Chyba systému
Veroniko, jsi doma?
Tomáši, každou neděli ráno jsem doma. To víš.
Tak mi otevři.
Dívala jsem se kukátkem tři vteřiny. Můj bratr stál v chodbě v otevřené bundě, u nohou dvě velké tašky, s výrazem člověka, co právě prohrál důležitý spor. Za ním dva siluety jeden vyšší, druhý menší. Zavřela jsem na chvíli oči, otevřela a siluety nezmizely.
Cvakla jsem zámkem.
Dobré ráno, řekl Tomáš a usmál se tím úsměvem, který znám od dětství. Úsměvem, za kterým vždy následuje nějaká prosba.
Ne, řekla jsem.
Ještě jsem nic neřekl.
Ale takhle se směješ. Takže ne.
Lukáš se protlačil kolem táty a odspoda na mě upřel pohled. Šest let, neposlušný vír na temeni a tkanička vláčející po podlaze. Vedle něj stála Terezka, svírala plyšového králíka bez ucha a hleděla na mě s tím neochvějným zájmem, jaký mívají čtyřleté děti při setkání s neznámem. Tedy beze strachu.
Pohlédla jsem na parkety. Světlý dub, podlaha od Nordicu, odborník ji pokládal před třemi měsíci, půldruhého měsíce jsem ho sháněla. Lukášova tkanička byla od něčeho hnědého. Nechtěla jsem vědět, od čeho přesně.
Tak pojďte dál, řekla jsem. Ale hned si sundejte boty.
Byt v osmém patře novostavby Severní hvězda byl pro mě opravdovým splněným snem. Ne pozice seniorní obchodní manažerky v Interiérových řešeních, ne auto, ne účet u Komerční banky. Právě byt. Sto čtyři čtverečních metrů, třímetrové stropy, okna od podlahy po strop, výhled do parku. Zařizovala jsem ho dva roky, měnila svítidla, hledala správný odstín závěsů, až jsem našla ten zaprášeně modrý, který byl večer skoro šedý. Pohovka z katalogu Estel šedá, široká, s vysokým opěradlem. Konferenční stolek z masivu s malou prasklinou, kterou mi prodávající popsal jako charakter dřeva chtěla jsem ho nejprve vrátit, ale zvykla si ho mít ráda. Žádné zbytečnosti. Žádný nepořádek na parapetech. Kosmetika Bioderma seřazená v koupelně podle výšky, ručníky stejné barvy, dřevěné ramínka ve skříni.
Takhle jsem si vystavěla život a pořádek. Každý detail na svém místě. Ticho pravé městské ticho osmého patra, kdy slyšíte jen šum techniky na kuchyni a občasný déšť na okno.
Tomáš položil tašky do předsíně. Děti si zouvaly. Lukáš okamžitě sáhl na bílou stěnu.
Lukáši, řekla jsem.
Co?
Ruce!
Podíval se na dlaň, na stěnu, pak znovu na mě.
A co s nimi je?
Zhluboka jsem se nadechla. Dobré cvičení ze školení na zvládání stresu. Tři vteřiny nádech, tři výdech.
Tomáši, mluv rychle.
Prošel do kuchyně, sedl si na barovou židli a složil ruce na stůl. Gesta kapitulace.
S Katkou jedeme do lázní. Osm dnů. Potřebujeme si promluvit. Vážně. Bez dětí to nejde.
Nemáte jinou možnost?
Mamka je v lázních do příštího pátku, to víš. Katčini rodiče jsou na vesnici, je tam karanténa kvůli viróze, děti tam nesmíme vézt. Veroniko, prosím, jen osm dnů.
Osm dnů… zopakovala jsem.
Nebo devět. V neděli jsme zpět.
Z obýváku se ozval zvuk srozumitelný každému, kdo kdy hlídal děti. Něco spadlo na podlahu.
Terezo, nic nevytahuj! křikl Tomáš obraným hlasem, jaký má člověk, co to říká stokrát denně.
