Deník kapitola z mého života
Dnes večer cítím, jak se v kruhu času ke mně všechno vrací. Je těžké věřit, čím jsme si v posledních měsících prošli. Tolik se toho změnilo, že nad tím občas jen vrtím hlavou.
Moji rodiče vždycky žili v přesvědčení, že svět patří těm s nejlepším rodokmenem a správnými konexemi v Praze. Můj otec vlastní úspěšnou firmu a očekával, že ji jednou převezmu. Ale s tím přišla ta klasická rodinná dohoda pokud chci podnik zdědit, musím se chovat jako dospělý. A v jejich očích to znamenalo jediné: ženitba, vlastní byt, stabilita. Žádné zkoušení hranic, žádní kamarádi na Vltavě do rána ani výlety na Slovensko jen proto, že můžu.
Jednoho dne mě pozvali na rodinné setkání do naší vily na Hanspaulce. Táta byl neobvykle vážný, mamka si sundala brýle a upřeně se na mě zahleděla.
Podívej, Tomáši, spustil táta, už ti táhne na třicet. Jestli myslíš, že ti firmu předáme, musíš nám ukázat, že na to opravdu máš. Musíš žít zodpovědně.
Musel jsem zatnout zuby, abych se nezačal smát. Takže chtějí ženu a stabilitu? Dobrá. Dám jim je jen ne tak, jak by si přáli!
Po týdnech mého okázalého odporu, kdy jsem organizoval večírky a jezdil se projíždět po městě v nové škodovce, jsem potkal Elišku.
Byla všechno, co mí rodiče považovali za obyčejné. Poznal jsem ji při organizaci veřejné sbírky na Karlově náměstí, kde pomáhala starší paní s přípravou koláčů. Vlasy spletené do copu, na sobě jednoduché šaty bez jediné značky. Upřímný pohled, klidné vystupování. Když jsem se jí zeptal na jméno, odpověděla krátce: Jsem Eliška. Těší mě. Ani se na mě pořádně nepodívala, což mě zaujalo.
Zeptal jsem se, odkud je. Skromně řekla: Z malé vesničky kousek od Litomyšle. Žádná sláva. Viděl jsem v jejích očích příslib toho nejjednoduššího, co jsem kdy potřeboval. Víc jsem nepotřeboval vědět.
Začal jsem svůj plán. Nabídl jsem jí dohodu: Budeme spolu před rodiči, nebude se ptát na minulost, žádné otravování s detaily, prostě čistý obchod. Eliška se na mě podívala, zamžikala a pouze odvětila: Dobře, Tomáši. Ale já rozhodně nechci probírat svoje staré záležitosti. Držíme se příběhu, že jsem obyčejná holka z vesnice, platí? Přikývl jsem a cítil se jako vítěz.
Na první setkání s rodiči dorazila Eliška v jednoduchých šatech z bavlny, bez makeupu, jen s laskavým úsměvem. Matce se stáhly rty překvapením, táta vrhl nechápavý pohled.
Eliško, že? Vítejte, procedila máma mezi zuby a z kabátu jí vypadly klíče od nového Volva. Táta se zamračil: Tomáši, tohle jsi opravdu přehnal…
Jenže přesně to jsem chtěl. Cítil jsem, jak rodiče ztrácí půdu pod nohama. Eliška byla perfektní. Odměřená, přirozeně zdvořilá, když to bylo potřeba, a nepřístupná ke světu, který naši považovali za samozřejmý.
Jenže někdy jsem na Elišce zaregistroval zvláštní pobavený úsměv. Chovala se podle plánu, ale tu a tam jsem měl dojem, že ví všechno dřív než já. Jednou mi doma při pečení buchet řekla: Ty opravdu chceš, aby to celé pokračovalo, Tomáši?
Smál jsem se a odpověděl: Víc než kdy dřív. Máma už brzy vybuchne z té selskosti. Je to skvělý tah!
A Eliška jen pokývala hlavou: Jsem ráda, že ti umím pomoct.
Když nastal ten honosný firemní večer v Obecním domě, poznal jsem, že nás čeká poslední kolo této hry. Skleněné lustry, stříbrné příbory, šampaňské a šaty jako z přehlídky.
Eliška vstoupila po mém boku, zatímco všichni hosté v dlouhých róbách na ni zvědavě hleděli. Přesně tak jsem to chtěl. Hlavně nezapomeň dnes večer je rozhodující zkouška, šeptl jsem jí.
Za chvíli se k nám přitočil starosta Prahy. Eliško! To je ale překvapení! objal ji přátelsky a hned se chlubil: Vaše rodina pořád pomáhá s dětským domovem v Bohnicích. Je vidět, že štědrost máte v krvi.
Máma zalapala po dechu, táta otevřel pusu. Starosta zná Elišku? Co to má znamenat?
Eliška se usmála a poděkovala. Hosté se nenápadně otáčeli a špitali. V tu chvíli přistoupil i náš rodinný známý, pan Bednář. Eliško, že ses vrátila! Kdo by čekal, že Tomáš si vezme Princeznu charity tvoje rodina je mezi největšími donátory nejen v Praze, ale v celé republice!
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Každý znal jméno Zemanová já ho však nikdy nepropojit s tou milou obyčejnou dívkou z vesnice.
Po plese jsem zatáhl Elišku stranou a konečně jsme si to vyříkali. Přiznala, že pochází z extrémně zámožné rodiny, která financuje nadace napříč Českem. Utekla z domova, protože i na ni rodiče tlačili s vdavky, prestiží a povinnostmi. Prý doufala, že v mojí smlouvě najde vlastní únik.
Ironie osudu zatímco já si hrál na rebela, Eliška sama utíkala ze zlaté klece.
Od té chvíle bylo mezi námi upřímno. Bez her. Když jsem ji sledoval, jak řeší další společný projekt, pochopil jsem, že ji nejen respektuju, ale že bych ji chtěl po svém boku nastálo.
Navrhl jsem jí, že bychom rodičům vše řekli narovinu. Souhlasila. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem skutečně sám sebou. Můj plán přerostl ve skutečný cit. Dali jsme rodičům vědět, jak se to opravdu má a já byl poprvé bez obav.
Věřím, že s Eliškou zvládneme i další kapitoly života, bez masek, lží a s hlavou vztyčenou.
