Hledám veselou a energickou, ne vrstevnici: V padesáti už je to úplně jiné… Pětapadesátiletý elegán zamlčel sedm let a břicho, ale rozčílil se, když zjistil věk ženy…
Já bych potřeboval ženu maximálně do dvaačtyřiceti let. To je hranice. A i to jen pokud vypadá nejvýš na pětatřicet. V padesáti to už není ono, Honzo. Já hledám svěží a čipernou, ne vrstevnici.
No, sám nejsem žádný Pavel Trávníček, ale uvnitř mám pocit, že je mi osmadvacet. A upřímně, muž s věkem jen získává na ceně, ale žena… však víš…
Seděly jsme s kamarádkou Milenou u sousedního stolu v jedné kavárně na pražských Vinohradech a zcela nevědomky se staly svědkyněmi tohohle sólového vystoupení. Zašly jsme si na salát po hodině jógy a plánovaly jsme nový jídelníček, když náš rozhovor neomaleně přerušil mužský monolog.
Slyšelas? tiše si pohrála Milena s vlasy. Myslí si, že je drahocenný poklad. Spíš by si ho měli rozdat ve výprodeji.
Pšš, usmála jsem se. Počkej, to je skoro divadlo. Poslouchejme dál.
Dotyčný se nenechal vyrušit:
Já například nesnáším včerejší jídlo. Zásadně jím jen čerstvé. Žena by měla vařit každý den čerstvě. Dokud jsem sám, zvládnu si ohřát šunkofleky, nejsem zhýčkaný, ale když už vztah, tak pořádný svíčková, vepřo-knedlo-zelo, bábovka. A odvádím pozornost: potřebuji kontrast, já vystoupím jako důstojný pán, ona musí být drobná.
A děti? opatrně se zeptal jeho přítel, podezíravě si prohlížel důstojného muže, tvoje už jsou velké, jednou budeš mít vnoučata.
Další potomky nehledám, svých mám dost. Potřebuji spíš společnici pro duši. A pro tělo. Aktivní, ať může do lesa, na hory… No, nebo aspoň na chatu.
Málem jsem se zakuckala minerálkou. Na hory? Ten člověk sotva někdy došel dál než do krámu na rohu.
Mili, vsadíš se, že se se mnou dá do řeči? zašeptala jsem a mrkla.
Myslíš to vážně? Milena vytřeštila oči. Ivetko, tobě není čtyřicet!
Ticho, ukázala jsem prstem na rty. Je to sociologický pokus. Chci zjistit, jak hluboko leží mužská sebeklam.
Seznámení proběhlo lehce. Vyměnili jsme si telefony a už večer jsme si psali, jako bychom se znali roky.
Na internetu vystupoval pod přezdívkou Macek48.
Profilová fotka deset let stará: zatažené břicho, luxusní auto v pozadí a sebevědomý pohled.
Za pár dní mi Josef navrhl setkání.
Přišel v nablýskaném svátečním saku. Knoflíky sotva držely nápor břicha, které hrdě trčelo vpřed.
Iveto, rozzářil se usměvavě, ukazujíc ne úplně bezchybný chrup. Dneska jsi kouzelná.
Děkuji, Pepo, skromně jsem sklopila oči. Ty také… vypadáš reprezentativně.
Ještě několikrát jsme se potkali.
Pro mě to byla herecká zkouška. Pečlivě jsem naslouchala příběhům o jeho obchodním impériu (stánek na trhu), o tom, jak málem koupil nové auto (ale raději investoval do rozvoje), a jak je pro muže důležité domácí pohodlí.
Procházeli jsme se v parku po sto metrech začal těžce dýchat, ale ujišťoval, že jde o speciální dechovou techniku.
A pak přišel zlomový okamžik.
Pepa, příjemně nasycený po večeři a povzbuzený mými komplimenty, usoudil, že je čas na další krok.
Iveto, řekl a vzal mě za ruku, Jsi dokonalá: štíhlá, pečlivá, mladá. Mimochodem, musím se přiznat… není mi osmačtyřicet.
Opravdu? pozdvihla jsem obočí. Kolik tedy?
Padesát pět, vydechl a čekal reakci s lehkým napětím. Ale vypadám dobře, že?
Samozřejmě, Pepo! řekla jsem vesele. Nejvíc tak na padesát čtyři! Mám ráda muže se zkušenostmi to se cení.
Obličej mu rozkvetl uspokojením.
No výborně. Bál jsem se. Já mám zásadu: ženy nad čtyřicet dva pro mě nejsou. Energie je někde jinde. Ty jsi oheň, pravá holka.
Děkuji, drahý, pohladila jsem ho po lysině. Taky mám malou tajnost.
Jakou? znejistěl. Děti? Dluhy?
Kdepak. Věk.
Josef se napnul.
Jak to myslíš? Není ti čtyřicet?
Skoro…
Třicet osm? tipoval.
Vytáhla jsem občanku z peněženky a podala mu ji.
Podívej, Pepo. Zjistíš sám.
Vzpomínám si, jak roztřesenými prsty otevřel průkaz, dlouho upřeně studoval rok narození a v duchu něco počítal.
1975.
Padesát… zesinal. Tobě je padesát?
Přesně, Pepo. Oslavila jsem to před dvěma měsíci.
Doklady mu vypadly z rukou. Díval se na mě, jako bych se právě proměnila v Ježibabu.
Ale jak to? Vždyť vypadáš…
Jako žena, co se o sebe pečuje, Pepo. Nejí smažák každý den.
Ale to je podvod! zvolal. Říkal jsem, že do čtyřiceti dvou. To je můj princip. Nemůžu randit s vrstevnicí.
To nejsem, mimochodem, tvoje vrstevnice. Stejně ti nic nechybělo, že? Nebudu ti snad doma stírat prachy!
Pepa zrudl.
Ale ta číslice… Padesát. To skoro důchod.
Stáří, Pepo, řekla jsem klidně a zvedala se. je, když člověk odmítá přijímat realitu. Já jsem žena v nejlepších letech. A víš co i já něco pochopila.
Co konkrétně? podíval se na mě svýma vybledlýma očima.
Že i mně, padesátileté, náleží chlap. Ne sbírka komplexů, břicho a stánek. Můj oheň stejně nevydržíš shořel bys hned při první zkoušce.
Sebrala jsem občanku a vydala se ke dveřím.
Ivet! volal. Počkej, a co my dva?
Co my? otočila jsem se. Podle tvé logiky jsme vrstevníci. Ale ty si přece přeješ mladou. Hledej dál, třeba najdeš nějakou, která už špatně vidí.
Vyšla jsem ven z jeho babičkovského hnízdečka a s úlevou se zhluboka nadechla pražského večerního vzduchu.
Dole v autě čekala Milena.
Tak co? zeptala se, když jsem usedla. Spadl z obláčku?
A jak! rozesmála jsem se. Obzvlášť, když viděl občanku. Měla jsi vidět jeho výraz. Jako by právě zjistil, že Země je kulatá.
A jak to skončilo?
On bude dál hledat mladou a trápit se. My jedeme slavit. Dnes mě čeká rande s normálním chlapem. Je mu pětačtyřicet a věk ho vůbec nezajímá.
A Pepa? Ten pořád sedí na seznamce. Profil aktualizoval: Hledám ženu přísně do 40 let. Upřímnou! Samozřejmě, fotka je stále ta stejná deset let stará.
Co myslíš, proč se někteří muži tak bojí vrstevnic? A má smysl věk skrývat pro vztah, nebo je lepší říct pravdu hned na začátku?