Tomáši… mluvila jsem potichu, tichý hlas funguje nejlíp to mě na kurzu naučili. Pracuju z domova, ve středu mám důležitou online prezentaci pro klienty ze tří měst, s dětmi to neumím. Nevím, co jedí, co jim říkat, jak je ukládat.
Jedí všechno kromě cibule. Teda Lukáš nejí rajčata. A povídat můžeš, co chceš, nejsou rozmazlení. Terezka usíná s králíkem, Lukášovi musíš předčítat knížka je v tašce.
Tomáši…
Veroniko, zvedl pohled, ve kterém bylo cosi, co mě sevřelo za hrudí. Ne lítost. Spíš únava, se kterou se nehádá. Když nepojedeme, nevím, co bude s naší rodinou. Prostě nevím…
Mlčela jsem. Za oknem plulo nad parkem bílé mrak.
Osm dnů, řekla jsem nakonec.
Děkuju ti.
Neděkuj dopředu. Neříkám, že ti za tři hodiny nezavolám.
Budu na telefonu. Katka taky.
Tomáš zmizel rychle. Až moc rychle, jako by se bál, že si to rozmyslím. Dětem vlepil pusu na čelo, něco zamumlal o tetě Veronice, co je nejvíc super, nechal na barové lince list se stručnými instrukcemi napsanými jeho kostrbatým písmem a za čtvrt hodinky bylo ticho.
Zůstala jsem stát v chodbě.
Lukáš a Terezka na mě hleděli.
Já na ně.
No, řekla jsem.
No, souhlasil Lukáš.
Máte hlad?
Já chci džus, řekla Terezka.
Jaký?
Oranžový.
Pomerančový?
Ne, oranžový. Ten, co je opravdu oranžový.
Otevřela jsem lednici. Byly tam dvě druhy minerálky, krabička se zeleninou, bílý jogurt Bioderma a rozpitá lahev bílého vína. Dětský džus chyběl. To mě vlastně nikdy nenapadlo nikdy jsem důvod neměla.
Zajdeme do obchodu, rozhodla jsem.
Hurá! zvolal Lukáš tak hlasitě, že to zarezonovalo až ke stropu. Tři metry dělají své.
Zamračila jsem se.
Obchod byl hned v sousedním domě, pět minut pěšky. Během těch pěti minut Terezka upustila králíka čtyřikrát, Lukáš zmáčkl všechny tlačítka ve výtahu včetně výzvy pro správce a stihl mi vyprávět detaily o spolužákovi Vendovi, který umí plivat skrz zuby až dva metry. O Vendovi už vím víc, než bych chtěla.
V krámě jsem nakoupila čtyři druhy džusů, mléko, chleba, jahodové jogurty, těstoviny, balené kuřecí karbanátky, jablka, banány a barevné sušenky, co Lukáš šoupnul do košíku, zatímco jsem vybírala sýry. Nevracela jsem je zpět. Byla to malá kapitulace, kterou bych si před týdnem neodpustila.
První den proběhl víceméně poklidně. Tedy až na to, když Terezka vylila oranžový džus na konferenční stolek a Lukáš se rozběhl přímo do futer a pět minut brečel. Nevím, jak se děti utěšují. Dala jsem mu sklenici vody a řekla, že to přejde. Obvyklá rada dospělým a překvapivě to zabralo. Vypil, popotáhl a šel sledovat pohádky na tabletu, co přibalil Tomáš.
Spát odmítli v devět, v deset i o půl jedenácté. O půl jedenácté jsem Lukášovi dvakrát přečetla pohádku o medvědovi, co hledal maliny, protože si řekl o opáčko. Terezka mezitím usnula na gauči s králíkem. Dívala jsem se na ni dvacet vteřin, opatrně ji odnesla do rozloženého gauče v hostovském pokoji. Lehká, hřejivá jako malý sluníčko. Ani se neprobudila.
