro jistotu i bonbon. Kdo ví, co má pták rád? A bonbony přece chutnají všem!
Nikterak nespěchaly tahle věc nebyla na spěch. Babička musela domů, slíbila, že o prázdninách si Aničku vezme na celé léto. Rodiče už balili na dovolenou k moři jeli se sousedy, dvě rodiny v jednom autě, a dojeli prý za pár hodin. Dům byl starý, ale pevný. Dvůr prostorný se starými houpačkami. K moři kousek… krása!
Aničku lákala i cesta, i léto u babičky.
Ale mrzelo ji, že Maruška žádnou babičku nemá. Jak to může být? Kdo jí uplete čepičku na léto nebo řekne pohádku? Anička si slíbila, že když najdou ptáka, nějaká babička se pro Marušku najde!
Den před cestou sousedky oznámily maminkám, že jdou k sobě a vyklouzly z domu. Potichu zavřely dveře a tiše šly po schodech dolů, aby se nerozesmály nahlas.
Znaly dvůr, vedlejší dvůr, až dorazily ke šedému domu, kde měl být ten pták.
Jenže na dvoře bylo prázdno a vedro. Nikde nikdo. Děvčata se na sebe koukla: a co teď? Maruška už natahovala, že bude brečet, ale Anička věděla když musíš, tak musíš! Sny o babičce a o bedně nanuků by byly ztracené, kdyby to vzdaly!
Anička vzala Marušku za ruku a táhla ji k vchodu. Nikdo nic nevyřeší stáním! Ale ptát se lze.
Prošli jeden vchod tolik bytů! Někteří neotvírali, jiní vynadali, že si dělají legraci.
Ale holky neúnavně ťukaly dál:
– Kde bydlí pták štěstí?
Dospělí byli divní… Jednoduchá otázka a místo odpovědi křik! Jeden pán dokonce hrozil, že jim naplácá. Holky si zelené dveře s podivnou klikou radši pamatovaly a slíbily si, že tam už nebudou ťukat. U protivných lidí pták štěstí určitě nebydlí.
Až konečně v jednom bytě otevřel kluk o trochu starší a jen pokrčil rameny:
– No pojďte dál!
Žádný pták tam nebyl, ale v bytě bylo tolik zajímavých pokladů, že Anička s Maruškou zapomněly na čas i důvod návštěvy. Zkoušely strašidelné masky, poslouchaly šumění v mušli, obdivovaly model lodě s plachtami a námořníky.
– To jsem dělal s tátou. Svatá Anna.
– Jé, to je jako já! vykřikla Anička.
– Tvoje jméno je Anna? Tak se jmenovala i maminka.
– A kde je?
– Pracuje. Brzy přijde. Jak to, že jste tu samy? Nebudou vás hledat?
A teprve tehdy se děvčata odrazila a běžela domů. Chtěla už být na oběd, matky je jistě dávno shánějí.
– Maru, utíkej!
Aničce vypadla z ruky klec a táhla Marušku ke dveřím.
– Počkejte! dohonil je kluk v předsíni a natáhl ruku: Tady!
Peříčka byla tak krásná, až děvčata oněměla a otevřela pusy úžasem.
– Co to je?
– Paví peří! Moje mamka dělá v zoo. Vemte si!
Holky si peří vzaly a letěly domů.
A tam už byla pohroma!
Maminky plakaly a běhaly po dvoře, otcové nervózně postávali a čekali, až přijde policista a poradí, co dělat. Když děvčata dorazila, Maruščina maminka klesla na zem uprostřed hřiště.
– Našly se
Následovalo vše slzy, objímání, trochu výprask, ale nebyl čas na dlouhé tresty.
Za dva dny už seděly holky na houpačce v pronajatém domě u moře, vrtěly se a šeptaly:
– Víš co Maruško, vůbec žádný pták není potřeba!
– Proč?
Babička mi řekla, že štěstí je, když tě někdo miluje.
A co?
Kdyby nás neměly rády, tak by kvůli nám tak neplakaly, že jsme ztracené, viď?
No jo
Takže jsme vlastně šťastné, nemyslíš?
Nevím.
Ale já to vím!
A co naši?
Hádej, pohádali se za ty dva dny?
Ne
Vidíš! Takže se hádat nemusí. To pták ani jiný zázrak nepomůže! Rozumíš?
Jo.
To léto zůstalo v jejich paměti navždy jako to nejhezčí.
Aničku těšilo, že byla další, s kým si mohla vzpomínky sdílet a kdo jí je v případě potřeby připomene přece jenom ve dvou si paměť uchovává lépe!
Maruška si ostatně pamatovala vždy všechno líp než Anča. Asi proto, že byla klidnější. Anička byla živá, věčně v pohybu, Maruška napřed všechno promyslela, až pak jednala. A pamatovala téměř jako by všechno bylo včera.
Aničce se stalo, že svého budoucího manžela nepoznala hned. Chodili spolu měsíc, než přišla k němu domů.
