Všichni klamali bratra, ale podvedená si připadala Jitka
Zapisuji dnes hluboké myšlenky, protože některé věci už musím pustit z hlavy. V noci zazvonil telefon.
Jitko, hoříme, doma je požár! volala maminka mezi vzlyky a v pozadí znělo praskání ohně, křik a shon.
Hned jsem byl vzhůru.
Mamčin dům je dobrých patnáct kilometrů za Brnem, velký, ale dávno ne nový. Brno se od jihu rozrůstá, vesnička se pomalu stává předměstím. Přemítal jsem, kolik let už asi ten dům má měl.
Stavěl ho kdysi pradědeček, děda tehdy přistavěl letní patro, později se přestavovalo znovu a druhé patro se dalo vytápět. Pak se ještě rozšířil do šířky, z jedné strany byla začleněna veranda. Na první pohled pevné stavení, ale zdání klamalo. V zimě tam byla kosa a v létě vlhko.
Dům tiše, nenápadně trouchnivěl. Každému to bylo jasné. Už dávno by ho bylo potřeba zbourat, ale máma si postavila hlavu rekonstrukce! Ona je hospodyně, táta je dávno mrtvý, rozhoduje ona.
Peníze mám jen na opravu, ne na novostavbu.
Mami, proč chceš tak velký dům? Na menší bychom peníze dali dohromady, dneska jsou projekty i dvoupatrových rodinných domů s rozumnou cenou. Bylo by místo na tvoje milované muškáty, přemlouvala Jitka.
Jitko, ty tomu nerozumíš, ozval se bratr Petr, je to rodinné sídlo! Tradice se musí zachovat. Pořádná rekonstrukce a všechno bude jako nové.
Petr se v každé situaci držel mámy a máma zase jeho. Jitčiny rady vždycky padaly na úrodnou půdu jen málokdy, přitom byly nejrozumnější.
Už to vzdala. Když padl zase další bratrov projekt, vždy pod máminou ochranou, Jitka jen pokrčila rameny rozhodli jste to tak, nesuďte se mnou.
Rekonstrukci? Dobrá. Jak myslíte.
Jitunko, ale pomoci bys měla taky ty. Jen trošku, třeba když bude něco chybět. Peníze ještě mám, prodala jsem byt po tetě v Praze, co jsme dostaly dědictvím. Proč nám bude byt třista kilometrů od domova?
Ty jsi prodala byt v Praze, abys opravovala tohle? To je peněz na tři domy!
Byla jen polovina mé. Druhou půlku dostal její syn.
A tys ho dotlačila k prodeji? Vyhodila jsi synovce?
Nevyhodila, vyplatil mi moji polovinu. Pravda, šla jsem s cenou dolů, ale víc neměli.
Mami! Ty nic nepotřebuješ, stejně jako my, mohla jsi to prostě
Darovat? Mám svoji rodinu.
Možná máš pravdu. Dělejte rekonstrukci. Nechcete-li nic ode mě, můžu jet domů.
Uběhl měsíc a přišel noční telefonát. Dům hořel. Přijeli jsme s manželkou Kateřinou už na zbytky nebylo co zachraňovat.
Jitko, nabízím mamince bydlení v našem bytě. Ta garsonka na Lidické je zrovna volná, sousedi minulý týden odešli.
Přemýšlela jsem o tom, ale ten byt je na tebe napsaný.
Jitko, máme to přece dohromady. Tvoje maminka teď potřebuje pomoc. Přijdeme o peníze z nájmu jedné garsonky, ale máme další dva byty a ve třetím sami bydlíme.
Tohle je ale vyloženě tvůj byt.
Neřeš to, žijeme společně. Ať si tam maminka zvykne. Nábytek tam je, zbytek dokoupíme.
Mamku jsme odstěhovali a zařídili vše potřebné. Jednou jsem k ní zajel neohlášený přivezl jsem nákup a chtěl ji vidět. V obýváku hučela televize, kterou jsme tu rozhodně nenechali. Bytem voněla káva.
Mami, ty jsi říkala, že všechno shořelo! Vždyť tohle je ta televize, co jsme ti dali k šedesátinám. Že by přežila i ta tvoje kávovar?
Jako bych to měla ukrást, nebo co? Přece jsme všechno vystěhovali před začátkem rekonstrukce. Dům byl úplně prázdný, byly jen zdi. Pojištění jsem stejně měla, takže jsem to řekla tak. Co řešíš? Nábytek má Petr.
Jenže Petr má nový byt, ještě nemají skříně a gauč. Teď to mají, co je doma, se jim hodí. A svoje věci jsem už z bytu přestěhovala k nim. Oni nepotřebují moje stará prostěradla.
Petr koupil byt? Za co?
Nevím! Koupil a koupil, neptala jsem se.
Bylo mi jasné, že mám od mámy zamlčované věci, nikdy mi neřekla všechno, ale čas ukáže. Vždycky se snažila hlavně pro Petra.
Synáček byl smolař, nikdy mu nic nevycházelo, pořád ho prý někdo podvedl. Ale opravdu okradená jsem si připadal já. I v tomhle byla nějaká levárna.
Co budeš dělat s tím, co zbylo? Pozemek je pěkný, peníze máš, i tu pojistku.
Co tam dělat, všechno shořelo, prodám to. Stejně mám kde bydlet. Dobré, že dcera je za vodou. Petr má smůlu, pořád jen dluhy a průšvihy
Nechceš si za to raději koupit byt?
A tenhle co? Vyhodíš vlastní matku?
To je Kateřinin byt.
Vám nic nechybí!