Vrátila jsem se do kuchyně, nalila si z termohrnku Livington bylinkový čaj a otevřela notebook. Do prezentace tři dny. Dva slidy bylo třeba dopracovat, zopakovat úvod.
Seděla jsem v tichu své kuchyně a pila čaj kupodivu jsem se nemohla soustředit.
Druhé ráno začalo v 6:37. Pamatovala jsem si přesně, protože jsem zrovna koukla na hodiny na mobilu, když se z obýváku ozvala rána.
Lukáš vstal první a stavěl pevnost z pohovkových polštářů. Všechny čtyři byly na podlaze, deka taky, sám seděl uprostřed a ládoval se sušenkami, které nejspíš našel na druhé poličce kuchyňské linky. Droby byly všude.
Dobré ráno, řekl spokojeně.
Dobré, řekla jsem já.
Umíš dělat lívance?
Palačinky?
Ne, ty kulaté s javorovým sirupem.
Nemám javorový sirup.
Škoda.
Uvařila jsem krupicovou kaši. Lukáš jedl bez řečí. Terezka přišla v osm, se spícím obličejíčkem a králíkem, vylezla na židli a oznámila:
Chci kaši jako Lukáš.
Zdálo se, že zvládám.
Potopa přišla v úterý ve dvě hodiny odpoledne.
Seděla jsem u stolu a upravovala prezentaci. Děti si hrály ve vaně s papírovými lodičkami ze starých účtů, co našel Lukáš v nočním stolku a proměnil v flotilu. Zdálo se to neškodné. Voda ve vaně znamenala klid.
Pak už klid nebyl.
Celou věc jsem zachytila až při pohledu na podlahu pod dveřmi koupelny se šířila lesklá stopa.
Ne, ozvalo se mi nahlas, hlasem, který člověk používá, když je už pozdě.
Vana naplno, děti se zabraly do hry, pak prý, podle Lukáše, šli koukat na televizi. Lodě vyústěný neucpaly, místo toho zaškobrtl vlajkový křižník. Voda tekla přes okraj určitě deset minut.
Zavřela jsem kohoutek. Podívala na podlahu. Zavřela oči.
Za dvacet minut zazvonil zvonek. Právě jsem ždímala hadr a oplakávala filcové Bioderma pantofle, které jsou možná navždy ztracené.
Kdo tam je?
Soused ze sedmého. Byt sedmdesát dva.
Otevřela jsem. Muž, kolem čtyřicítky, vysoký, mírně rozcuchaný, domácí džíny, tmavě modrý svetr. Klidný obličej, v ruce mobil, obrácený displejem ke mně. Na displeji fotka mokrého stropu s flekem kolem lustru.
Jsem Ondřej. Sedmdesát dvojka.
Veronika. Osmdesát čtyřka. Vydechla jsem. Vím, co se stalo. Děti.
Jasně. Schoval mobil. Nepotřebujete pomoct?
Zírala jsem na něj, připravená na kázání, vyhrožování i požadavek náhrady škody. Jsem na to z práce už zvyklá.
Vy jste řekl pomoc? ujistila jsem se.
Podle zvuků je u vás ještě plno vody. Mám doma stavební fén a dobrou mopku. Teda s fakt dobrým ždímáním.
Za zády se objevil Lukáš.
Ty jsi soused zespod? zeptal se zaujatě. Máš mokro kvůli nám?
Kvůli vám, souhlasil Ondřej. Čekala jsem výčitku, ale žádná nepřišla. Jen nadzvedl obočí: Lodě jezdily dobře?
Skvěle! Můj letadlový byl nejlepší!
To je něco.
Pojďte dál, řekla jsem, nemělo smysl ho držet mezi dveřmi.
Další hodině mám rozmazané vzpomínky. Ondřej opravdu pomáhal vytírat podlahu v koupelně i chodbě, bez zbytečných řečí. Občas nechal Lukáše podržet hadr, což bral chlapec vážně. Terezka sledovala akci, přítisknutá ke králíkovi, občas oznámila: Tady je ještě mokrý, a neomylně ukázala správné místo.
