Deník, 7. června
Poslední dva měsíce pro mě byly zvláštní náročné i osvobozující zároveň. Vzpomínám, jak jsem před pěti lety v klidu rozvedl s Lenkou a postupně si zvykl na svůj typicky staromládenecký rytmus. Ale jak čas pokročil, samota začala být tíživá. Už mi není dvacet šest ani třicet šest, ale šesta-padesát, a vracení se každý večer do prázdného bytu na Žižkově mě začalo skličovat.
Po zdravotní stránce si nestěžuju. Vstávám v šest, ráno dávám sprchu, občas si s Honzou zahraju tenis a pravidelně chodím do bazénu na Podolí. Ale už už mě začalo trápit, že mi nikdo doma nenapíše vzkaz na ledničku nebo neuvaří večer čaj.
Registrace na seznamce přišla vlastně náhodou, když po práci jeden večer pršelo a mě nenapadlo, jak zahnat samotu. Po pár dnech posílání vzkazů jsem narazil na inzerát, který mě upřímně zaujal:
Milena, 56 let, vdova z Vinohrad. Hledám slušného muže pro vážný vztah.
Na fotce byla usměvavá žena, v očích klid a žádná přehnaná snaha zapůsobit. Dobře jsem věděl, co chci žádný nekonečný online flirt, ale opravdový vztah, sdílená domácnost, společné výlety. Milena to vnímala stejně a hned souhlasila s osobním setkáním v centru Prahy.
První schůzka u Karlova mostu proběhla výtečně. Dlouhé procházky, vynikající počasí povídali jsme si o práci, o jejích vnoučatech i dávných dovolených v Tatrách. Líbilo se mi, že nenasedla hned do monologu, naslouchala a občas se roztomile dotkla mé ruky. Později jsem ji pozval do kavárny u Sv. Ludmily a samozřejmě jsem trval na tom, že platím byl jsem vždy vychovaný klasicky, dodržuju určitý kodex: muž je hostitel.
Začala éra bonboniér a pugétů, které jsem jí pravidelně přinesl. Každý pátek i sobotu jsme si naplánovali kulturní a společenský večery. Nebyl jsem žádný lakomec, ale když jsem spočítal, kolik mě to za dva měsíce stálo, trochu mě zamrazilo. Ale co, život je krátký. Divadlo Viola nebo Na zábradlí, párkrát symfonie v Rudolfinu, večeře z české i cizokrajné kuchyně, někdy krátký víkend za Prahou se svíčkovou na Vysočině.
Choval jsem se jako gentleman. Měl jsem pocit, že směřujeme k opravdovému vztahu. Bylo příjemné, jak na mě byla Milena milá: chytila mě za rámě, usmála se a špitala:
Jirko, s tebou je radost trávit večery, jsi opravdu galantní.
Kdo by nebyl rád slyšet něco takového?
Zpětně mi však došlo, že varování tu byla.
Za celou dobu mě ani jednou nepozvala k sobě ani na krátký čaj, ani jen tak na chvíli. Buď nebyl doma pořádek, nebo hlídala vnoučata, nebo padla po šichtě únavou vždy nějaká výmluva. Snažil jsem se být trpělivý, člověk nemá právo na cizí byt se vnucovat, zvlášť když paní žije dlouho sama.
Co mě ale vrtalo hlavou, byly její řeči ohledně věku. Když se plánovalo, kam vyrazíme, byla energická, navrhovala výlety do Beskyd nebo vodní svět v Letňanech. Jakmile však šlo o něco osobnějšího bylo po srandě. Stačilo v kině jemně položit dlaň na její koleno a okamžitě ji odstrčila s ledovým klidem:
Jirko, tohle se přece nedělá, lidi koukají!
Namítl jsem, že jsme sami v řadě a je tma, ale Milena byla neoblomná:
My nejsme žádní puberťáci, nemáme tohle zapotřebí
Pomyslel jsem si: asi má tradiční hodnoty, možná je nesmělá. Ale já taky nechci do konce života být pouhý společenský doprovod a už vůbec ne hrát měsíce na schovávanou.
Překvapilo mě, jak ráda a detailně popisovala své zdravotní trable: bolavá záda, kolísající tlak, jaké léky pomáhají na cholesterol, co ji píchá v kříži Slušně jsem vyslechl, nabídnul, že ji vezmu k renomovanému lékaři, ale když jsem zmínil, že chodím na plavání, ušklíbla se:
V našem věku? Rozumný chlap leží doma s knížkou a neničí si tělo chemií v bazénu.
Jenže já se toho rozhodně nechci vzdát život má být plnohodnotný, dokud to jde.
Včerejší večer byl bod zlomu. Seděli jsme na večeři v gruzínské restauraci u Prašné brány, k hinem jsme si dali sklenici Saperavi, smáli se a povídali. Konečně se mi zdálo, že je atmosféra správná přejít od konvencí k opravdovému rozhovoru.
V autě cestou domů, když venku jemně pršelo, jsem ji jemně chytil za ruku. Neodtáhla ji. Nadechl jsem se:
Milenko, nechceš ke mně? Dáme čaj, poslechneme si muziku, popovídáme
Její tělo se okamžitě napjalo, úsměv zmizel a výraz ztvrdl.
Jirko, copak tím chceš říct? zavrčela najednou.
Na rovinu jsem jí řekl, že k sobě cítím náklonnost, že bych rád, aby mezi námi vztah pokračoval, že po dvou měsících mi připadá normální chtít víc než chodit na večeře.
A pak přišla ledová sprcha přednáška o hanbě, důstojnosti stárnutí a hlavně o tom, jak je v našem věku nezbytný už jen duchovní kontakt a hluboké přátelství, nikdy nic víc:
Vždyť my už nejsme mladíci! Máš břicho, já faldy. Proč to pokoušet a vypadat směšně? V padesáti šesti se sluší, aby byla žena babička a starala se o rajčata na chalupě, ne se zahazovala s takovými věcmi před vnoučaty!
Upřímně, byl jsem paf. Stačilo dva měsíce přijímat pugéty a jíst večeře na můj účet, jezdit mým autem, ale když navrhnu normální blízkost, jsem najednou necita a hulvát.
Rozbouřený jsem jí řekl, co si myslím: Takže jsi vlastně nikdy chlapa nehledala, ale spíš sponzora s taxi servisem a peněženkou. Nebylo ti to trapné?
Vystupovala z auta, tváře rudé hněvem, dveře bouchly. Ani jsem se nesnažil jít za ní bylo mi všechno jasné. Vymazal jsem její číslo i svůj profil na seznamce.
Teď vím, že na další schůzce se zeptám hned na začátku, jaký kdo má k blízkosti vztah. Pokud mi někdo bude vykládat o vnoučatech a stáří, rozdělíme účet a řekneme si na viděnou.
Otázka ale zůstává je opravdu v pořádku, že bych v šesta-padesáti slušné paní nabídl větší blízkost? Nebo je to v českém prostředí opravdu faux-pas? A proč se některé ženy na seznamky hlásí, když mají pocit, že lepší je sedět doma a zalévat kytky?
Možná si na tom všem aspoň dám v Tescu za dvě stovky kvalitní víno a dopřeju večer sám. Třeba jednou potkám ženu, která věří, že život i po padesátce má smysl žít naplno.