Třeba bychom mohli na místě postavit nový dům. Sousedi mají nádherné domy jako z časopisu.
Ne, rozhodla jsem to. Pozemek prodám. Tak to asi osud chtěl, stejně barák byl po mužské linii, a Petr nechce, do Prahy ho nedostanu. Chce všechno městské, samé pohodlí.
Přemlouvat tě nebudu.
Káťo, mamka prodává pozemek.
Je to její věc, sama bych stavěla, kdyby na to přišlo. Je tam krásně, já si tam vždy odpočinula. Tvoje táta tam rád poseděl pod starou lípou.
Taky mi bylo líto, když uschla. Jako by mu to něco napovědělo. Možná bychom se měli do stavby pustit sami.
Já bych tam bydlel rád, zvlášť když jsme o tom vždycky mluvili. Děti by si to užily. A třeba bychom tam vozili i vnoučata.
Už zase sníš
Co by ne? Ať tam pak i tvoje mamka bydlí.
Jenže když dům postavíme a pozemek zůstane její Musíme to koupit, aby se to potom nekomplikovalo.
Ale to je tvoje máma!
Právě proto musíme vše legálně, aby to nešlo později napadnout. Nezapomeň, jaký mám smolařskýho bráchu.
Já to ohlídám. Stejně to brzo dá do inzerce. Nebo prostě nabídnu, že to chceme koupit.
Ne, bude dělat blbosti, nikdy neřekne přímo.
Tož ji prostě přeplatíme
Proč se mnou přímo nemluvíte?
Mami, peníze potřebuješ. Teď si můžeš koupit slušný byt, krásný.
Máma mlčela, ke koupení bytu se ale neměla.
Já s Kateřinou jsme postavili nový dům. Dali jsme do toho všechny úspory a ještě na to vzali úvěr. Ten jsme ale zvládali platy, pronájmy dvou bytů.
Po nastěhování se vše zjednodušilo, pronajali jsme i třetí byt. Mamka si byt nekoupila, peníze dala Petrovi, který nezvládnul hypotéku.
Pojištění jí nakonec neproplatili požár nebyl žádná náhoda, věci už byly dávno pryč, podpal to byl úmyslný. Nedopadlo to, jak čekala.
Jednou přijela na návštěvu.
Máte to tu hezké, prostorné, ale u Petra je to samý těsný kout. Děti povyrostly, každý potřebuje pokoj, mají jen dvoupokoják.
Říkala jsem jim, ale neposlouchali. Měli vzít větší. A dům byl pěkný, chyba, že jsem nesouhlasila už dřív se stavbou.
Já nabídku dala, už před požárem. Dům mohl být skromnější, ale měli bychom ho dnes spolu. Pomohli bychom ti.
To ano. A teď navrhuji, abyste se vy zase vrátili do bytu ve městě. Já si vezmu dům. Třeba se i Petr přidá. Dům by měl jít pak jemu, je to přece po mužské linii.
Ty to myslíš vážně? My jsme stavěli a pak to má být Petrovo jen kvůli tradici? Kdyby starý barák nevyhořel, Petr by ho beztak prodal.
To je jeho právo. Tak to chodí po generace.
Generace? Tomu domu bylo osmdesát let, jaké generace?
Nehádáme se. Tak kdy že si vyměníme byt za dům?
Jde ti o výměnu tohohle domu za tu naši garsonku? Mami, tebe jsme do bytu jen zapsali, a nemuseli jsme. Tu garsonku ti nebereme.
Je mi jasné, že už nic nekoupíš, všechno šlo Petrovi. Dům má teď nové dědice. Ne Petr.
Vy máte všechno, a Petr pořád smůlu!
Smůlu? Peníze z prodeje pražského bytu šly Petrovi, pojistka Petrovi, zbylo i auto po tátovi, úspory. On je chudák a já bohatá? To jsme si s Kateřinou vydřeli sami!
On za to nemůže, je důvěřivý přesvědčili ho vždycky.
Jenže opravdová oběť jsem tu vždycky byla já. Dům je náš, půda naše, všechno po právu. Petr tady nebude, ale přijít na návštěvu může.
Jednou přijel na návštěvu můj bratranec Luděk z Prahy.
Přijel jsem omrknout chudé příbuzné. Teta říkala, že žijete z ruky do huby, ale vy tu máte palác.
To máma říkala? No jo
Musel jsem si vzít úvěr, teď jsem ho zrovna doplatil. Jitko, přivezl jsem ti ty náušnice. Máma chtěla, abych ti je osobně dal.
Teta hned po pohřbu prohlásila, že vše zlaté patří jí. Povedlo se mi schovat šperkovnici, ona ji pak hledala. Tehdy jsem jí moc nevěřil, ale teď ti dám to, co má být tvoje. Tyhle náušnice máš od mámy. To byl její dárek.
Udělal jsi dobře, kdyby je našla, skončily by stejně u Petra. Je mu pořád málo. My na to dřeme, a jemu to nese mamka!
Nenechávej jí nic, nech si je. Klidně je prodej, potřebuješ je víc ty. Lhala nám, na betón.
Mluvíš vážně? Povíš mi celou historku?
Povím
Máma už jezdí na návštěvy jen zřídka, už ji bolí nohy. Petr nemá čas, prý má pořád smůlu a někdo ho napálil. Já s Kateřinou žijeme pokojně, děti jsou šťastné. Luděk jezdí rád a často. Život jde dál každý si to svoje štěstí musí ukout sám
A já jsem dnes pochopil, že největším uměním v životě je postavit se ke své rodině čelem, ale neobětovat pro ně všechno jinak člověk přijde o klid.