Ublížil vám strop? zeptala jsem se, když bylo hotovo.
Trochu. Stará omítka, už předtím tam byla na pováženou. Skvrna uschne.
Zaplatím vám rekonstrukci.
Uvidíme, pokrčil rameny a nebyla to výhrůžka. Prostě postoj k životu. Děti jsou vaše?
Druhý den. Jsou to synovci. Já vlastní nemám.
Přikývl. Podíval se na Lukáše, co se hned zabral do zkoumání ovladače na televizi.
Rozumím, řekl Ondřej. Rada: do vany si pořiďte speciální zátku. A kohoutek zavírat nadoraz.
Zapamatuji si.
Držím palce. Vzal mop. U dveří se ještě otočil. Kdyby něco, jsem na sedmičce. Nebojte se zavolat.
Jak můžete být tak klidný? řekla jsem bezmyšlenkovitě otázku, kterou jsem nepředvídala.
Ondřej chvíli přemýšlel.
Kdybych se rozčiloval, řekl, strop nebude schnout rychleji.
Odešel. Opřela jsem se o dveře zády. Za okny zapadalo slunce. V kuchyni se Terezka dožadovala půlky sušenky, Lukáš protestoval.
Rozdělila jsem je mlčky napůl.
Obě děti na mě pohlédly s respektem.
Ve středu ráno jsem si chystala prezentaci. Děti sledovaly pohádky, tablet nabitý, na stole talíře s nakrájenými jablky a krekry. Vše pod kontrolou.
V jedenáct začalo online jednání. Seděla jsem v pracovně u notebooku, na hlavě sluchátka, sako přes domácí triko. Připojilo se sedm lidí ze tří měst: ředitel pražské pobočky, dva olomoučtí partneři, regionální obchodník.
Prvních patnáct minut šlo dobře. Provedla jsem je novou kolekcí Estel, popsala cenovou politiku, odpověděla na dotazy.
V šestnácté minutě se otevřely dveře.
Teti Věrko! Terezčin hlas by slyšel i Ondřej pod námi Artuš mi vzal králíka!
Terezko, řekla jsem tlumeně, pracuju.
Říká, že je můj králík ošklivý!
Je! ozvalo se z obýváku.
Omlouvám se, malý moment, usmála jsem se do kamery jako člověk, který má vše pod kontrolou.
Zmáčkla jsem pauzu. V obýváku Lukáš držel králíka za zbylé ucho, Terezka za bříško. Táhli každý jinam.
Pustě ho, řekla jsem. Oba.
Pustili. Králík spadl. Terezka ho okamžitě sebrala a přitiskla.
Lukáši, řekla jsem, můžeš sledovat pohádky potichu?
Už skončily.
Dej další.
Jaký?
Libovolný, co běží.
Je tam reklama.
Vyměnila jsem s ním pohled a pak pustila dětským kanál s kreslenými zvířaty. Vrátila jsem se do pracovny.
Osm minut klid. Pak přišel Lukáš sám a mlčky se postavil ke stolu. Nezastavila jsem si řeč.
Nakonec nahlas řekl do kamery:
Musím na záchod.
Ředitel pražské pobočky vybuchl smíchy první. Následovali další. Cítila jsem, že rudnu to se mi nestalo patnáct let.
Víš, kde je kupa, řekla jsem mu.
Vím. Jen jsem ti to chtěl říct.
Odešel. Prezentace byla v duchu pracovním ztracená, ale zázračně zachráněná v lidské rovině. Olomoucký kolega poznamenal, že má doma tři děti, takže chápe. Regionální řekl, že kolekci Estel určitě znovu proberem. Domluvili jsme další jednání.
Zavřela jsem notebook a několik minut jen tak seděla. Nezlobila jsem se zvláštní pocit.
Udělala jsem dětem sýrové sendviče. Lukáš řekl, že jsou dobré. Terezka snědla půlku, protože zrovna měla povídání s králíkem.
