Pepa, ještě žiju: příběh lásky a naděje na břehu Baltu
Pepo, pořád žiju. Pavla se pomalu přitáhla blíž. Slib mi jedno nech mě tady ještě být, než mě pošleš ke kytkám.
Pepo, podívej se jenom na tohle! zvolala Pavla, která měla kůži do bronzu a v očích jiskru neposednosti. Rozpřáhla ruce, jakoby mohla objet celé moře na Sázavě.
Její vlnité, lehce vyšisované kaštanové vlasy tančily ve větru. Říkala jsem ti, že tenhle měsíc bude náš nejlepší v životě!
Pepa, postávající na šumavsky bílém písku, si pousunul slamáček a usmál se. Venku vyzařoval klid, uvnitř ale srdce drtila úzkost. Co když je to poslední šance chytit štěstí za flígr a nepustit?
Jo, Pavli, tenhle měsíc bude TOP, odvětil, pečlivě maskujíc tíhu v hlase. Ty máš vždycky pravdu, že?
Jenže dva měsíce stará věta lékařky se zarývala jako šroubovák: Onkologie, pozdní stádium, dva maximálně tři měsíce. A tak dojeli sem na břeh Baltského moře, protože Pavla se rozhodla, že žít prostě bude, basta.
Nechceš se trochu smočit? s očima jak povidla chytla Pepu za ruku Pavla. Neztrácej náladu, Pepo! Pamatuješ, jak jsme ve dvaceti skákali do Otavy u dědy na chatě? Ty ses bál, že ti proud stáhne trenky!
Pepa se rozchechtal a jeho smutek se na chvilku zatoulal za roh. Pavla ho tímhle talentem tahala z mraků vždycky.
Nebál jsem se, byl jsem předvídatelný, poznamenal s úsměvem. Tak dobře, ale jestli mě požere sumec, věz, že si za to můžeš sama.
Jako dvě rozjuchané veverky se hnali k vodě. Pavla si hrála s vlnami, Pepa na ni civěl s takovým napětím, až mu srdce tancovalo s hořkou láskou dohromady. Byla krásná a on ji žral víc než svíčkovou s knedlíkem. Myšlenka, že ji ztratí, byla šílená a zároveň děsivě reálná.
Láska ti umí vrátit odvahu, i když se celý svět staví na hlavu.
Byli pár od desáté třídy v jednom ospalém městečku, kde znal každý každého i za tmy. Pavla tam vtrhla jak blesk z Jasné hory nová holka s úsměvem, co by rozveselil i kantorku na fyziku, s hřívou, před kterou by padli na zadek i ti největší tvrďáci.
Přistěhovali se ze Šumperka a Pavla byla hned hvězdou. Pepa, vysoký, trochu neohrabaný knihomol, nevěřil, že by o něj zavadila pohledem. Ale jednou, na školním maturitním plese, se odvážil ji vzít na pomalý tanec.
Ty jsi nějaký jiný, řekla mu a zamrkala. Nehraješ si na hrdinu.
Nebojíš se, že ti rozšlapu nové boty? zasmál se. Její smích na to odpověděl za oba a od toho večera byli nerozlučná dvojka.
Po maturitě se Pepa vydal do Prahy na bájného inženýra, Pavla zase do Brna na filologii.
Psaní dojemných dopisů a letní prázdniny strávené spolu je jen utužily.
Když jim bylo dvaadvacet, sotva s diplomem v ruce, vzali se.
Svatba? Skromná! V místním kulturním domě vysely umělohmotné šeříky a znělo Michal David a trochu Zagorky. Byli šťastní, že by jim mohla závidět půlka televizních telenovel.
Pak přišla ta slavná realita. Mini byt, koruna navíc vždycky chyběla, byrokracie a večný pokus o vlastní bistro. Únava, každodenní rutiny a hádky, no to si pište.
Běžné malichernosti: kdo neuklidil nádobí, kdo nezaplatil elektřinu. Jednou si Pepa práskl dveřmi:
Hele, možná bychom se měli rozvést!
Pavla jen tak sedla a koukala do popelníku.
Pepíku, já tě mám ráda tak, že mi nestojí za to tě ztratit kvůli blbostem. Pojďme na to jinak.
Zavedli pravidlo jednoho dne týdně jen pro sebe. Žádná práce, žádné mobily, ani noviny.
Procházky, posezení u kafe na balkóně, vzpomínání na mládí.
Láska se vrátila, jako když po zimě rozkvete prvosenka na Vysočině.
