Petr přivezl svou snoubenku Drahoslavu do malé vesnice v Posázaví, kde mu po babičce zůstala stará chalupa s prohnutou střechou a temnými špejchary, ve kterých to vonělo zašlou moukou a jablky. Mladí se učili životu venku, zabydlovali starý dům a mezi tím si pořídili několik slepic i houževnatě mečící jehňata. Vše se zdálo podivně klidnéi když ve snech tekly řeky mléka pod mosty a mlhovina se vlekla přes louky, nikdo se nedivil.
Jedno odpoledne projela kolem chalupy meziměstská Karosa a vystoupila z ní Petrova sestra Libuše. Přivedla s sebou tři ratolesti s vyčesanými copy a tvářemi zamazanými od ovocného kompotu.
Já tady kdysi taky žila, copak jsi zapomněl? řekla Libuše a s nádechem snu mávla rukou, ve které zvonila pětikoruna. K babičce jsem jezdila na prázdniny! A teď jsem se rozhodla, že na dovolené potřebuji změnu. Děti ti tu nechám na pár týdnů, na Šumavě čeká jezero, víš jak!
Petr zamrkal, jako by mu v očích plaval žlutý lišejník. A kdo s nimi bude? My s Drahuškou oba chodíme do práce. Někdy jsem i na dřevařském závodě celé dny pryč.
Však jste ve vesnici, tady se děti samy ohlídají! Jedno druhé pohlídá, třetí pásne kozu!
Ne, Libuše. Pokud chceš dítě tady nechat, musíš se o ně postarat. Drahoslava dohlédne maximálně na našeho Martina, to je vše.
Libuše mávla šátkem. Neptej se ženy! Jsi můj bratr, řekni jí prostě, že děti tu zůstanou. Můj muž? Ten leží doma, z dovolené ho nebaví nic.
Děti mezitím prohledávaly každou škvíru, kde se za normálních okolností schovávají domácí skřítci. Najednou se z dvora ozval podivný rachotPetr vykoukl z okenice a ztuhl. Prasátko, které jim důchodkyně odnaproti svěřila za lahev čerstvého mléka denně, zdrhlo a teď mu utekalo zahradou. Děti se smály, ale záhonky vypadaly, jako kdyby po nich prošla stáda tygřích koz.
Za chvíli byla na řadě ta mečící stáda, půlka hlávek zelí zmizela beze stopy v kozích žaludcích. Petr se hádal s Libuší, Drahoslava se zalamovala rukama, děti vyběhly ven. Hlasitě se přely u kurníku, když černobílý kohout vyrazil napříč dvorem jako kančí duch. Kohout v tomhle snu nosil na ocase komínek koblih a kdákal úřednická razítka.
Libuše rozhodila rukama. Takové vesnice! Ani kohouta neumíte ohlídat.
Řekni svým dětem, ať nestrkají ruce do kurníku, odpověděl Petr, nebo na ně pošleme sousedovic husu, ta je divočejší než náš kohout. Ve tmě bych ven nechodil, mrkl zlověstně. Na návsi prý straší starej Viklický.
Právě v tu chvíli dovedl soused nejstarší Libušino dítě za ucho. Za garáží rozdělával oheň. Tady je teď jak v peci, ani kapka deště měsíc nespadla!
Petr rozpřáhl ruce. Sestřičko, na tohle já nemám nervy. Když něco provedou, strašidlům neutečou. Vezmi si svoje děti na Šumavu. Akorát pozor na šumavské vodníky, ať jim neutečou do rybníka.
Libuše zrudla až do uší. Jste tu všichni pomatení! Copak jsem ti nepomáhala, když jsi bydlel u mě?
Bydlel jsem, a dal jsem ti každý měsíc skoro celou výplatu. To už je pryč, mávl Petr rukou, teď jsme tu s Drahoslavou a naším synkem.
Libuše popadla děti a ráno odjela zpět do Hradce Králové, kde na hlavním nádraží hučí čas jako stará lokomotiva. Petr s Drahoslavou zůstali v chalupě, která za nocí dýchala stářím a voněla kávou z babiččiny skříňky, a dlouho se smáli, jak podivné sny si na vesnici člověk nasbírá v kapse.