Ve čtyři znovu zazvonil Ondřej.
Přinesl jsem tu zátku na odpad, prohlásil.
Byl jste v obchodě kvůli tomu?
Stejně jsem šel pro chleba.
Pojďte.
Aniž bych to plánovala, pustila jsem ho dál. Sundal boty, Lukáš vykřikl:
To je ten, co nám pomáhal!
Ten. usmál se Ondřej.
Už ti strop uschl?
Skoro. Dva dny a bude to.
Dobře, řekl Lukáš upřímně radostně. Umíš Jengu? Táta ji dal do tašky!
Umím.
Tak pojď.
Ondřej se ocitl u konferenčního stolu ze Stelu u věže z dřevěných špalíčků, děti po obou stranách. Terezka Jengu neuměla, ale chtěla být u toho, měla králíka jako fandu. Ondřej hrál seriózně, s úctou; přesně to děti cítily.
Vařila jsem večeři, ale vlastně se jen dívala.
Opatrně tady ten krajní špalík, vidíš? radil Ondřej Lukášovi.
Jak to víš?
Všechny věže mají slabé místo. Jde najít.
A v životě taky? zaptal se Lukáš s nečekanou hloubkou dětského věku.
Dost podobně, řekl po chvíli Ondřej.
Večeřeli jsme všichni. Ondřej mimoděk zůstal, pomohl opéci karbanátky, zvládal krájet chleba rovněji než já.
Bydlíte tu dlouho? ptala jsem se.
Tři roky. Vás jsem viděl přistěhovat jak vynášeli nábytek.
Máte dobrý postřeh.
Náhoda. Zrovna jsem šel do práce.
A kde pracujete?
V projektovém ateliéru. Jsem statik. Nudná specializace.
Proč nudná?
Nikdo se neptá, jestli se to povedlo pěkně. Jen jestli to drží.
Ale to je důležitější, řekla jsem.
Podíval se na mě, jako by nečekal, že tomu někdo rozumí.
To zřejmě ano.
Děti usnuly v devět, bez hádek. Ondřej dopil čaj, poděkoval za večeři.
Dobrou noc, řekl v předsíni.
Dobrou noc. Děkuju… Za vše i že jste nebyl v úterý vsteklý.
Podíval se o vteřinu déle než obvykle.
Jde vám to dobře na prvně.
Jak to víte?
Jinak byste nevypadala jak někdo, kdo nese křišťálovou vázu a bojí se ji upustit.
Rozesmála jsem se poprvé doopravdy.
Odešel. Stála jsem v chodbě. Na věšáku visel Terezčin modrý kabátek s medvědím knoflíkem, vedle Lukášova bunda. Můj kabát zůstal stranou, jakoby uvolnil místo.
Čtvrtek a pátek proběhly jinak něco se nenápadně změnilo. Přestala jsem cukat na každý zvuk. Ranní rituál s kaší a džusem splynul do téměř samozřejmé věci. Terezka byla ráda u mě, když jsem pracovala, kreslila si v bloku, co jsem jí dala ze zásob. Kresby byly ze zajíčí rodiny, každý měl jméno.
To je máma zajíc, vysvětlovala tiše. A to táta. A to malý Zoubek.
Proč Zoubek?
Protože je malý a kulatý.
Správně, odpověděla jsem.
V pátek znovu přišel Ondřej s deskovou hrou Města světa očividně dědictví z dětství v obehrané krabici. Děti města moc neznaly, ale to vůbec nevadilo.
Odkud to máte? ptala jsem se.
Z dětství. Když jsem se stěhoval, vzal jsem pár krabic, nikdo neví proč.
Dobře, že jste je vzal.
Seděli jsme na podlaze Nordic byl příjemně chladný. Terezka během hry usnula vedle mě, nemohla jsem říct, kdy jsem ji automaticky objala.
Ondřej si toho všiml, ale mlčel.