– Svatá Anna…
Loď tam pořád stála, stejně jako kdysi, když ji okukovaly dvě malé holky. Tehdy jim bylo už třiadvacet, Maruška byla vdaná, a Anička měla zase pocit, že je dítě, co se bojí dotknout lodi, aby ji nerozbila.
Po svatbě vytáhla Anča ze své knihy peříčko z dětství a ukázala muži.
– Pamatuješ?
Pobavili se, když manžel vzpomínal na to dávné dětství.
Zažili spolu dlouhé štěstí, skoro třicet let s dcerou, synem, nemocí, kterou jí František pomohl přestát, a nakonec přišel den, kdy čas zamrzl a Anička přestala dýchat, protože život s jejím mužem odešel. Maruška byla při tom, rychle ji postavila na nohy a objala ji jak dítě.
– Aničko, drž se! Máš děti
A Anča se oklepala. Štěstí ještě pořád bylo někde nablízku. Ne celé, poloviční, ale Standa jí ten zbytek nechal. Děti byly dospělé, doma zůstávat nemusely, ale věděly, že mámu mají. Anička sbalila kufr, jela na návštěvu, kupovala dárky, těšila se na vnoučata, která k ní spala celá smečka na velké posteli. Vnučka se tvářila nesměle, ale vždycky si na postel přisedla a poslouchala pohádky, i když je znala nazpaměť.
Radost se vracela a v srdci bylo zase útulno jako to hebké peříčko z dětství. Ne tak krásné jako od Františka, ale důležité a chtěné.
Ne každý to má. Mnohým nebe štěstí nedá, i když ho prosí. V tom měly Anča a Maruška kliku. Ptáka za ocas sice nechytily, ale štěstí pochopily už malinké pro ženu je štěstí být milována, mít děti zdravé a zbytek přijde, když se člověk snaží.
Maruška to vzala vážně a snažila se. Mít své děti nemohla, ale toužila po rodině. S manželem Antonínem se milovali, ale děti jim přáno nebyly. Zato rodiny po obou stranách až až! Sedm tetiček, dvě Antonínovy sestry, jedna protivnější než druhá… Marušku nikdo netýral tak jako ony. Co koupily za koláče, kam šly, všechno musely vysvětlovat. Jen tchyně, paní Marie, byla zlatá žena. Přijala Marušku hned a nikdy jí nic nevyčetla.
Byla ovšem měkká. Nepohádala se, slabost měla k slzám Maruška jí říkala mámo skoro od prvního dne.
Všichni byli pořád pospolu.
Když Marie prodala svůj byt a přestěhovala se blíž k synovi, bylo v rodině hotové tóčo. Nepřestěhovala se k nim, koupila si samostatný být pod záminkou, že nechce překážet v jejich malém dvojnem. O Maruščiných i Antonínových plánech však věděla mnoho a mlčela před rodinou.
To ona Marušce s Antonínem pomohla k synovi. Opustila nemocnici, kde dlouhá léta pracovala, a nastoupila do porodnice. Tam objevila vnučka.
Maruška s Antonínem všechno promysleli a odjeli na celou sezonu. Věděli, že rodina cizí dítě nepřijme. Vrátili se, dítě si přivezli a nikomu se nezodpovídali. Anička věděla, že to byl poprvé, co Maruška všechny rázně odstřihla. Rodina brblala, ale viděla-li, jak vnouče miluje paní Marie, zmlkla.
Švagrové teď odešly stranou. Nebylo to kvůli Marušce, ale kvůli paní Marii. Tchýně se změnila: ztrácela měkkost, stačí se zamračit a položit telefon.
Nikdy nezapomněla, že sirotek potřebuje nejvíc lásky. Celé srdce dala do vnoučete.
Tak žila Maruška se synem a Antonínem. A Anička s rodinou.
Přátelily se, jezdily na výlety, děti spolu. Dveře dokořán, protože zamykat nešlo stíhat. Ale hlídaly si zkušenosti s ptákem štěstí.
Pak odešel František a zanechal prázdnotu i promarněné představy o šťastném stáří.
A pak i Antonín. Nikdy si nestěžoval na zdraví. Najednou krevní sraženina, i když v nemocnici, kde pracoval, je lékařská péče přísná. Nepoznali to.
Maruška byla na dně. Tentokrát byla Aniččina řada stát při ní. Podporovala ji, připomínala, že má syna, rodiče, paní Marii. Nesmí nechat všechno spadnout. Co by na to Antonín řekl? Miloval ji víc než sám sebe a Maruška, že by tu lásku pustila po větru? To přece nelze!
Či slova zabrala, nebo pocit zodpovědnosti… Maruška se zvedla a tak jako Anička se učila znovu žít.
Syn Pavel vystudoval, stal se důstojníkem. Lítá s rodinou po kasárnách, ale na mámu nezapomíná. Vnoučata dováží aspoň dvakrát do roka: buď sám, nebo přijede jeho žena Světlana, která má s Maruškou výborný vztah. Maruška už dávno věděla, že správná tchýně přijímá synovu volbu, a Světla přijala rovnou i s jejím dítětem z předchozího vztahu.