Po pěti letech spadla do klína vlastní chalupa se zahrádkou a otevřeli malou kavárničku. Později přišlo dvojité štěstí dcery Věra a Blanka, co obrátily rodinu vzhůru nohama. Pavla byla máma jak z reklamy něžná, trpělivá, pohádky načítaná. Pepa si často říkal: Co jsem si zasloužil, že mám takové štěstí?
Ale čas letí rychle holky vyletěly z hnízda do Brna na školy, a dům najednou ztichl. Aby zahlušili prázdno, ponořili se s Pavlou zase do práce. Druhá kavárna, noční směny, nekonečné šichty.
A pak, uprostřed hektiky, Pavla zšedla a zhroutila se.
Pavli! Prober se! Pepa s ní cloumal, dokud nepřijela sanitka.
Jen únava, Pepiku, dám si kafe a bude fajn.
Jenže druhý den ji svezlo znovu. Lékařka, pohled přikovaný k podlaze: rakovina, už si pozvi rodinu na rozloučenou.
Pavla pak v kuchyni pronesla:
Pepo, holky nevolej. Nechci, aby si mě zapamatovaly takhle. Chtěla bych k moři, pamatuješ, jak jsme vždycky snili o pláži, koktejlech a tanci pod hvězdami? Udělejme to teď.
Vzít jí poslední sen by bylo jako házet brambory do Vltavy. Souhlasil.
Pepo, kde lítáš? vytrhla ho z myšlenek vlna a Pavla. No tak, očividně nejsi přítomen!
Jsem tady, pousmál se, zaháněje slzy pod hladinu. Přemýšlím, jak jsi včera vyhrála v prší, to byl tah století!
Nekoukej do blba! rozesmála se. A večer, vezmeš mě do hospody za rohem? Potřebuju tančit, dokud se nebude strop kývat!
Jsi si jistá? Není lepší si lehnout? pokusil se jemně, ale Pavla neměla ráda připomínky.
Pepíku, žiju a chci žít! řekla pevně. Opravdu mi slib, že mě nebudeš pohřbívat předčasně.
Slibuju, hlesl, a objali se ve vlažné vodě jako dva malí plaváčci.
Zásadní pointa: Láska a víra můžou zamotat kartami i v nejhorší nemoci.
Měsíc u Baltského moře byl jak sen procházky po molu, nanuky, tanec pod hvězdami se smyčcovým orchestrem z místního ochotnického spolku. Pavla rozkvetla: růžové tváře, oči jak dvě lampičky. Pepa přemýšlel, že doktoři snad vyměnili snímky. Nebo zázrak?
Jednou večer na hotelovém balkonku Pavla poví:
Pepo, já se nebojím. Klidně, i kdyby konec měl přijít, byla jsem šťastná. Mám tebe, holky, tohle slunce nad mořem. Žila jsem krásně.
Neříkej to, zašustil Pepův hlas. Ještě jednou budeš tančit na svatbě vnoučat.
Pavla se usmála a sevřela mu dlaň.
Po příjezdu domů si vydupala nové testy. Pepa měl nervy na pochodu.
Ale lékařka, tentokrát s úžasem: Tohle se moc často nestává Po doplňujících vyšetřeních je nález téměř pryč. Váš organismus je prostě borec, Pavlo.
Pepa koukal střídavě na manželku a na doktorku, jestli nejsou v nějaké skryté kameře. Pavla bulela štěstím. Objali se přímo v ordinaci, sestřička potlačila slzičku.
Pepo, to je tím mořem, zašeptala Pavla. Naše láska nás zachránila.
Ty jsi mě vždycky zachránila, odpověděl tiše.
Zase kavárna, zase známé tváře, nové plány. Pavla ještě měsíc brala prášky a nemoc ustupovala jak sníh z chodníku. Dcery přijely domů a v domě byl rázem hřmot a smích.
Pepa si říkal: Jak jsem mohl být tak slepý? Pavla mu snad četla myšlenky a vesele houkla:
Hele, Pepo, nebuď smutnej. Upečeš svoje proslulé lívance? Už ani nevím, jak skvěle chutnají!
Pepa je usmažil, snědli je spolu na verandě a sledovali, jak slunce mizí za stodolou. Moc dobře věděli, že dokud jsou spolu, žádná vichřice jim nemůže zkřivit vlas.
Tenhle příběh o lásce, naději a odhodlání jasně připomíná, že světlo se najde i při nejčernějších zkouškách. Pavla a Pepa dokázali, že víra a opora umí vážně dělat zázraky.