Sobotu jsme strávili v parku. Ondřej navrhl program, neodmítla jsem. Park, na nějž byly okna, byl na dosah. Lukáš objevil kaluž a šel přímo středem, přestože jsem říkala obejdi. Mokrý boty nesla jsem zpátky v sáčku, Lukáš šel v ponožkách, které taky promokly, a bylo mu to úplně jedno.
Proč nebrečíš kvůli botám? ptám se.
Vyschnou.
Jsi jako Ondřej.
Ondřej je fajn. Teto, je Ondřej tvůj kamarád?
Je soused.
Je to totéž?
Ne.
Proč ne?
Neměla jsem odpověď. Ondřej nesl unavenou Terezku na ramenou, cosi jí povídal, poslouchala vážně.
V neděli odpoledne volal Tomáš. Už s jiným hlasem lehčím, teplejším.
Jak se mají?
Žijou. Lukáš prošel kaluží. Terezka nakreslila sedmačtyřicet zajíců.
Tomáš se rozesmál.
Zvládáš to.
Docela. A vy? Máte to lepší?
Chvíle ticha.
Mnohem lepší. Děkuju.
To jsem ráda, řekla jsem a chvíli mlčela. Skvělé, že je líp.
Druhý týden byl už klidnější. Věděla jsem, že Lukáš nejí rajčata, ale polévku s nimi ano, pokud neprozradím, co je v ní. Že Terezka před spaním chce otevřít okno jen na škvírku. Vím, že kolem půl osmé oběma dochází trpělivost a hádat nemá cenu prostě položit. Malá, samozřejmá zjištění, vzniklá sama.
Ondřej chodil na návštěvu každý večer. Někdy přinesl něco, někdy jen přišel. Povídali jsme na kuchyni, dokud děti neusnuly o práci, městě i knihách. Hodně četl, což bylo překvapivé pro statika. Já dřív také, teď už dlouho ne.
Co čtete teď? ptal se jednou.
Nic nečtu. Jen pracovní materiály.
To se nepočítá.
Vím.
Chcete něco půjčit?
Tak přineste.
Přinesl román od japonské autorky, o ženě, která vyklízí pozůstalost po matce a zjistí, že ji vůbec neznala. Četla jsem půlhodinu po uspání dětí, bylo to nejhezčí půlhodina dne.
Ve čtvrtek druhého týdne požádal Lukáš, ať mu ukážu, kde pracuju. Nechápala jsem hned.
No, tvůj kancelář.
Pracuju v pracovně, tady.
Ukaž.
Ukázala jsem tedy stůl s notebookem, katalogy Estel i malý kaktus na parapetu.
Jsi šťastná? zeptal se.
Jak myslíš?
No, z práce.
Asi… Víceméně mě baví.
Táta říká, že práce musí být pro radost. Jinak proč.
Moudrý táta.
Jo… zamyslel se a po chvíli: Teto, proč žiješ sama?
Prostě to tak vyšlo.
Nechtěla jsi s někým bydlet?
Zvykla jsem si. Bylo mi dobře.
Bylo?
Hleděla jsem do podlahy.
Bylo, zopakovala jsem.
Konec týdne přišel rychle. V neděli dorazil Tomáš s Katkou. Katka vypadala úplně jinak než při odjezdu klidnější. Dlouze objímala děti, Terezka se jí držela několik minut.
Veroniko, řekla Katka, nevím, jak ti poděkovat.
To není třeba.
Byly hodné?
Byly děti, usmála jsem se. Což je správné.
Katka na mě pohlédla překvapeně, čekala jiné shrnutí.
Sbalení trvalo hodinu. Terezka plakala trochu, objala jsem ji a ujistila, že přijedou zase. Lukáš potřásl rukou, směšně dospěle, ale hned na to mě upřímně pevně objal.
Dveře se zavřely.
Stála jsem v předsíni.
Terezčin kabátek zmizel z věšáku. Zůstal jen můj.
Ticho.