Co Maruška? Vzala malého za ruku a hned jako babička pečovala:
– Ahoj, já jsem tvoje babička Maruška! Chceš sušenku? Nepůjdeme se podívat pod stromeček? Možná tam něco nechal Ježíšek!
A co matka potřebuje? Přijmout její dítě a získáte novou dceru.
Světla je u ní stejně jako ostatní vnoučata, počítá i nevlastního, prvního chlapečka za svého.
– Maru, kdy vyrazíme na chatu? Už by to chtělo! Anička zaklonila hlavu pod rozkvetlou třešní.
– Teď o víkendu. Až umeju okna, vyrážíme.
– Je pravda, že letos je Velikonoce brzy. Je čas dát do pořádku dům.
– Přijedou tvoji?
– Jen projíždějí. Nejstarší se chystá do Prahy na vysokou. Zastaví se u nás na dva dny, zpátky se zdrží déle. Možná nechají mladší na týden. Teprve se domlouváme. A tvoji?
– Moji až v létě. Už je škola, žádné školky. Ještě jim neskončilo vyučování.
– Jen měsíc a půl!
– Mně se to zdá věčnost
– Tak je to vždycky, když na něco hezkého čekáš. Vleče se to, co má přijít. Vteřina, chvilka… a je pryč. Zbývá znovu čekat. Ale víš co, Ančo?
– Co?
– Tuhle vteřinu bych za nic nevyměnila. Malá je, ale žiješ z ní, vzpomínáš, převracíš radosti jako korálky na niti. Štěstí je zvláštní, není ho nikdy moc ani málo, jen ho člověk často včas nepozná.
– To máš pravdu! Vzpomínáš, jak jsme hledaly ptáka štěstí?
– Jistě! Maruška se zasmála, složila ruce na buclatém klíně. Týden jsem pak nemohla sedět. Mamka byla hrozně vystrašená, táta mi dal lekci, a ty jsi na tom nebyla o nic líp!
– No jo! Ale, víš, co myslím, Maruško?
– Co?
– Myslím, že jsme toho ptáka tehdy skutečně chytly za ocas. Ani jsme si to nevšimly, a přitom byl pořád s námi. Jinak by nám nebylo dopřáno tolik, co jiným chybí rodiny, manžely, děti, o vnoučatech nemluvím! Můžeš říct, že nejsme šťastné?
– Řeknu jen, že máš pravdu! A našeho ptáka bychom měly pořádně poděkovat, ať nám ještě zamává křídly a pohladí ocasem. Aby byli šťastní všichni, které máme rádyObě ženy se rozesmály tak hlasitě, až Mourek zvedl z lavičky ocásek a uraženě odkráčel do stínu pod třešní. Slunce zahladilo poslední stopy zimy ze starého dvora. Z květů třešně se sneslo pár bílých okvětních lístků jeden přistál Aničce na ruce a druhý Marušce do vlasů. Chvíli mlčely, každá v myšlenkách, které se vinuly zpět i kupředu jako vlákna babího léta.
Pak Maruška natáhla ruku a Anička ji stiskla pevně, jak to dovedou jen ženy, co společně přežily dobré i zlé.
Víš, Ančo, vlastně je dobře, že jsme ptáka štěstí tenkrát nechytily doopravdy. Letěl by dál. Ale když jsme ho pustily, on zůstal s námi. Jako ten korálek na niti, co nespěchá k druhému, jenom se drží, dokud je čas.
Anička přikývla, oči jí zvlhly, ale úsměv nemizel. A když někdy zapomeneme, kde sedí, připomene se ve smíchu vnoučat, v kavových šálcích, v písničce z rádia, nebo prostě tady, na lavičce.
Ještě chvíli zůstaly, než slunce zalehlo za komín a sousedovic pes spustil večerní koncert. Když vcházely domů, Anička se ohlédla a v záhonu zahlédla mezi petrklíčem modrozelené paví peříčko. Kdoví, kde se tu vzalo možná ho přinesl vítr, možná vnouče, možná pták štěstí sám.
Vidíš? špitla Maruška. On nás má pořád na očích.
Aničce se zalíbila ta představa a i když už byly dávno babičky, najednou v sobě pocítily stejnou dívčí dychtivost, kterou měly tehdy, když běžely domů s pokladem v dlani.
Protože někde v každém domě, pod rozkvetlou třešní, v úsměvu přítelkyně i smířených slzách je ukryté štěstí. Stačí se rozhlédnout a na chvilku uvěřit, že zázraky, i když nenápadné, nikdy neulétnou nadobro.
Pak spokojeně zavřely dveře, protože teď už věděly: štěstí se totiž nehoní štěstí se potichu sedá vedle tebe, když ho potřebuješ nejvíc.