V obýváku byla zmuchlaná polštářka Lukáš na něm ráno seděl s tabletem. Na podlaze u stolku ležel malý obrázek, Terezka ho zapomněla. Zajíci: máma, táta, Zoubek. Opodál žlutovlasá postava dětským písmem teta Věra.
Chvíli jsem ho držela.
Šla jsem do kuchyně, pustila varnou konvici, nalila vodu z Livingtonu do oblíbeného hrnečku. Vše na svém místě. Čisto. Ticho. Tak, jak to mám ráda.
Čekala jsem na úlevu. To staré, po návratu ke svému řádu, jako po firemních večírcích nebo návštěvách.
Nepřišlo.
Zůstal jen obrázek a nové ticho spíš pauza po melodii, kdy ještě nevíte, je-li to dobře, nebo ne.
Seděla jsem v kuchyni u čaje, dívala se do parku a přemýšlela.
O Lukášovi, který se mě zeptal na štěstí. O Terezce, která mi v pátek usínala pod paží na parketách Nordic. O pracovně, která byla jiná, když ji poprosil ukázat.
O Ondřejovi.
Jak krájel chleba přesně. To klidné, co nebyla lhostejnost byla spolehlivost, jako hlavní nosná zeď. O tom, že docházel každý večer, aniž by čekal vděk. Prostě byl.
Za devět dní jsem se v noci nevzbudila úzkostí z práce. To jsem pět let neznala.
V šest jsem vstala, osprchovala se, natáhla oblíbený tmavě modrý svetr, vzala do ruky mobil a položila. Vzala znovu.
Nevolala jsem. Sjela jsem výtahem do sedmého patra a zazvonila na sedmdesát dvojku.
Ondřej otevřel za pár vteřin, bez překvapení, s klidnou pozorností.
Děti odjely, řekla jsem.
Slyšel jsem bouchnutí dveří.
Ticho je.
Asi jo…
Chcete čaj? Vařila jsem, ale už vystydl, mohu pustit znovu.
Chviličku zaváhal.
Chtěl bych, řekl.
Šli jsme výtahem nahoru. Pustila jsem konvici. Sedl si tam, kde první den bratr. Jiný člověk, jiný hovor.
Víte, dnes mám poprvé za devět dní volno. A nevím, co s tím.
Je to špatně nebo dobře?
Nevím. Je to zvláštní. Hledala jsem slovo. Nezvyklé.
Zvyknete si na nové nezvyklé.
Co tím myslíte?
Nejprve je nezvyklé být sám, pak si zvyknete. Pak zas přijde jiné nezvyklé.
Mluvíte jako někdo, kdo to zná.
Podíval se na mě.
Byl jsem ženatý. Šest let. Už tři roky ne.
Je mi líto.
Nemusí být. Dospěli jsme k tomu oba. Nejhorší není rozchod, ale ticho potom. Ticho bez někoho a s někým není totéž.
Dívala jsem se do šálku.
Věřila jsem, že ticho znamená svobodu. Že samota je volba.
Možná je. Ale občas se volby přehodnocují.
Vy jste ji přehodnotil?
Přehodnocuju. Pomohly mi v tom dětské potopy sousedovic ratolestí.
Zasmála jsem se poprvé doopravdy.
Ondřeji…
Ano.
Vy… Zastavila jsem se. Chvíle před couvnutím, kdy lze změnit téma. Byla jsem v tom zběhlá. Mám vás ráda. Chci, abyste to věděl.
Zíral na mě.
Dobře, řekl po chvíli měkce. Protože vy se mi líbíte také. Myslel jsem na to.
Jak dlouho?
Od chvíle, co jste se ptala, proč jsem klidný. Nikdo se nikdy neptal.
Zvláštní důvod.
Mám zvláštní důvody.
Dlouho jsme pili čaj, povídali si do jedenácti o práci, pohledu z osmičky a sedmičky. O dětech, co odjely a nechaly obrázek rodiny zajíců se žlutou tetou. Neodcházel, ani mě jsem nevyháněla.
Při loučení stiskl mou ruku jen na vteřinu.
Dobrou noc, Veroniko.
Dobrou noc.
Opřela jsem se o dveře tentokrát to bylo jiné. Ticho bylo jiné. Teplejší.
Šla jsem do obýváku, zvedla Terezin obrázek a opřela na polici. Zajíci mě sledovali drobnýma očima, teta Véra s blond vlasy též. Křivě, ale poznatelně.
Uplynul rok.
Byt změněn nepatrně, ale znatelně pro ty, kdo ho znali. Na polici nové dětské knihy po poslední návštěvě synovců. Na parapetu místo jediného kaktusu už čtyři květináče; jeden nakřivo, protože Terezka nadměrně zalévala. Na věšáku v chodbě dva kabáty: můj modrý a Ondřejův šedý.
Na konferenčním stolku katalog s Ondřejovými výkresy, vedle káva a rozečtená kniha.
Stála jsem u okna a koukala na podzimní park. Měla jsem ho ráda na podzim.
Břicho už bylo znát, i když malé. Pátý měsíc. Zvykala jsem si na to postupně jako na něco, co dřív bylo nepředstavitelné, teď je zásadní.
Dveře cvakly.
Už jedou, řekl Ondřej a šel do kuchyně. Tomáš psal, že jsou v autě.
Za půl hodiny tu budou.
Volal ti Lukáš?
Třikrát. Chce vědět, jestli může na pohádky nebo půjdeme do parku.
Může obojí.
To jsem mu řekla.
Ondřej postavil vodu na čaj. Kouknul na mě.
Jak je?
Dobře, odpověděla jsem. Jen trochu nohy, ale jinak dobře.
Sedni si.
Stojím ráda.
Veroniko.
Dobře, sednu. Přesedla jsem na pohovku. Dnes jsem si vzpomněla, že přesně před rokem v tohle neděli odjeli. A já čekala v kuchyni, kdy mě to ticho potěší.
Potěšilo?
Nepotěšilo.
Já si pamatuju, že jsi přišla.
Čekal jsi?
Přikývl.
Spíš doufal.
Zvenčí mohutné zvonění děti to umí jinak než kdokoliv, všechno nadšení jedním klikem.
Ten zvoní Lukáš, smála jsem se.
Přesně on.
Otevři, prosím. Špatně se mi vstává.
Šel do chodby.
Teti Věro! ozval se Lukáš, než byly dveře dokořán. Jsme tady! Půjdeme do parku? Už tam padají listy? Vyrostlo ti miminko v břiše?
Hergot, nech nás vejít, ozval se Tomáš.
Já už jsem vešel.
Terezka přišla tišeji, jak měla ve zvyku; rozhlédla se, našla mě pohledem a objala silně.
Teto Věro, řekla. Králík je tu?
Na polici v hostovském.
Věděla jsem to.
V předsíni byl rachot, Tomáš objímal Ondřeje, Katka říkala něco o cestě, Lukáš kamsi vtrhl, poznat ho šlo jen podle zvuků. Něco spadlo, ale ne moc. Pak přišel s knížkou o medvědovi.
Teti, nechala jsi si naši pohádku!
Mám ji.
Přečteš ji miminku?
Přečtu.
Dobře. Přikývl spokojeně, jako by tím byl svět v pořádku. Ondro, půjdeme do parku? Padají už listy?
Padají.
Tak jdeme.
Nejdřív čaj, řekla jsem. Pak park.
Ty to vždycky říkáš!
Vždy již říkat budu.
No jo, kývl Lukáš, s pohledem, co mu zůstal dětsky upřímný. Teto, jsi teď šťastná?
V bytě byl ruch: natěšená Katka, Terezka volající na králíka, čajník v kuchyni, město za oknem, podzimní park a uhlazené břicho, v kterém se někdo neznámý už připomínal jemnými pohyby.
Podívala jsem se na Lukáše.
Ano, řekla jsem.
